OurStories.cz ~ naše povídky » Mystic princess - 17. kapitola

29.12.2011 (13:00) • Lussy • • komentováno 3× • zobrazeno 1400×

Konečně doma

„Počkej, vždyť neumíš řídit!“ křičel za mnou na parkovišti. Švihla jsem po něm klíče a sedla si na místo spolujezdce. Když konečně dorazil k auto, mohlo se vyjel, ale jen opravdu šnečím tempem a mě to přivádělo k šílenství.

„Pomaleji už by to nešlo?“ Přidal, i když v tom dešti, který čím dál tím více zesiloval, když jsme se blížili k městu. Celý zbytek cesty jsme jeli mlčky, jen dešťové kapky bubnovaly do kapoty. Brzy zaparkoval před naším bytem. Vystoupila jsem a hned uháněla nahoru.U dveří jsem samozřejmě musela čekat, protože měl klíčky a dával si pěkně na čas. Měla jsem chuť ho překousnout vejpůl.

„Spěcháš?“ ptal se pobaveně, když jsem nervózně přešlapovala před bytem.

„Pohni,“ vrčela jsem – tak teda ne, ale pokoušela jsem se o to. Jen se zasmál a podal mi klíčky. Nemohla jsem najít ten správný.

„Kruci, který to je,“ zuřila jsem a div neprokopla dveře.

„Prosím tě, dej mi to.“ Vytrhl mi klíče z ruky a hned otevřel dveře. Rychle jsem vklouzla do bytu a nejraději bych mu zabouchla před nosem, ale přemohla jsem se a nechala ho vejít taky. Teď už jsem vážně chtěla jen svou postel, to bylo to jediné, na co jsem se ještě zmohla myslet.

„A až budeš chtít zase na výlet, tak příště řekni,“ ozvalo se mi za zády. Donutilo mě to se otočit.

„Nikdo se tě o starost neprosil! Stejně jsi to zavinil ty!“

„Já bych tě nejradši...“ Spolkl poslední slovo věty a chtěl odejít.

„Dořekni to! Co bys mě nejradši?“ provokovala jsem ho, ale zřejmě jsem to dělat neměla, protože jsem byla natlačená na zdi, bylo to divné dejá vú, akorát jsem byla na opačné straně. Viděla jsem, jak mu začaly zase černat oči a teď jsem to viděla detailně. Tehdy byla tma, ale teď jsem to při žárovce viděla dokonale, nejdřív ze světle zelených byly tmavě zelené a pak z nich byly úplně černé, až se v nich ztratila čočka.

Dostala jsem strach, ale tak trochu se mi to líbilo. Ty neuvěřitelně strašidelné oči se na mě dívaly a já se v nich ztrácela. Už mi ani nepřipadaly tolik škaredé, jako včera v noci, právě naopak dost se mi líbily, přitahovaly mě, jako magnet všechny železné předměty.

„No tak, do toho! Udělej to! Zabij mě!“ plivala jsem mu do tváře byl tak blízko. No tak , polib mě!

Už už jsem našpulovala pusu a on prostě zmizel. Vypařil se jako pára nad hrncem. To si ještě vypije.

Theodrick musel pryč, už nesnesl její blízkost. Všechno jeho sebeovládání bylo kvůli ní v tahu. Měl ji chuť zabít, ale to by udělal až po tom, co by si ji vzal. Nepřemýšlel nad tím, kam chce jít a tak se naprostou náhodou objevil v Taivasově hradě, konkrétně jeho knihovně. Sám netušil, co tam pohledává, ale šel si vyčistit hlavu – od ní.

Počítal s tím, že všichni budou u Violetti a tak ho překvapilo, když na něj někdo promluvil.

„Asi je zbytečné se nějak fyzicky bránit, co?“ zeptal se Oransii.

„Ale já tady nejsem proto, abych s vámi bojoval.“

„Ne? Tak tedy proč?“ divil se Oransii.

„Jdu si vyčistit hlavu,“ řekl pravdu Theodrick a zhroutil se na židli.

„Od čeho?“

„Spíš od koho... ta malá mrcha mi snad nikdy nedá pokoj...“

„Tím myslíš Lumi?“ Theodrick by byl hloupý, kdyby neslyšel tu naléhavost v Oransiiho hlase.

„Jo, tím myslím tu malou ledničku,“ zasmál se.

„Takže ona je na živu? Jak to? Vždyť sám Ragnald tvrdil, že je mrtvá...“ Nechápal to Oransii.

„No, tak trochu jsem mu zalhal, chtěl jsem si s ní trochu pohrát...“

„A teď ti přerůstá přes hlavu,“ skočil Oransii Theodrickovi do řeči.

„Přesně tak...“ vzdychl Theodrick.

„Co ti vlastně na ni vadí?“ zajímal se Oransii.

„Všechno. Je jí všude plno.“

„Hlavně v tvojí hlavě, co?“ smál se Oransii. Theodrick se zamračil, tohle se mu nelíbilo.

„Je to jasné, tohle se stává draků – i lidem – když se zamilují,“ smál se dál.

„Ne, tohle není pravda! Vymýšlíš si! Udělal bys cokoliv proto, aby žila!“

„No tak, klid.“ Zvedl Oransii ruce v obraném gestu.

„A kdo vůbec jsi, že mi takhle můžeš vykládat takové lži, co?!“ rozčiloval se Theodrick. Uznal, že to cestování byl špatný nápad. Vrátil se zpět do bytu a Oransii v knihovně osaměl. Byl si vědom toho, že to musí uchovat v tajnosti, nikdo nesmí vědět, že s Theodrickem mluvil, proto si vymyslel tu povídačku s tím falešným přívěškem – i když měl vlastně pravdu.

„Já ji přece nenávidím, nebo ne?“ spekuloval nahlas Theodrick. Lumi ležela zmožená výletem na posteli a lehce oddychovala.

„Vypadá jako andílek, dokud neotevře pusu,“ zasmál se sám pro sebe a šel taky spát. Připadalo mu, jako by běžel maratón a pak si ještě několikrát oběhl celé město. Hodil placku na postel a už si to pěkně zařezával...

„Ty... no ehm... Rone, ne, Renny. Kruci...“ Snažila se Lumi přijít na Theodrickovo jméno.

„Jmenuju se Theodrik, ale klidně mi můžeš říkat Rick,“ usmál se a dál pokračoval v snídani.

„Ty Ricku, jak moc mě miluješ?“ Rickovi zaskočilo, začal se nezastavitelně dusit, ale Lumi to přešla, čekala na svou odpověď.

„Děláš si srandu?!“ Vytřeštil Theodrick oči, když se mu konečně podařilo vyplivnout to sousto do koše.

„Ne, myslím to naprosto vážně. Miluješ mě stejně tak silně, jako mě máš chuť zabít?“ Zamrkala na něj laškovně.

„Eh... a to jsi vzala kde?“ vytrousil ještě před tím, než mu zaskočila podruhé – cítil to v kostech.

„No, já jen... že docela často trčím přimáčknutá ke zdi a víš, no... my jsme si tak blízko...“ Dýchla mu do tváře. Rick jen na sucho polkl.

Pomalu se blížila k jeho rtům...

Rick otevřel oči.

„Do prdele,“ zaklel. Že by to byla nakonec pravda?

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Mystic princess - 17. kapitola: