OurStories.cz ~ naše povídky » Mystic princess - 16. kapitola

09.11.2011 (11:00) • Lussy • • komentováno 9× • zobrazeno 1416×

Špatně strávená noc

Uraženě jsem se rozešla nějakým směrem, hlavně pryč od něj. Nedívala jsem se za ním, bylo mi jedno, jestli tam ještě stál.

„Počkej!“ ozvalo se za mnou.

„Proč?!“ Chtěla jsem se otočit, ale z ničeho nic jsem ztratila půdu pod nohama, držel mě v náručí.

„Děláš si ze mě srandu?! Okamžitě mě pusť!“ křičela jsem na něj, ale on se jen smál, bídák jeden.

„Nevyšiluj, chtěla jsi přece, abych tě vzal domů.“

„To možná jo, ale ne takhle doslova, takže mě okamžitě pusť!“ nedala jsem se. Nic se nedělo, pořád mě držel a mě nervy držely jen na vlásku.

„Myslíš si, že jsi Bůh nebo co?“

„Jo, přece neexistuje nikdo silnější než já.“ Mrkl na mě.

„Tak to si moc věříš... Znám někoho, kdo by tě zamáčkl jako mouchu.“

„Vážně a kdo to je?“ Zastavil se. Spolkla jsem poznámku „Hyjé koníčku!“.

„No, přece moje maličkost,“ poznamenala jsem a ukázala na sebe. Začal se smát. Vážně se směje? Jemu už určitě dávno přeskočilo.

„To myslíš vážně? Ty? Jedině kdybych byl na pokraji sil, ale ani na to nemáš. Vždyť se ani teď nedokážeš vyprostit,“ smál se dál. Měla jsem ho plný kecky. Jen mě pusť a poznáš, co jsem zač!

Tahal mě přes les a dával si dost na čas. Trvalo snad celý den, než jsme došli na parkoviště. Pomalu, ale opravdu pomalu mě pokládal na zem.

„Není to Lumi?“ zaslechla jsem z dálky. Okamžitě jsem se otočila tím směrem, byla tam Natalie a Johny. No, potěš koště!

„Kruci,“ ulevila jsem si.

„Co je?“ zeptal se, ale už byli u nás.

„Lumi, co ty tady děláš?“ vyptávala se Natalie.

„Ehm... jsme na výletě,“ plácla jsem první ptákovinu, která mě napadla.

„Vlastně už odjíždíme,“ doplnil mě.

„Nechtěli byste si prodloužit výlet ještě o jeden den? Víte, nám místo jednoho pokoje s dvěma postelemi, dali dva s jednou. No a mi teď používáme jenom ten jeden pokoj.“ Začervenala se. Takže už spolu chodí?

„No, víš... my...“ Nemohla jsem se vymáčknout, nechtěla jsem říct něco neslušného a tak jsem přemýšlela, jak co nejslušněji odmítnout.

„Jistě a rádi,“ odpověděl za nás za oba – pořád jsem mu nemohla přijít na jméno, stejně bylo takové škaredé a začínalo na takové to hnusné písmenko.

„To je super!“ zaradovala se Natalie.

„Když se zabydlíte, přijďte do restaurace, budeme čekat.“ Natalie mi podala klíče a ruku v ruce odešla s Johnym směrem k hotelu.

„Ty jsi vážně magor!“ rozčilovala jsem a zaryla mu prst do hrudníku.

„Myslel jsem, že budeš ráda. A neříkej, že bys chtěla udělat kamarádku nešťastnou, vždyť jsi viděla, jak zářila, když jsem jí to potvrdil,“ hájil se.

„I kdybych rozbrečela samotného ředitele zeměkoule bylo by mi to fuk, já chci domů!“ Hodila jsem mu klíče do ruky.

„Tak jdi, ale nezapomeň, že na nás už čekají.“ Smál se a mával mi klíčky před tváří.

„Tak jo,“ řekla jsem a vytrhla mu je. Naštvaně jsem kráčela k hotelu. Začala jsem si prohlížet klíčky. Pokoj 256, honilo se mi hlavou.

Šel mi v patách a znova jsme se potkali ve výtahu, celou cestu nikdo nepromluvil. I k pokoji jsme šli mlčky. Zasunula jsem klíč do zámku a dveře se otevřely. V pokoji byla tma a tak jsem hledala nějaký vypínač. Brzy jsem ho našla a když jsem rozsvítila, byl opravdu pěkný. Takový menší obýváček s televizí a přehrávačem. Dále tam byla koupelna a oddělené WC. Poslední pokoj byla ložnice. Když jsem rozsvítila, málem mě musel zvedat ze země. Nejen, že byla ukrutně malá, ale taky tam byla jenom jedna postel, manželská. Polilo mě horko, v tom rozhořčení mi ta informace utekla.

Řekli, že se máme zabydlet, jenže já jsem sebou neměla vůbec nic, vlastně až doteď jsem si nevšimla, že jsem si to tady procházela jen v tričku a kalhotkách. Jako bonus jsem byla na boso. Neměla jsem sebou ani kartáček na zuby.

Ozvala se tupá rána, jako když na zem dopadnou cestovní tašky. Otočila jsem se a nevěřila svým očím.

„Netvrď mi, že sis sbalil na výlet?!“

„Ještě jsem si doma nestihl vybalit.“ Nevinně pokrčil rameny. Nedávno bych mu ještě vyčetla to „doma“, ale byla jsem vážně utahaná. Tohle byl snad zlý sen. Kecla jsem si na postel a složila hlavu do dlaní. Tohle přece nemohla být pravda, ale bohužel byla.Vedle mě na posteli přistálo nějaké oblečení.

„Měla by sis to vzít, není vhodné, abys tady pobíhala... ehm... takhle,“ řekl a poukázal na můj oděv. Měla jsem chuť mu říct něco jako, že si můžu nosit, co chci, ale nakonec jsem mu byla vděčná. Nezvládla bych chodit takhle po hotelu – tedy když už jsem se to konečně dozvěděla.

Natáhla jsem si na sebe čisté triko, které na mně viselo, tak jsem si ho trochu svázala na levém boku. Jeany mi byly volné, až moc. Vytratil se, chtěla jsem se ho na něco zeptat a on byl prostě v čudu. Prohledala jsem celý pokoj a skončila u koupelny. Mám. Nemám. Mám. Nemám. Kašlu na to, ať je třeba nahatý.

Vrazila jsem do koupelny. Naštěstí byl v ručníku a byl hodně překvapený.

„Neučili tě klepat?!“ zavrčel. Ó, ono še to žlobí!

„Nemáš opasek, ty kalhoty jsou mi strašně volné,“ přešla jsem jeho otázku. Na důkaz mi spadly kalhoty. Když jsem si je zvedala, viděla jsem, jak mu cukaly koutky.

„Měl by být v tašce,“ řekl ještě stále s úsměvem. Protočila jsem oči v sloup, jako by nikomu nikdy nespadly kalhoty... Odešla jsem a vyházela celou tašku, nic jsem nenašla. Prolustrovala jsem ji ještě jednou, ale doopravdy tam nic nebylo. A pak jsem si vzpomněla.

Vtrhla jsem do koupelny, dost se lekl, popadla jsem opasek a zase vypadla.

„Ještě jednou!“ Slyšela jsem, jak se vztekal za dveřmi. Konečně jsem si je stáhla, taková úleva, když jsem si je už nemusela držet.

„Jdu do restaurace!“ křikla jsem do pokoje a pak vyšla. Restaurace byla v přízemí, jak jsem zjistila ve výtahu. Už tam čekali a vášnivě se o něčem bavili.

„Ahoj!“ pozdravila jsem je.

„Kdepak máš přítele?“ zeptal se Johny.

„Ještě se upravuje.“

„Neříkej mi, že je to panenka!“ smál se. Panenka, to na něj sedí!

„Ne, jen si dal sprchu,“ zasmála jsem se taky.

„A hele, tady je!“ ozvala se Natalie.

„Myslím, že vás necháme o samotě,“ prohlásil Johny a odtáhl „panenku“ někam ven.

„Ten tvůj přítel je vážně moc pěkný, kde jsi ho ulovila?“ vyptávala se Natalie.

„To není můj přítel,“ zavrčela jsem.

„Vážně? Ale když tě nesl, vypadalo to trochu jinak...“

„Všechno není tak, jak to vypadá,“ skočila jsem jí do řeči.

„To je škoda, tak báječně se k sobě hodíte,“ básnila Natalie. Nestraš!

„Tak copak jste spolu tady dělali?“ vyzvídala dál.

„Náhodou jsme se potkali a navrhl mi, že mě odveze,“ lhala jsem.

„Vážně, ale když ty jsi byla tak divně oblečená, jako by se ti něco stalo, měla jsem o tebe vážně strach,“ líčila mi.

„Vážně mi nic není,“ usmála jsem se na ni, abych ji ujistila. Kdyby ten blbec nevyváděl, tak bychom tady vůbec nebyli.

Vrátili se. Johny si sedl k Natalie a „panenka“ zase ke mně. Dali jsme si nějaké jídlo. Neměla jsem u sebe ani halíř, ale naštěstí to „panenka“ za mě zaplatil. Kdyby byl někdo jiný, asi bych mu i poděkovala.

Vrátili jsme se na pokoj. Rozhodla jsem se si dát sprchu. Byla jsem utahaná. Shodila jsem ze sebe všechno oblečení a skočila pod sprchu. Teplé kapky vody mě uklidňovaly. Když jsem si byla jistá, že jsem ho zrujnovala, hodila jsem na sebe ručník a kalhotky. Vešla jsem do už zhasnuté ložnice a z jeho tašky vyhrabala nějaké tričko. Oblékla jsem si ho a ručník dala sušit do koupelny.

Vrátila jsem se zpátky do ložnice, abych si už konečně lehla. Překvapila mě osoba, která už tam ležela.

„Okamžitě vypadni!“

„Snad sis nemyslela, že budu spát na zemi?“

„Já s tebou spát nebudu!“

„To ani nemusíš, stačí, když budeš spát vedle mě,“ uchechtl se.

„Vtipný!“

„Tak se aspoň posuň,“ řekla jsem a strčila do něj. Neochotně se posunul, ale jen o nepatrný kousek. Lehla jsem si a dál do něj strkala, byl tak horký. S hlasitým zaduněním se svalil z postele. Dostrkala jsem ho až na zem.

„Už jsem ti jednou řekl, že nebudu spát na zemi,“ procedil skrz zuby a odtlačil mě dál. Takhle nějak jsme se strkali, dokud jsme nebyli oba spokojení, ale byl tady ještě jeden problém. K dispozici byla jen jedna peřina.

„Já s tebou pod jednu peřinu nevlezu!“ křičela jsem na něj. Chtěla jsem ho vystrnadit.

„Tak si jdi lehnout na gauč!“ vrátil mi a otočil se ke mně zády. Chvíli jsem uraženě ležela, ale pak na mě divně táhlo, tak jsem se zavrtala do peřiny. Omylem jsem se ho dotkla na zádech.

„Vypadni, jsi studená!“ vrčel. Usmála jsem se. Naschvál jsem se k němu přitulila. To máš za tu horkou sprchu.

Cítila jsem, jak se mu napnuly svaly.

„Tobě to vadí?“ ptala jsem se nevinně a přejela mu dlaní po bocích. Bylo cítit, že měl husí kůži, ale držel se. Lehce jsem dlaní přejela na břicho, borec neměl tričko. Druhou ruku jsem položila na jeho krk.

„Tak teď už dost!“ Chytil mi ruce a přetočil se tak, abych byla pod ním. Bylo vidět, že byl naštvaný. Držel mi ruce nad hlavou.

„Au, to pálí!“ skučela jsem. Byl vážně horký, ještě víc, než před tím.

„Jak se ti to líbí, hm?“ ptal se.

„Chceš si zopakovat záchrannou akci?“ dostala jsem ze sebe, přes tu bolest. Hned mě pustil.

„Takhle je to lepší.“ Mnula jsem si zápěstí. Naštěstí už ležel vedle mě.

„Promiň,“ omlouval se. Přeslechla jsem se, nebo to doopravdy řekl?

Koukala jsem jako z jara a raději se k němu otočila.

„Myslím to vážně, omlouvám se, nechtěl jsem ti ublížit.“ Moje dolní čelist šla na návštěvu k podlaze.

„Neměla jsem tě provokovat,“ řekla jsem, když už jsem se trochu probrala.

„Ale já se neomlouvám za to, co jsem ti udělal teď, ale za to, co jsem ti provedl předtím, málem jsi umřela.“ Když to říkal, díval se mi do očí. Zřejmě to myslel upřímně.

„No, omluva se přijímá,“ snažila jsem se usmát. Zavřela jsem oči. Najednou jsem ucítila jeho rty na těch svých. Dejá vú?

Nečekala jsem to, byla jsem v šoku. Po takové omluvě to udělal zas. Uvědomila jsem si, že jsem na něj ani tak nebyla naštvaná za to horko, ale za tu pusu. Měla jsem chuť ho zavraždit, na místě. Odtrhla jsem ho od sebe a posadila se, on taky.

„Promiň, ale když ti jsi taková...“ Nenechala jsem ho domluvit a vlepila mu facku. Už před tím jsem mu ji měla dát, ale tak trochu jsem na ni zapomněla.

„Mrcha!“ dokončil, to co chtěl říct. Sebrala jsem se, natáhla na sebe jeho kalhoty a měla v úmyslu opustit tenhle pokoj.

„Kam jdeš?“ Vyběhl z ložnice.

„Domů!“ odsekla jsem mu a sebrala klíčky od auta.

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Mystic princess - 16. kapitola: