OurStories.cz ~ naše povídky » Můj přítel hvězda - 1. kapitola



Můj přítel hvězda - 1. kapitolaDalší kapitolka. Hádky jsou na denním pořádku. Joanu to štve, ale nehodlá to zatím řešit, ovšem jen zatím. Koho uvidí v sousedním domě?

1. kapitola


Po patnácti letech:

„Zlato, nevím, kde máš tu modrou košili. Asi v koši na  žehlení,“ stála jsem ve dveřích a dívala se, jak se Peter přehrabuje ve skříni a vyhazuje z ní věci.

„A to to nemůžeš vyžehlit?“ křikl na mě a já se zamračila.

„Měl jsi mi říct,  že ji dneska potřebuješ,“ vykoukl na mě ze skříně a usmál se.

„Joano, říkal jsem ti to. Stačilo, kdyby jsi mě alespoň jednou poslouchala,“ nafoukla jsem tváře.

„Já se na to můžu...“ zarazila jsem se a odpochodovala ke koši a vytáhla košili. Neměla jsem čas žehlit nějakou zatracenou košili, ale já blbá jsem to jako vždy udělal.

„Joano, už to budeš mít? Až přijdu domů, tak si můžem zajít na večeři,“ řekl a přišel za mnou do prádelny.

„Hmm,“ protočila jsem oči a hodila mu košili. Na to mám po dnešku opravdu náladu.

„Tak buď hlavně připravená,“ křikl na mě a za pochodu z domu se oblíkal.

Fajn,“ křikla jsem na něj a kopla do pračky. S povzdechem jsem se sama šla připravit do práce. Teoreticky bych mohla vycházet mnohem později a jet autobusem, ale nenáviděla jsem to tady. Takže chodím pěšky, abych nemusela být doma. Jako vždy jsem procházela ulicí, a jako vždy jsem se zastavila u domu, kde bydlel Jackson. Povzdychla jsem si a trochu se zasnila...

 

Před patnácti lety:

„Nechci aby ses odstěhoval,“ objímala jsem svého nejlepší kamaráda.

„Já taky ne, vždyť tam nebudu nikoho znát. Nebudu mít s kým jezdit na kole. Nenávidím je.“ Koukl se na své rodiče, kteří nakládali do auta poslední krabice. Povzdychla jsem si a položila si hlavu na jeho rameno.

„Budeš mi chybět,“ řekla jsem mu a dala mu pusu na tvář.

„Ty mně taky, budeme si psát, na,“ podal mi papírek s adresou.

„Mamka mi ji napsala pro tebe,“ usmál se na mě a já jen přikývla. Pak už jen sledovala jak nastupuje do auta a odjíždí na konec města. Mávala jsem mu dokud nezajeli za roh. Psaní jim vydrželo rok a pak jakoby ani neexistoval.

 

Současnost:

S povzdechem jsem se vypravila do práce. Když jsem se do ní dostala, pozdravila jsem lidi, se kterýma se docela bavím a šla jsem do své kanceláře. Na stole se mi hromadil štos papírů a neubýval. Nikdy jsem už nenašla nikoho s kým jsem si rozuměla jak s Jacksonem. Vím, že jsem padlá na hlavu, protože nám bylo osm let, ale je to tak. V takových chvílích sebelítosti jsem přemýšlela nad tím jestli si našel nového kamaráda nebo kamarádku. Celou svou pracovní dobu jsem přežila v klidu.

Po práci jsem jela domů autobusem.  Vystoupila jsem a naše sousedka se zrovna stěhovala?

„Dobrý den paní Johansová, kam jedete?“ zeptala jsem se jí. Byla moc fajn. Občas jsem jí chodila venčit psa.

„Ahoj, Joano, stěhuju se. Tenhle dům je pro mě už moc veliký. Stěhuju se ke svému synovi. Narodila se jim dcera, tak jim budu pomáhat,“ usmála se na mě.

„Páni, tak to vám gratuluju. Jen je to škoda. Kdo ví, kdo se zde nastěhuje.“ Povzdychla jsem si a odemykala vchodové dveře.

„Děkuji. Měj se hezky a třeba se ještě někdy uvidíme,“ mávla na mě a nasedla do auta a odjela. Jen jsem jí zamávala a zapadla do baráku.  Nejdřív jsem si připravila oběd a snědla ho u svého oblíbeného seriálu.

Pak jsem se rozhodla, že vyžehlím. Nejen, že budu mít konečně klid, ale taky... ne to byl jediný důvod.  Pak jsem za poslouchání písniček a pohupování se do rytmu zvládla uklidit pokoj. Docela jsme se do toho dostala, tak jsem nakonec vysála a utřela prach. Naskládala jsem nádobí do myčky a dala prát prádlo. S čistým štítem jsem se zhroutila na postel a na mém klíně přistál notebook. Chvíli jsem brouzdala po netu, než mě pračka upozornila, že je vypráno. Jen jsem prádlo pověsila a šla se připravit na domluvenou večeři. Dala jsem si docela záležet, ale nepřeháněla to. Pak mi zazvonil telefon.

„Ano? Jak nestíháš? Víš co... Ano jsem naštvaná. Tím chceš říct, že snad nepracuju? Čau,“ skopla jsem si z noh boty a objednala jsem si pizzu. Můj tak zvaný přítel nestihá a musí zůstat v práci. Štve mě to. Vlastně mě štve plno věci a čím dál tím víc i on samotný, Nakonec jsem se šla osprchovat a odešla do ložnice. Nastavila jsem si budík a během chvilky usnula. Nevím, kdy se Peter vrátil, a ani kdy odešel, protože když jsem se vzbudila, už byl pryč. Zůstala po něm jen rozkopaná strana postele.

Podobně probíhal celý můj týden. V sobotu ráno jsem jako vždy šla běhat do parku. Nasadila jsem si sluchátka a vyběhla z domu. Nenapadlo mě, že je to skoro týden, co se paní Johansová odstěhoval, protože u domu stál stěhovací vůz a stěhováci vyndávali věci. Nad tím jsem jen pokrčila rameny a vyrazila do parku. Běhala jsem skoro hodinu. Když jsem se vracela zastavila jsem se u schránky, abych vyndala poštu.

Pošta mi vypadla z ruky, když jsem viděla vycházející lidi ze sousedního domu. Zírala jsem s otevřenou pusou a nebyla jsem sama...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můj přítel hvězda - 1. kapitola:

1. AriaSalvatore přispěvatel
17.04.2012 [19:14]

AriaSalvatoreprosím čím skôr pokračovanie ;)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!