OurStories.cz ~ naše povídky » Já, upíři a vlkodlaci 12. kapitola

13.01.2012 (16:00) • Annabelle • • komentováno 2× • zobrazeno 1476×

Nakonec jsem se rozhodla, že zkounu pár dílů Upířích deníků, ten seriál je sice úplný výmysl a slátanina, ale sexy Damonovi se prostě nedá odolat, no, ale Nathaniel je stejně hezčí! Asi po dvou dílech jsem usnula, prostě nechápu, jak se mi to mohlo povést, ale už jsem klidně chrápala na gauči. Zrovna jsem byla uprostřed pěknýho snu, ne, nebyl v něm Nathaniel, ale zdálo se mi o tom, že jsem si koupila Porsche, takový pěkný, červený, zrovna jsem se chtěla poprvé projet, ale vzbudil mě zvonek, sakra to už je Nate? To snad ne. Upravila jsem a hlavně si utřela oslintanou tvář a šla jsem otevřít. Rob stál za dveřmi a tvářil se jako sluníčko.

„Ahoj, co je?“ zeptala jsem se a zívla.

„No nic, ruším?“

„Jo, zrovna jsem se chtěla projet v mým Porsche.“

„Co?! Ty máš Porsche?“ zeptal se docela nahlas.

Musela jsem se tomu zasmát, jo, jasně, mám dokonce dvě.

„Pojď, prosim tě dál. To už je devět?“

„Skoro, za deset minu. Že tys zase chrápala co? A o nás vlkodlacích se říká, že hodně spíme, ty musíš bejt megavlkodlak.“

„Ježiš, nestraš.“ Zasmála jsem se. Já a megavlkodlak? Megavlkodlak, ježíš, to je divný slovo, nevím proč, ale představuju si King Konga, jo, ta podoba tam možná bude.

„Kdy přijde debílek?“

„No, jestli tim debílkem myslíš Nathaniela, tak za chvíli tu bude a buď hodnej jo?“

„Sem ti to snad slíbil ne?“ řekl Rob a sladce se usmál, ale jeho úsměv spadnul, když se ozval zvonek. Zamračil se a zavrčel.

„Robe, přestaň!“

„Sorry, ale ten krvecuc smrdí i přes dveře.“

Protočila jsem oči a šla jsem otevřít. Přemýšlela jsem, jestli by ten upíří smrad nespravil deodorant.

Pomalinku jsem otevřela dveře, ani jsem nemrkla a Nathaniel stál za mnou a podával mi růže.

„Nemám ráda kytky,“ řekla jsem a zamračila se, nesnáším tyhle jeho gesta.

„Tak je pro jednou ráda měj, byly drahý.“

„Nevěděla sem, že upíři jsou skrblíci.“

„Ne, nejsou, ale krize už přišla i na nás.“

Usmála jsem se. „No jo, ta krize, tak pojď.“

„Víš, Margaret, nechci urážet, ale něco tu smrdí jako mokrej pes.“

„Jo, to je dost možný.“

Došli jsme do kuchyně, a jak jsem přepokládala, oba mý…co to kecám, oba chlapi se na sebe málem vrhli, ale postavila jsem se mezi ně.

„Nechte toho, běžte se porvat ven, můj byt mi ničit nebudete!“

„Co ten tady dělá?!“ zařval Nathaniel.

„Jde s náma,“ řekla jsem klidně a usmála se.

„To teda ne!“

„Sakra Nate, pochop to! Pomůže nám, pomůže tobě, rozumíš?!“

Nathaniel prudce vydechoval, sakra proč? Upíři nepotřebují dýchat. Byl na něj docela zvláštní pohled, čekala jsem, kdy složí ruce na hrudi a dupne si. Po chvíli jeho pohledu typu já tě zabiju, se uklidnil a klidně pronesl: „Dobře, klidně, když tam toho psa chceš, tak fajn, pro tebe všechno Margaret a… neříkej mi Nate.“

„Kdo je pro tebe pes, ty mrtvolo?!“ zařval Rob a zase se hnal k Nathanielovi.

„Sakra a dost! Tady není žádnej pes, ani mrtvola, ani nic dalšího jasný! Tady je Rob, Nathaniel a Meg, ok?“ zeptala jsem se a propalovala ty dva vzteklý parchanty pohledem. Po chvíli k mé spokojenosti kývli, tak je to správně, ještě mi zasalutujte kluci, cha!

„Fajn, jdem,“ zavelela jsem a kluci mě, teď nelžu, poslechli.

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Já, upíři a vlkodlaci 12. kapitola: