OurStories.cz ~ naše povídky » Lotr II - Lapená

25.04.2012 (19:00) • evelyn • • komentováno 7× • zobrazeno 1243×

Když se dozvěděl, co chtěl slyšet, s úsměvem se otočil zpět k silnici a dál si mě nijak nevšímal. Po necelé minutě se mírně ušklíbl a pustil rádio. Hlasitost nastavil tak vysokou, že bych si klidně mohla voláním o pomoc vykřičet plíce, a stejně by mě nikdo neslyšel. Zcela nepokrytě jsem na něj zírala a čekala, co bude dál. Nevěřila jsem mu. Celé mé tělo, všechny instinkty a smysly volaly na poplach. On kolem sebe nebezpečí nešířil, on byl nebezpečí samo.

Když jsme vjížděli do mé čtvrti, ztlumil hudbu na minimum a zase se přestal věnovat řízení. Zamyšleně si mě prohlížel. Od hlavy k patě a od paty zpátky k hlavě. Byla jsem tak vystrašené, unavená a psychicky vyčerpaná, že jsem najednou místo něj viděla Clarka Kenta rentgenujícího mě svým super zrakem. Jak mě sjížděl pohledem vypadal jako dokonalá kopie Supermana.

Zahihňala jsem se. A zněla jsem jako puberťačka snažící se sbalit kapitána fotbalového týmu.

Zatvářil se překvapeně. Chvilku se nic nedělo, ale pak se mu jemně nadzdvihl jeden koutek úst a on se mi pohledem zaklesl do očí. Nechápala jsem, jak to dělá, ale tím pouhým pohledem mě omamoval. Dech se mi krátil a srdce zrychlovalo tempo. Připadala jsem ji jako pod vlivem nějaké drogy. Přestala jsem logicky, nebo spíš úplně, uvažovat a jediné, po čem jsem toužila, byla jeho blízkost. Přála jsem si, aby mezi námi nezbýval žádný prostor. Přála jsem si cítit jeho dech na své tváři. Přála jsem si, aby se jeho rty dotkly těch mých a …

„Na co myslíš, Emmo?“ zašeptal a já se zachvěla. Tentokrát ne strachem nebo zimou, ale touhou. Vyslovil moje jméno tak něžně a mazlivě, jako by i on chtěl mě.

„Že bych tě chtěla políbit a že jsi mi připomněl Supermana,“ vydechla jsem, aniž bych to vážně chtěla říct.

Zamračil se, ale v očích mu pobaveně blýsklo.

„Skutečně? Myslíš na to právě teď?“ zeptal se dál, ale já jeho slova nedokázala vnímat. Jejich tón ano, ale obsah šel úplně mimo mě. Olízla jsem si rty a neodpověděla. Ptal se mě vůbec na něco?

„Emmo, myslíš na to teď? Na Supermana a na… líbání?“ Promluvil hlasitěji a důrazněji, ale poslední slovo tak nějak zahuhlal.

„Na líbání,“ zopakovala jsem po něm a nepoznávala vlastní hlas. Nyní chraptivý a hlubší než kdy jindy.

„Myslím na líbání, ano,“ vypravila jsem ze sebe a instinktivně se naklonila blíž k němu.

I on se přiblížil. Zhluboka jsem se nadechla a kdybych neseděla, podlomila by se mi kolena. Ani pach cigaret, doutníků a alkoholu nemohl přebít jeho vůni. Jestli mě jeho pohled omamoval, jeho vůně mě sváděla.

„Emmo,“ zasténal a naklonil se ke mně tak, že naše obličeje dělilo sotva pár milimetrů. Ještě se mě nedotýkal, ale cítila jsem blízkost jeho kůže, energii, která mu proudila tělem. Hrudník se mi splašeně zvedal a hlava se točila. Věděla jsem, že bych měla zavřít oči, protože tak se to při líbání dělá, ale nemohla jsem se donutit přerušit to kouzlo, které naše spojené pohledy vytvářely. Vydechl a v mém nitru propukl požár. Jeho dech mě zašimral na nose, na tváři i na rtech. Připadala jsem si jako magnet. Pohyb směrem k němu jsem nepromýšlela, a přesto k němu došlo. Přitahoval mě. Jeho rty mě vábily a já se nemohla dočkat, až se konečně políbíme.

V jednu chvíli jsem byla roztoužená a celá rozjitřená a vzápětí jsem se zmateně snažila udržet rovnováhu a nespadnout. Jeho blízkost zmizela a auto prudce zabrzdilo. Před námi stály zátarasy a cedule informující o probíhajících pracích na vodovodním potrubí, kvůli čemuž je ulice uzavřena a je nutno použít objízdnou trasu. Předek auta se zastavil tak pět centimetrů od zátaras.

Nechápala jsem to.

„Jak… jak…“ koktala jsem a třeštila oči na rozkopanou silnici před sebou.

Jeremy se na mě podíval a zatvářil se nadřazeně. Arogantní úsměv, jedno obočí pozvednuté a oči přimhouřené. Aniž by sledoval, co dělá, zařadil zpátečku a vycouval. Rychle, zběsile a naprosto čistě a plynule. Když přeřazoval na jedničku, mrkl na mě.

„Jsem prostě borec, Emmo.“

Kdyby to řekl kdokoliv jiný a ještě se u toho tvářil jako největší machr, smála bych se. Z Jeremyho úst to ale znělo jako prosté konstatování jasného a nezpochybnitelného faktu.

Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Co to se mnou sakra dělá? Takováhle já nejsem! Právě jsem ho skoro políbila. Nikdy jsem snad nic nechtěla víc než cítit jeho rty na těch svých, na krku i níž… Zatřepala jsem hlavou a snažila se vyhnat z ní takové myšlenky. Seděla jsem v autě vedle chlapa, který klidně mohl být třeba nájemným vrahem, a jediné, na co jsem dokázala souvisle myslet, byla představa jeho nahého těla. Děsila jsem sama sebe.

„Zbledla jsi. Děje se něco? Je ti špatně?“ ozval se a starost v jeho hlase se zdála být upřímná.

„Ne, jsem v pořádku. Alespoň zatím a taky budu dál, doufám. Jen za sebou mám hodně náročný den,“ zamumlala jsem a zavrtala se hlouběji do sedačky.

„Zajímalo by mě, co se ti honí hlavou,“ poznamenal po několika sekundách tíživého ticha.

„To raději nechtěj vědět,“ zašeptala jsem tak tiše, že mě nemohl slyšet. Odkašlala jsem si a hlasitěji dodala: „Takové ty běžné věci, jaké se honí hlavou holkám, které si do auta posadil cizí chlap, co by klidně mohl být Al Caponeho příbuzný.“

Rozesmál se. Vesele a od srdce.

„Příbuzný? To snad ne. Můj otec ale pocházel z Chicaga. Jeho rodina vlastnila dům naproti domu jeho synovce. Al Capone tam prý docela často přebýval. Takže vlastně kdo ví.“

Vykulila jsem oči a spadla mi brada. Jeremy se rozesmál ještě víc. Nevyznala jsem se v něm. Na první pohled vypadal jako král podsvětí, ale cesta autem s ním nebyla nakonec tak hrozná. Až na ono intermezzo, kdy jsem ho chtěla líbat. To bylo vážně trapné.

Z rychlosti kolem osmdesáti mil za hodinu plynně zaparkoval u chodníku před mým bytem. Zhasl motor, vypnul rádio a celým tělem se natočil ke mně.

„Slib mi, že tou čtvrtí už nikdy nepojedeš. Ani v noci, ani ve dne,“ požádal mě s nepřeslechnutelnou naléhavostí.

„Budu se tomu místo vyhýbat obloukem,“ zašeptala jsem a pokývala hlavou.

A bylo to tu zase. Lapil mě pohledem a já bych mu slíbila cokoliv. Bez legrace. Kdyby mě byl požádal, abych ho pozvala dál, neváhala bych. Vlastně bych byla dokonce ráda. Překvapila jsem sama sebe, a ne zrovna příjemně, protože jsem ho v duchu vyzývala, aby se zeptal, zda mě má doprovodit až nahoru. Nebo jestli se mnou nemá strávit celou noc, abych se nebála.  

Mírně našpulil rty, takže se mu na bradě objevil dolíček. Nadechl se a na okamžik celý ztuhl, ale to se mi možná jen zdálo. Vydechl a uvolnil se. Pomalu, jako kdybych mu snad mohla nebo chtěla utéct, ke mně vztáhl ruku. Celou svou bytostí jsem vnímala vibrace vzduchu, jak se jeho dlaň přibližovala k mé tváři. Když se mě dotkl, projel mým tělem elektrický proud. Jeho ruka byla ledově chladná, pevná a hladká. Oči se mu rozšířily úžasem.

„Dobrou noc, Emmo,” zašeptal a odtáhl se. Během zlomku vteřiny z něj byl pan ledová socha. Až jsem měla dojem, že jsem si cestu autem jen vyfantazírovala.

„Nechceš jít ještě ke mně?” vyhrkla jsem dříve, než jsem si to stihla rozmyslet. Okamžitě se mi nahrnula krev do tváří a srdce se překotně rozeběhlo. Jeremy sebou trhl, napjal se a prudce otevřel dveře. Z auta skoro vyskočil.

Když po několika málo vteřinách otevíral moje dveře, byl dokonale nad věcí a povýšený nad všechno a všechny kolem.

„Měla by sis dávat pozor, koho zveš domů.“ Blahosklonně mi pomohl vystoupit.

Rozčiloval mě, děsil, přitahoval i fascinoval.

„Dávej na sebe pozor, Emmo,” rozloučil se, nasedl do auta a to téměř v tu samou chvíli vystřelilo dopředu. Zůstala jsem stát na chodníku. Zmatená.

Jako ve snu jsem si odemkla vchodové dveře, výtahem vyjela do třetího patra a došla ke svému bytu. Doma jsem se opřela o zeď a zády se po ní svezla až do sedu. Nedokázala jsem myslet jasně a vyznat se ve vlastních myšlenkových pochodech.

Po několika minutách, nebo možná hodině jsem se namáhavě zvedla a doklopýtala do koupelny. Proudem jsem pustila studenou vodu a strčila pod ni hlavu. Když jsem se začala klepat zimou, vodu jsem vypnula, opřela se o umyvadlo a podívala se na sebe do zrcadla. A najednou mi jako filmové záběry před očima začaly běhat scény z dnešního večera. Špatně se mi dýchalo a nejraději bych si dala pár facek. Vůbec jsem nechápala, co se to se mnou v Jeremyho autě dělo. Chtěla jsem ho líbat a pozvala jsem ho k sobě.

Zoufale jsem zasténala a když jsem si vybavila dotyk jeho dlaně na své tváři a jak málo k polibku chybělo, strčila jsem hlavu zpátky pod vodu. I když jsem se v sobě nevyznala a nelíbilo se mi, jak jsem na Jeremyho reagovala, mrzelo mě, že mé pozvání nepřijal. Představa toho, co jsme právě teď mohli dělat, mě dováděla k šílenství a nutila mě chladit si obličej, když ne celé rozpálené tělo.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Lotr II - Lapená: