OurStories.cz ~ naše povídky » Amor Matris - 7. kapitola / Poslední díl

09.11.2011 (15:00) • LostAngel • • komentováno 6× • zobrazeno 1039×

Zpráva autora: Nejdříve než se pustíte do poslední kapitoly bych moc ráda poděkovala všem, kteří se do čtení mé krátké kapitolovky pustily a doufám, že nikoho nezklamala. Jsem moc vděčná za všechny komentáře, které hlavně byly u prvních kapitolek. Ano, vím poslední kapitolky nebyly nic moc. Jsem vážně moc vděčná a snad se vám tenhle pokus o pohádkové fantasy líbilo.

Kapitola sedmá

Zem se celá třásla. Kameny padaly ze skály. Člověk by si pomyslel, že nastal konec světa. Erik tam stále ležel v bezvědomí, prosté oblečení ušpiněné a pravá ruka byla krvavě červená. Objevovaly se tam i puchýřky. Skála se začínala nebezpečně bortit, ale chlapcovi neměl kdo pomoci. Tma byla tíživá, a Erikovo podvědomí si myslelo, že už umírá. Když v tom, ho něco popadlo za nohy a pomalu začalo odtahovat pryč. Po chvíli si ho věc přehodila přes záda, byla příjemně chlupatá, Erikovi došlo, že ho Verum zachraňuje, přitom si to nezaslouží, když se mu nepovedlo zachránit svou rodinu. Byl tak omámený, že mu ani nedošlo, jak se za ním mohl veliký vlk dostat, vždyť se nemohl procpat mezerou mezi skálami.

Verum opatrně našlapoval, přesto se snažil jít rychle a uhýbat před obrovskými kameny, které je mohli zabít. Měl strach o Erika, nevypadal vůbec dobře. Byl ještě více pobledlý než předtím, tváře propadlé, oči neúprosně zavřené a ta ruka… na tu se nechtěl radši ani podívat. Zaplavily ho výčitky svědomí, neměl tam Erika pouštět. Bylo to až příliš nebezpečné a pokud se z toho nedostane, bude si to vyčítat do konce svých dnů.

Verum rychle vyšel z bořících se skal a stihl to jen taktak. Celá obrovská skála se sesunula s pořádným burácením k zemi, jako domeček z karet. Znavený vlk došel k velikému stromu a opřel o něho Erika. Museli si oba odpočinout, ale hlavně Verum musel zjistit, jak to dopadlo, co když přece jenom dobře. Mohl je přeci zachránit.

Měl vztek, zachvátil ho smutek. Emoce se v něm mísily a vařily, až to nevydržel a z plna hrdla zařval, až listy strachy spadaly ze stromů. Řev probral Erika. Oči podlité krví. Byl vyprahlý a sotva se zmohl na slovo. Vlk se tedy vydal ke studánce, která byla hned za skálou. Nabral vodu do kamene ve tvaru mísy a došel zpět. Dal napít Erikovi. Voda mu proudila celým tělem, cítil, jak to v něm ožívá, ale zároveň, když si vybavil vzpomínky, energie se rázem ztratila. Chtěl se schoulit do klubíčka a usnout na věky. Nechtěl žít s vědomím, že maminku nezachránil.

„Eriku,“ promluvil nesměle vlk. „Teď nesmíš spát, je tady stále nebezpečno,“ když to řekl, podíval se kolem, ale žádné stvůry neviděl, přesto se z opatrnosti bál. „Musíme zjistit, jestli se ti to povedlo.“

Chlapec s vlasy zrzavými jako liška jen nemotorně zavrtěl hlavou.

„Pojď, ponesu tě, ale jen ty to můžeš zjistit. Vím, neměl jsem tě tam pouštět a moc mě to mrzí, ale už jsme došly tak daleko, teď to už nevzdáme.“

Erik otevřel oči, ale žádná radost, odhodlání ani láska tam nebyla. „Právě teď je na čase to vzdát. Právě teď! Nepovedlo se to, já to vím. Podívej,“ a ukázal na svou ruku. „Jsem neschopný a nikdy jsem nic nedokázal. Jsem špatný člověk, špatný syn. Nejsem ten pravý, ten vyvolený. Prostě nejsem.“ Oslabený se vydrápal na nohy, opíral se o strom a pak udělal krok vpřed.

„To neříkej, Eriku, jsi statečný a určitě jsi to dokázal. Pro lásku tvých rodičů, prosím.“

„Už je pozdě, Verume. Neměl jsi pravdu, spletl ses.“

S těmito slovy se sebral a odešel. Každým krokem to vypadalo, že spadne, ale přece jenom se držel. Špatné svědomí jím drásalo. Nedokázal to, zradil svou rodinu. Měl k sobě odpor. Nenáviděl se. Jak mohl jenom uvěřit vlkovým řečem, že on to dokáže. Nesmysl! Měl zůstat ve vesnici, anebo se nechat zabít stvůrami.

Verum se za ním díval. Každý krok, který udělal, byla rána pro les. Ztratily poslední naději. Stromy opadaly, mechy a tráva uschla, zvířata zalezla do svých příbytků. Opět se z toho stalo to temné místo, kterým les předtím býval. Naděje v záchranu se ztratila a vše se zahalilo do temné deky. Byl to smutný, depresivní pohled. Bílý vlk se cítil tak neschopný. Díval se na tu spoušť a vyčítal si to. Odvrátil své smutné zelené oči a vydal se opačným směrem.

„Eriku…Eriku…“ šeptal lesní větřík, pročechrával jeho krátkou kštici a lechtal ho na nose. Rozčilený Erik kolem sebe máchal rukama a snažil se ho od sebe odehnat.

„Dejte mi všichni pokoj!“ křičel. Vítr byl ale svobodný a rozhodně si nechtěl nechat rozkazovat od malého chlapce. Kroužil stále kolem něho a občas do něj šťouchnul.

„Proč, se tak mračíš?“ ptal se foukavě.

„Do toho ti nic není,“ odsekl.

„Tvoji maminku by mrzelo, že jsi takhle zlý.“

„Ale moje maminka už není!“ zakřičel, až se mu slané slzy začaly kutálet po tvářích.

„Ty to máááš ale v hlavě pomotané, vždyť jsi ji zachránil.“

„Nezachránil! Vím to.“

„Já to vím líp, jsem vítr a pročechrávám všechny kouty světa i tady toho lesa. Vím všechno. Svou maminku jsi zachránil, čeká tam na tebe,“

Erik se zastavil. Přišlo mu, že se zastavil svět a čas. Projely jím smíšené pocity, radost i strach. Co když vítr lže. Oči stále ubrečené, výraz rozpačitý. „Zaveď mě k ní, prosím,“

Vítr na slovo „prosím“ slyšel, a tak pověděl, ať ho chlapec následuje. Kroužil mezi stromy a unavený chlapec za ním běžel už z posledních sil. Myslel jedině na maminku. Srdce mu zběsile tlouklo, sotva mohl dýchat. Zakopl o pařez stromu, a skácel se k zemi.

„Větře, počkej na mě, prosím!“ Jenže vítr ho už neslyšel. Vítr není zvyklý čekat a tak zůstal Erik opět sám. Nevěděl, kam má jít. Chtěl najít maminku, ale kde? Za sebou uslyšel zapraskání větví. Zděsil se, že jsou to opět stvůry. Bál se otočit. Něco do něho náhle šťouchlo. Byl to studený čumák velikého vlka. Stál nad chlapcem a pozorně si ho prohlížel. V obličeji byl stále zklamaný, že se jejich přátelství rozdělilo. Byl odtažitý, přesto chtěl Erikovi pomoct, za to co kvůli němu protrpěl.

„Co se tady tak válíš?“ zeptal se, ale už to neříkal přívětivým hlasem a ani se neusmál.

„Vítr povídal, že jsme maminku osvobodily…“

„Větru věříš a mně ne…“ pronesl smutně vlk. Odvrátil tvář. „Měl pravdu, zachránil si je. Viděl jsem je. Objímali se a smáli se. Chtějí se vydat hledat novou vesnici, kde by mohli žít.“

„A mě nehledají?“ zeptal se smutně chlapec. Byl rád, že žijí, ale představa, že odejdou bez něho, byla děsivá.

„Asi ne, myslí si, že jsi mrtvý.“

„To není pravda,“ popotáhnul.

„Tak jim to dokaž, jdi za nimi.“

„Ale já přece nevím kam, a navíc, jsem si teď odřel koleno. Verume, promiň, byl jsem na tebe zlý. Měl jsi pravdu, a já ti nevěřil. Byl jsem hloupý, a ty jsi můj kamarád. Tedy doufám, že já jím stále mohu být pro tebe.“

Vlk se usmál. Oči se mu rozzářily. Byl šťastný. Jejich zelené oči se stříbrnými žilkami se do sebe zadívaly a les kolem se zaradoval. Stromy a květiny opět rozkvetly. Ptáci zazpívali a vítr radostně zaševelil. Slunce se nádherně rozzářilo.

„Tak naskoč, ať tě tam mohu donést,“ mrkl na chlapce.

Erik se pomalu zvedl a s dírou v koleni vyšplhal na veliký hřbet vlka. Verum vesele zavyl! Radostně běžel mezi stromy a užíval si krásu přírody. Erik se pevně držel za jemnou srst vlka, a vesele křičel a smál se na celé kolo. Konečně byl šťastný. Konečně!

Už byli skoro u veliké bílé „zakleté“ skály, kde měli být uvězněni. Pukla. Od země až nahoru vedla podélná čára. Před ní se hromadili lidé. Byly to všichni z vesnice a dokonce Erik zahlédl i lidi, které neznal. Veselili se a vypadalo to, že si nikdo nevzpomene na malého chlapce, který jim zachránil život. Erik byl šťastný, ale když uviděl, jak se chystají odejít jiným směrem, než byla vesnice, zesmutněl. Přece jenom na něho zapomněli. Popotáhnul a zahnal slzu.

„Eriku, vzpomenou si, mají tě stále ve svých srdcích…“

„Ne, zapomněli na mě. Kdo by taky stál o takového moulu, jako jsem já. Jsem neschopný…“

„Co jsem ti o tom říkal, jsi statečnější, než si myslíš, jen se podívej na to, co jsi dokázal. Zachránil si svou rodinu a ostatní, celý les a dokonce i mě.“

Dokázal, to ano, ale jen s vlkovou pomocí. A navíc nikdo ani netuší, že to byl zrovna on, kdo tohle všechno zachránil. Srdce ho bolelo, když si pomyslel, že všechny zachránil, ale taky ztratil. Mohl zůstat s vlkem, s jeho opravdovým kamarádem.

„Počkejte! Richarde! Nemůžeme jít dál,“ zakřičel jakýsi hlas. „Erik, zůstal ve vesnici.“

Byl to jako lék na uši a srdce. Erikova maminka si na něho vzpomněla. Má ho přece jenom ráda. Erik se rozradostněl. Už se chtěl rozeběhnout k ní, když ho vlk zastavil.

„Je na čase se rozloučit.“

„Co tím myslíš? Vždyť můžeš jít s námi? Prosím, jsi můj opravdový kamarád, mám tě rád, nechoď. Zůstaň s námi,“ žadonil smutně. Nechtěl ztratit přítele, kterého zrovna našel.

„Bohužel, je mi to líto, ale já musím jít hledat, jestli nezůstal někdo z mé rodiny. Třeba někdo přežil, musím jít hledat a snažit se zachránit náš rod. Jsem přece princ, ne? Musím, nepatřím k lidem a ty nepatříš k vlkům. Já na tebe nikdy nezapomenu,“ řekl smutně a ve velikých očích se mu zaleskla slza.

„I já tě mám rád a nikdy na tebe nezapomenu, třeba se nevidíme naposled. Třeba se ještě potkáme, teď když je v lese bezpečno.“

„To máš pravdu, naše cesty jsou nevyzpytatelné a určitě se ještě uvidíme, i tak ti přeji hodně štěstí, Eriku, a buď stále tak hodný člověk, jako si byl doposud.“

„Hodně štěstí i tobě, ať najdeš, co hledáš,“ zašeptal a vrhl se vlkovi kolem krku. Objímal ho tak pevně, až se málem Verum udusil, ale to ani jednomu nevadilo. Chtěli si zapamatovat vůni toho druhého, chtěli si zapamatovat vše… Jejich přátelství bylo věčné v jejich srdcích.

Pak se Erik pustil, utřel si slzy a naposled se podíval vlkovi do očí. Oba zašeptali sbohem a každý se otočil svým směrem. Erik už se skoro přibližoval k mamince, když se ještě naposled otočil a podíval se na veliký huňatý bílý ocas.

„Verume? Ještě poslední věc? To ty jsi tehdy ve vesnici odlákal pryč tu stvůru?“

Vlk se jenom usmál. Odpověď byla jasná. Ty jeho pravdivé oči, Erik si pomyslel, že Verum dělá svému jménu čest. Nikdy na něho nezapomene.

Pak už se malý chlapec otočil a rozutekl ke své mamince. Volal a hulákal.

„Maminko! Já jsem tady! Jsem tady!“ Jakmile ho jeho matka zahlédla, štěstím se málem rozplakala. Byla tak nadšená, že vidí svého syna. Pevně ho k sobě přivinula a zašeptala kouzelná slova do jeho ouška. Při tomto objetí se i to poslední temné místo v lese proměnilo v ráj na zemi.

„Miluji tě, Eriku.“

Erik se opět potkal se svou rodinou a už ji nikdy neopustil. Spolu s ostatními se vrátili pro zbylé vesničany a pak našli nové místo pro vybudování vesnice u vody. Už je nic netrápilo. Jídla měli dost, pití měli dost a lásky ještě víc. Byl to opravdu nádherný život, hlavně proto, že si děti mohli hrát v lesích a už se o ně nikdo nebál. Erik sice pomalu stárnul, ale nikdy nezapomněl na svého nejlepšího kamaráda ve vlčí podobě. Jednou ho možná zahlédl, ale jistý si tím nebyl, přesto ho stále měl ve svojí mysli a srdci. Protože jemu vděčil za to, že dnes může být se svou rodinou. Nikdo ve vesnici nevěděl, kdo je zachránil a Erik to tak chtěl. Byl skromný a nepotřeboval, aby ho všichni uctívali jako hrdinu. Pro ně byl už hrdina jen kvůli tomu, že se sám dostal z vesnice, až k nim a to co se dělo mezi tím, ví jedině Verum a Erik.

A co se týče Veruma, ten procházel lesy a hledal a hledal. Pověsti říkají, že našel a žil také šťastně se svojí rodinou.

A nikdy nezapomněl na svého jediného nejlepšího kamaráda v lidské podobě, se kterým dokázal, že láska, odvaha a přátelství překonají vše.a

Autor: LostAngel (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Amor Matris - 7. kapitola / Poslední díl: