OurStories.cz ~ naše povídky » I am bound to you - Prolog a 1. kapitola



I am bound to you - Prolog a 1. kapitolaCaroline se ničím nevymykala z normálu. Byla mladá studentka střední školy, která se průměrně učila a skoro všude chodila pozdě. Jenže jednou si cestu do školy zkrátila přes Central Park a potkala tam Williama. Upíra, který ji přeměnil, a tím započal starou legendu, ve které hraje Caroline hlavní roli.

Prolog

Vlasy jí vlály ve větru. Každý, kdo ji měl možnost zahlédnout, si myslel, že vidí anděla. Jenže opak byl pravdou. Na ní nebylo nic andělského. Právě naopak. Byla vyvrhelem. Svého vlastního světa i světů těch druhých. Nikdy k nim nepatřila, a přitom byla jednou z nich. První paprsky stoupajícího slunce dopadly na její kůži. To, co se poté stalo, nikdo nečekal.

 

1. Přeměna

Proplétala jsem se kolem lidí. Připadalo mi, jako by to snad dělali schválně. Jako by mi stáli v cestě jen kvůli tomu, abych přišla do školy pozdě. A dařilo se jim to. Měla jsem už jen deset minut a to jsem nemohla stihnout. Nebyla jsem ještě ani v polovině dvacetiminutové cesty. A zrovna dneska jsem potřebovala přijít dříve. Měli jsme jet na nějaký výlet a mně se ve škole zůstávat nechtělo a už vůbec ne, když jsem to už měla zaplacené. Jestli to nestihnu, nevrátí mi peníze. A jak to vypadá, asi o ně přijdu. Tohle stihnout nemůžu. Přeběhla jsem přes přechod na červenou a nevnímala naštvaná troubení aut, zdvižené prostředníčky řidičů a sprosté nadávky. Kdybych se tím měla zabývat, nestihla bych to už vůbec. Zatočila jsem do Central Parku a běžela bez zastavení na druhou stranu. Možná, že to stihnu. Když si hodně pohnu. Jo, jasně, že to stihnu. Musím v to věřit. Pozitivní vlna.

Slunce se schovalo za mrak. Začala být menší zima, ale já jsem se nemohla zastavit. Potřebovala jsem se včas dostat na místo. Zítra můžu klidně proležet celý den v posteli s horečkou, ale dneska to stihnu. Prostě musím. Podívala jsem se na hodinky. Osm minut.  To dám. Jako naschvál jsem v té chvíli zakopla. Hlasitě mi křuplo v noze. Zasyčela jsem bolestí. No bezva. Stejně tak půjdu. Odhodlaně jsem se začala sbírat na nohy. Prostě musím.

„Nechceš pomoct?“ ozvalo se najednou a ve stejné chvíli se v mém zorném poli objevila něčí bledá ruka. Se zdviženým obočím jsem se na ni dívala a poté se podívala nahoru. Na jejího majitele. Tak tohle se mi zdá. Musí se mi to zdát. Tohle není možný. On je tak… nikdo takový přece nemůže existovat.

Přikývla jsem a za ruku ho vzala. Pomalu mě zvedl. Jako by věděl, že mám něco s nohou. Nebo bylo tak slyšet, když mi v ní křuplo? Když jsem stála na nohou, pomalu mě pustil. Jako by se bál, že bych mohla znovu spadnout. Snažila jsem se nestát na té bolavé noze, abych nedala najevo, že bolí. Před ním ne. Snad se mi podaří vypadnout odtamtud dřív, než začne bolet až moc a potom přežít už jen tu exkurzi. Pak můžu jít k doktorovi. Doté doby ne.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a doufala, že nezrudnu. Nebyla jsem zvyklá bavit se s klukama. Vlastně jediný, se kterým jsem se kdy bavila, byl můj o dva roky starší bratr Joe. Jinak jsem se mužům vyhýbala, ani se svým otcem jsem nijak nekomunikovala. Ale nemyslím, že mu to nějak vadilo. Opustil nás, když mi bylo šest, od té doby k nám jezdí jen málokdy. Jako by o nás ani nestál. A možná to bylo i dobře. Nijak moc se mi po něm nestýskalo. Vlastně by se dalo říct, že možná i kvůli němu, jsem se poté s žádnými muži moc nebavila. Vždyť všichni byli stejní. Až na bráchu, který mi ve všem pomáhal a nejednou mi pomohl z nějaké šlamastiky. Mohla jsem se na něj ve všem spolehnout a říct mu vše.

„Není zač,“ usmál se a já málem spadla zase dolů. Bože. Vypadal jako anděl. Ne, byl hezčí než všichni andělé, které jsem kdy viděla namalované. Tohle by nikdo nedokázal zachytit, ani kdyby byl jakkoli nadaný.

Parkem zavál studeny vítr. Roztřásla jsem se. Podívala jsem se nahoru. Mrak už byl skoro pryč. Za chvíli znovu vysvitne slunce. On se také podíval nahoru. Na rozdíl ode mě se zamračil a nespokojeně mlaskl. Pak se podíval znovu na mě a zpět na mrak. Tak to několikrát zopakoval. Jako by se mezi něčím rozhodoval. Najednou se na mě upřeně zahleděl.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě s prosbou v hlase. Jako by to moc chtěl vědět.

„Caroline,“ odpověděla jsem šeptem a zase zčervenala. Vítězně se usmál.

„Jsem William,“ představil se a usmál se. Měla jsem pocit, jako by se mi roztékaly nohy. Nějak jsem vláčněla. Najednou se mu rozšířily zorničky. Jeho tmavě fialové oči mě uvěznily ve svých spárech. Nedokázala jsem se podívat jinam. Mohla jsem mu jeho pohled jen opětovat.

„Teď poslouchej, Caroline. Za tři minuty se probudíš na zemi a nic si nebudeš pamatovat. Prostě jsi zakopla a zlomila si nohu. Nikdy jsi mě neviděla a ani o mně neslyšela. Rozumíš?“ zeptal se hypnotickým hlasem. Přikývla jsem.

„Nikdy jsem tě neviděla,“ zopakovala jsem. Usmál se.

„Dobře. Zavři oči,“ poručil mi a já ho poslechla. Nedokázala jsem odolat. Prostě jsem musela, něco mě k tomu donutilo. Zavřela jsem oči a stejně viděla jeho obličej.

Najednou mi něco propíchlo kůži. Bylo to jako jehly. Jako tisíce malých jehliček, které ze mě braly sílu. Přesně tak jsem se cítila. Přestala jsem cítit své tělo, jako by ke mně ani nepatřilo. Jako by jsem nikdy žádné neměla. Začal se mi ztrácet i sluch a ostatní smysly. Nakonec si mě k sobě vzala temnota. Co se stalo? Jsem mrtvá? Co mi to udělal? Ježiši, on mě zabil? Vždyť… jak?

Nadvláda nad mým tělem se mi najednou vrátila a spolu s ní mě ochromila i náhlá bolest. Bylo to, jako by mě upalovali zaživa. Zakřičela jsem. Copak to neuhasí, nechají mě zemřít. Jak můžou být tak bezcitní. Vždyť jsem nic neudělala. Nikdy jsem nikoho nezabila. Neokradla. Nemluvila… no dobře, sprostě jsem mluvila, ale jen málokdy. Nikdo mě nemá za co trestat. Nebo snad ano?

Bolest se najednou změnila. Už nebyla tak hrozná. Spíš jako rozbité koleno. Pořádně rozbité. Je po všem? Uhasili ten oheň?

A pak se naprosto nečekaně vrátila v mnohem horší vlně. A nebyla to jen bolest, bylo to, jako by se celé mé tělo měnilo. Zcela. Jakoby se z něj stával prach.

Spolu s tou hroznou bolestí přišlo i něco jiného. Slyšela jsem naprosto dokonale, jak mé kosti praskaly, jedna po druhé. A poté zase srůstaly. Úplně jinak.

Bolest mi zabraňovala myslet. Nedokázala jsem se na nic soustředit. Jen na to praskání a ten oheň. Nic jiného jsem nevnímala. Bylo to stále dokola. Žár se zmenšoval, a pak přišel v ještě větší vlně. Někdy se k tomu přidaly i další věci, díky kterým se mi dělalo špatně. Už to nebylo křupání kostí, znělo to, jako by se něco trhalo. Na kusy. A já si s hrůzou uvědomovala, co to bylo. To byla já. Další prudká bolest. Z hrdla se mi vydral další výkřik. Kdy to skončí? Nebo je tohle peklo? Budu tohle cítit navždy?



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek I am bound to you - Prolog a 1. kapitola:

30.05.2011 [15:05]

Faire Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. ClaireStew přispěvatel
26.04.2011 [21:03]

ClaireStewkrásný! super nápad!

2. Skříteček2
26.04.2011 [17:58]

Hezké, hlavně jak jsi spojila Upíří deníky i Stmívání, nebo si to alespoň myslím Emoticon Budu se těšit na další kapču, ale myslela jsem, že než jí přemění, bude to déle trvat.

1.
Smazat | Upravit | 25.04.2011 [21:14]

*Za řadovou číslovkou se píše malé písmeno.
*Za třemi tečka se dělá mezera. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!