OurStories.cz ~ naše povídky » Lotr I - Vážně blbej den

23.04.2012 (18:00) • evelyn • • komentováno 11× • zobrazeno 1883×

„Zlatíčko, no tak… Prosím, prosím, prosím. Zkus to, broučku. Já vím, že je to těžké, ale máme toho tolik za sebou. Přece bys mě teď nenechal trčet samotnou zrovna tady. Prosím, miláčku, zůstaň se mnou. Alespoň k bytu. Zkus hezky nastartovat. Nebo klidně ošklivě, ale hlavně nastartuj,” přemlouvala jsem s rostoucím zděšením svoje autíčko. Neúspěšně.

Zoufale jsem zasténala, když motor kašlavě zaštkal a pak utichl. Měla jsem nepříjemné tušení, že definitivně. Už delší dobu to vypadalo, že můj brouček se brzy odebere do věčných lovišť, ale tak nějak jsem doufala, že ještě alespoň pár týdnů vydrží. Nevydržel a odešel v tu nejhorší možnou chvíli.

Zkracovala jsem si cestu z knihovny přes čtvrť, o které kdyby táta věděl, nedovolil by mi jít do Aberdeenu studovat. Bary, kasino, doupě sázkařů, dům s červenými lucernami, několik strip clubů a nespočet hospod, putyk a podniků, jejichž smysl jsem ani nechtěla znát. A mezi tím vším vybydlené činžovní domy, dávno zavřené obchody a několik nepoužívaných skladišť. Prostě ideální místo, kde může auto nechat holku ve štychu. Věděla jsem, že tudy nemám jezdit. Jenže tahle zkratka mi normálně ušetřila půl hodiny času a to bylo po náročném dni, kdy jsem se nemohla dočkat sprchy a postele, neodolatelné.

Vyčerpaně jsem si opřela hlavu o volant a snažila se nepropadat panice. Dařilo by se mi to lépe, kdybych u sebe měla mobil. Ten ale ležel v mém bytě na pracovním stole. Taky by nebylo špatné, kdyby bylo méně než jedenáct večer a nebyla tma. Docela živě jsem si uměla představit novinové titulky, hlásající, jaké jsem tele, že jsem jela sama v noci touhle čtvrtí.

Studentka farmacie nalezena zavražděná v kufru svého auta

Dvaadvacetiletá E.M. okradena a zbita v neblaze proslulé části města

Mladá dívka znásilněna na kapotě vlastního auta

Zimomřivě jsem se zachvěla a přemlouvala se, že brečet nemá smysl. Zhluboka jsem se nadechla, dodala si odvahy a v duchu se pomodlila. Zůstat tady trčet by bylo horší než pokusit se nějak si pomoct. Roztřesenou rukou jsem chytila kliku dveří, na pár vteřin pevně semkla víčka a otevřela. Drobně mrholilo a zima se mi vkrádala do celého těla. Ulice byla úplně prázdná, čemuž jsem se v tomhle počasí vůbec nedivila. K dokonalosti hrůzostrašné scény chyběla jen blikající lampa a černá kočka přeběhnuvší mi přes cestu.

S pocitem absolutní marnosti z toho počinu jsem zamkla auto a s lítostí se na něj asi naposledy podívala. Neuměla jsem si představit zázrak, díky kterému by během zbytku noci nezmizelo celé, nebo z něj nezůstal jen podvozek, který by zloději nestál za to vláčet ho s sebou pryč. Rozvážně jsem se vydala po chodníku kolem všech těch míst, kam jsem nikdy nechtěla vkročit, a přemýšlela, kde bude nejbezpečnější požádat o svolení zatelefonovat si. Představovala jsem si sama sebe, jak nastupuji do žlutého taxíku a s úlevou řidiči, nebo ještě lépe řidičce, udávám adresu svého bytu. Živě jsem se viděla, jak se doma zamknu, uvařím si čaj a vypiju si ho ve vaně plné horké vody a heboučké, voňavé pěny.

I když se mi to příčilo, rozhodla jsem se zkusit štestí ve striptýzovém baru podle blikajícího nápisu na konci ulice slibujícího i obsluhu nahoře bez. Na místě, kde je tolik nahých a svolných žen, by si jedné oblečené a absolutně nesvolné nemusel nikdo všímat. Nebo se naopak stanu atrakcí večera, ale tu možnost jsem si odmítala připustit. Všechno bude v pořádku a do čtyřiceti minut budu hezky v bezpečí doma v posteli a příště už nikdy nebudu líná jet přes město.

„Nezatoulala ses, kočičko?” ozvalo se za mnou takovým tím hlasem, ze kterého naskakuje husí kůže a vstávají chloupky za krkem.

Přidala jsem do kroku. Ten někdo za mnou se rozesmál. Udělalo se mi až fyzicky špatně a těžce se mi dýchalo. Přesně před tímhle mě táta tolikrát varoval. A já protáčela oči a myslela si, že jako holka, která vyrostla ve Londýně, se o sebe umím postarat.

„Ztracená kočička, bála se kocourka, chytil jí, polaskal, užili si spolu,” prozpěvoval si a očividně si situaci užíval. Chvěla se mi brada a ruce se samy sevřely v pěst. V očích mě pálily slzy. Bála jsem se otočit se a ještě víc jsem se bála neudělat to.

„Koťátko, neutíkej přece. Stejně oba víme, že tě dostanu. Taková fajnovka jako ty sem k nám břídilům jen zabloudila a já si takovou příležitost prostě nemůžu nechat ujít.” Byl blíž, než jsem doufala.

„Ale já nezabloudila. Mám tady schůzku. S někým. Mužem. Mám tu schůzku s mužem. A jsem si jistá, že by se mu nelíbilo, že mi děláte doprovod,” zavolala jsem přes rameno a snažila se tak získat čas mluvením. Někde jsem kdysi četla, že na některé potenciální násilníky funguje navázat s nimi slovní kontakt. Bohužel to nebyl případ toho chlapa za mnou.

„Ts, ts, ts, ts, ts. Lhaní ti moc nejde. Uvidíme, jestli se předvedeš jinak,” zasmál se a já se už nedokázala nutit ke klidu. Rozeběhla jsem se a bez většího rozmýšlení vpadla do nejbližšího podniku.

Okamžitě mě obklopila bílá mlha. Dým z cigaret a kdovíčeho ještě mě štípal do očí a ulpíval na pokožce snad celého těla. Odhodlaně jsem svižným krokem došla k baru a hlasitě, aby mě vzhledem k vyřvávající hudbě barman slyšel, požádala o telefon. Chlapík se zažloutlýma očima, popelavě šedou kůží a cigaretou nalepenou na horní ret, pokýval hlavou, zaostřil na mě zakaleným pohledem a odněkud zezadu vytáhl ušmudlanou sklenici a naplnil ji čirou tekutinou. Zavrtěla jsem hlavou a naznačením gesty jsem se usilovně snažila mu pantomimicky ukázat, že chci telefonovat. Pokrčil rameny a do panáku mi hodil led.

Se staženým žaludkem a nepříjemným pocitem, že muž, který mě sem zahnal, tady někde může být, jsem se odlepila od baru. Doslova. Pult pokrývala vrstva čehosi lepkavého. Vydala jsem se na odvážný průzkum. Skoro jsem zavýskla radostí, když jsem uviděla staromódní závěsný telefon jen pár metrů před sebou. Bohužel jsem periferním pohledem zavadila o chlapa, kterého jsem sice nikdy dřív neviděla, ale šestým smyslem jsem poznala, že je to on. Nebo možná nebyl, ale zíral na mě jako hladový pes na kus masa.

Couvala jsem, až jsem zády narazila na zeď. Usilovně jsem si přála probudit se a zjistit, že tohle celé je jen zlý sen. Nebyla jsem ale naivní.

Kdyby mě tu zabili a táta zjistil, že jsem umřela tady, zbláznil by se. Určitě by se nevyrovnal s představou, že mě, jeho dceru, napadlo potulovat se na takovém místě. Moji smrt by kvůli tomu snášel mnohem hůř, než kdyby mě zabili třeba v kavárně nebo v univerzitní knihovně. Kdybych umřela tady, zklamala bych ho. Byl by to jasný důkaz toho, že jsem pozorně neposlouchala jeho přednášky o bezpečnosti.

Zmocňovala se mě hysterie. Vstávala jsem v pět ráno, abych byla včas v laboratoři a připravila se na seminář, který jsem dneska poprvé vedla sama. Pracovala jsem na vlastní diplomové práci a pro některé materiály musela jet do knihovny. Potýkala jsem se se stávkujícím počítačem i nepříjemným kolegou. Byla jsem šíleně unavená a měla chuť seknout se studiem i prací a odjet někam do tropů, kde bych se živila třeba mapováním sloních stád.

Sebrala jsem zbytky odvahy i sil a sunula se zády po zdi směrem k telefonu. Po necelém metru, který se mi ale zdál být nekonečný, jsem bokem vrazila do něčeho tvrdého. Sykla jsem bolestí a zcela instinktivně na to něco sáhla. Klika. Podle filmů v takových podnicích bývají telefony u záchodů. Chvilka samoty by mi rozhodně neuškodila a doufala jsem, že opláchnutí obličeje ledovou vodou by mi mohlo udělat dobře a trošku projasnit mysl. Že by ty záchody mohly být pánské, mě ani nenapadlo.

Bez dalšího rozmýšlení jsem vzala za kliku a poměrně rázně dveře otevřela, vklouzla do místnosti a zase za sebou zavřela. Poodstoupila jsem od dveří a na vteřinu zavřela oči úlevou. Zvládnu to. V klidu tu vymyslím plán, jak se nepozorovaně dostanu k telefonu a kde pak počkám na taxík. Všechno bude dobré. Jsem šikovná, statečná a chytrá holka a poradím si.

V momentě, kdy jsem oči otevřela, mi bylo jasné, že jsem se sakra hodně spletla. Nevstoupila jsem na dámské záchody, nutno však podotknout, že ani na pánské, ale do doupěte dost děsivě vypadajících hráčů pokeru.

I tahle místnost byla zahalena bílým dýmem, ale ne tak moc jako bar. Takže všech osm mužů sedících kolem jediného stolu v místnosti na mě bez zábran zíralo. Těkala jsem pohledem mezi jejich tvářemi a cítila, jak mi buší srdce a strachy dřevění nohy. Jestli jsem se vedle bála, teď jsem se ocitla v soukromém hororu. Tohle byla očividně vyšší sorta špatných hochů než vedle. Vlastně jsem ani nepochybovala, že mezi těmito pány se najdou drogový dealeři, pasáci, obchodníci se zbraněmi nebo pašeráci. Všichni do jednoho byli oblečeni na první pohled draze a to, že mají peníze a moc, z nich přímo čišelo.

Napětí v místnosti houstlo. Polkla jsem tak hlasitě, že se mi zdálo, že ve ztichlé místnosti slyším i ozvěnu toho zvuku.

„Já… já se omlouvám, nenechte se rušit. Já jen…” koktala jsem a ustupovala zpět ke dveřím. Jenže přímo před nimi teď stál obrovský muž v černém obleku, který měl po straně u pasu nepřirozeně vyboulený.

„Ramone, to je v pořádku. Slečna přišla za mnou,” promluvil jeden z mužů u stolu a já se při zvuku jeho hlasu zajíkla. Zněl jako nejjemnější satén klouzající po ostřím nože. Byl krásný, až nadpozemsky nádherný, ale studený jako led.

Jeho majitel mě propaloval pohledem. Když se naše oči setkaly, celá jsem se rozechvěla. Uhlově černé oči se do mě zavrtávaly, jako kdyby se mi chtěl podívat až na duši.

I přes hrůzu situace jsem velmi jasně vnímala, že je úchvatný. Delší černé vlasy mu spadaly do čela. Ty nejtmavší oči, jaké jsem kdy viděla, ostře kontrastovaly s bledostí jeho pleti. Rty měl stažené do tenké linky a drtil mezi nimi cigaretu. Ač byl jistě podle kruhů pod očima nevyspalý a nepochybně žil zcela mimo zásady zdravé životosprávy, byl to nejhezčí chlap, jakého jsem za svůj život potkala.

Položil karty na stůl, cigaretu típl do přeplněného popelníku a pomalu se zvedl.

„Pardon, pánové, moje dáma přišla dříve a jistě pochopíte, když vás teď opustím,” usmál se na své kolegy, ale z toho úsměvu šel snad větší strach, než kdyby se mračil. Vypadal ze všech přítomných nejmladší, možná jen o něco málo starší než já, ale rozhodně měl respekt. Nikdo se neopovážil nic namítnout, i když odcházel od rozehrané hry.

Ležérně sebral ze své židle šedé sako, přehodil si ho přes rameno a až moc rychle stál vedle mě s paží opřenou o má ramena. Přitiskl si mě k sobě, jako kdybych nebyla víc než hadrová panenka. Připadala jsem si úplně ochromená a mimo. Věděla jsem, že bych se asi měla nějak bránit, že bych se neměla nechat odvést kamkoliv zrovna jím, ale nemohla jsem dělat vůbec nic. Nedokázala jsem vydat ani hlásku, natož abych se snad hýbala.

„Hej, Jeremy, půjčíš nám ji pak někdy? Vypadá vážně rozkošně.” Jeden ze zbývajících mužů si mě prohlížel víc než zálibně.

Přitáhl si mě k sobě ještě blíž.

„Sorry, Carle, o své ženy se nedělím,” odpověděl způsobem, který nesnesl žádné námitky.

Bez rozloučení se svými kumpány mě strkal ze dveří, které už byly volné. Ramon stál v pozoru tak metr od nich a oba nás ignoroval. Než se za námi dveře zavřely, zaslechla jsem něco jako Jasně, že se nedělí. Nikdy jsem žádnou ženskou, kterou si někam odved´, víckrát neviděl. Pevně jsem doufala, že jsem slyšela špatně.

V baru se nám všichni ostražitě klidili z cesty. Měla jsem neodbytný pocit, že chlápek, který mě pronásledoval venku, by byl oproti tomuhle Jeremymu vlastně docela fajn.

Venku už nemrholilo, ale hustě pršelo. Můj svetřík jako houba nasakoval vodu a těžkl. Sukně mě při každém kroku plácala do nohou. V botách, které zjevně nebyly určeny na chození venku, mi čvachtalo. Studený vzduch mě probral a já si najednou plně uvědomila, co se děje. Pokusila jsem se kousek se odtáhnout, ale on se jen ušklíbl a dál mě pevně držel.

„Ehm, děkuju, že jste mě tam odsud dostal, ale půjdu už raději sama,” zašeptala jsem rozechvěle a vůbec jsem nezněla tak odhodlaně a statečně, jak jsem měla v plánu.

Nereagoval. Šel prostě dál a mě vláčel s sebou. A nezdálo se, že by mu to dělalo jakékoliv potíže.
„Už mě můžete pustit, ráda bych šla sama,” řekla jsem o něco důrazněji, ale to už jsem stáli před luxusním černým BMW. V téhle části města bylo naprosto nepřehlédnutelné.

Dálkovým ovládáním odemkl a strčil mě na sedadlo spolujezdce. Byla jsem tak zkoprnělá, že jsem promeškala příležitost, pravděpodobně jedinou, mu utéct. Místo vlastní záchrany jsem uvažovala, jak je možné, že takové fáro nikdo neukradl, ani nevykradl. Pak mi ale s hrůzou došlo, že ho tu nejspíš znají a má takou pověst, že si na něj, ani jeho auto nikdo netroufne.

Než jsem se nadála, seděl vedle mě a startoval. Strnule jsem se dívala před sebe.

„Kam chceš odvézt?” promluvil na mě. Leknutím jsem skoro nadskočila. Nejen proto, že se mnou mluvil, ale i kvůli způsobu, jakým mluvil. I když zněl pořád nadřazeně a chladně, nepůsobil na mě jeho hlas tak hrozivě jako předtím.

„Ta-tady na roh stačí,” vykoktala jsem a on se rozesmál.

„Jasně, a pak půjdeš zkusit štestí do dalšího baru. Nejen že se nedostaneš k telefonu, aby sis zavolala taxi, ale budeš ráda, když tě neokradou nebo… no, ty víš,” zachmuřil se a sevřel volant pevněji.

Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Absolutně jsem nechápala, jak mohl vědět o telefonu a taxi. Jel daleko nad povoleným rychlostním limitem, ale nebránilo mu to v tom, aby se na mě otočil.

„Jestli tě to trochu uklidní, ženám neubližuju, nikdy. Nemám v plánu se na tebe vrhnout, zbavit tě šatů a násilím si tě vzít. Nemusíš se mě bát, …” nechal větu vyznít do ztracena a já věděla, že se mě vlastně ptá na jméno. Zvedl přitom obočí a najednou vypadal docela mile.

S pocitem, že stejně nemám co ztratit, jsem se mu podívala přímo do očí a zašeptala: „Emma.”
Usmál se. Upřímně a hřejivě.

„Dobře, Emmo, já jsem Jeremy Walker. Když už se známe, mohla bys mi prozradit, kde bydlíš, abych tě tam mohl odvézt.”

Stále se mi díval do očí. Připadala jsem si jako ve snu. Omámená. Svou adresu jsem mu řekla, i když jsem to vlastně nechtěla.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Lotr I - Vážně blbej den: