OurStories.cz ~ naše povídky » Amor Matris - 6. kapitola

01.11.2011 (19:00) • LostAngel • • komentováno 4× • zobrazeno 1220×

Kapitola šestá

„Verume, co musíme udělat pro jejich záchranu?“ zeptal se chlapec hned ráno druhého dne.

V noci po divokém dobrodružství byli oba unaveni a oba usnuli v jeskyni. Chlapec se zachumlal do vlkovy jemné bílé srsti a spal. Verum dlouho přemýšlel, jestli dělá dobře, že ohrožuje život tak malého dítěte, ale potom co viděl, co dokáže pouhým smíchem, byl si jist, že je to on. Společně to zvládnou!

„No tak, Verume, stávej! Je ráno! Musíme jít zachraňovat,“ budil čiperný Erik velikého vlka. Verum pomalu otevřel své zeleno stříbrné oči, které uviděly před sebou usměvavý obličej a zářivé zeleno stříbrné oči.

„Co se stalo, že jsi tak čiperný?“ zeptal se a pořádně zívnul, přitom ukázal své obrovské zuby a Erik si pomyslel, že by ho dokázal sníst jako malinu.

Když zahnal myšlenku na vlčí zuby, opět se zasmál a pověděl, o čem se mu zdálo. „Zdálo se mi o mamince. Tiskla mě k sobě, hladila mé vlásky a šeptala mi, že to zvládneme. Spolu to Verume dokážeme. Já to vím a maminka taky!“ radoval se a skákal po jeskyni.

Verumovi poskočilo srdce, když viděl takového štěstí pohromadě, jen se bál aby to nebyl jeho kámen úrazu. Přesto rychle tyto myšlenky zahnal a protáhl ztuhlé tělo.

„Ne tak rychle zachránce, nejdříve musíme najít něco k jídlu, abychom byli silní.“

„Já vím, já vím! Proto jsem se vydal časně z rána do lesa a nasbíral tam jahody, maliny a tak,“ řekl a ukázal na veliký list plný lesních plodů.

„Co tě to proboha napadlo, Eriku! Nesmíš přece chodit sám do lesa! Mohli tě tam zabít,“ rozčiloval se právem Verum.

Na chlapcovi tváři se pomalu začal vytvářet smutek. Opět byl zklamaný, když v tom to vlk pochopil. Svěsil hlavu, popošel k chlapci a přitulil se k malému tělíčku.

„Eriku, nechtěl jsem tě rozesmutnět. Bylo to od tebe odvážné a pozorné ale v lese není doposud bezpečno…“ povzdechnul si.

„Ale já vím,“ a objal vlkovu hlavu. „Chtěl jsem ti udělat radost a les mě ochránil, nedopustil by, aby se mi něco stalo. Chtějí nám pomoc.“

„Já vím, já vím, to je od tebe milé, ale mě bys větší radost udělal s nějakým masem. Rozhodně nejsem vlk vegetarián ale budiž, nic lepšího tady stejně není.“

„Pozorně mě poslouchej,“ upozornil hluboký hlas vlka malého chlapce. Stály před velikými skálami a Verum povídal Erikovi jaký je plán. To na co se chystali, bylo velice nebezpečné a oba si toho byli vědomi. Přesto je jejich láska nesla dál.

„Odnesu tě na svém hřbetě, až tam kam to bude možné, ale zbytek bude na tobě. Brzo přijdou na naši stopu, ta ďábelská stvoření, tak si budeme muset pospíšit. Ve skalách se cesty zužují a po chvíli se tam už nevejdu,“ mluvil vlk při velice pomalé chůzi, aby s chlapcem vše probrali. „Jsou tam děsivé stvůry, které nás budou chtít zabít, a myslím, že hlavně tebe. Budu se je snažit zadržet a ty nezapomeň dále běžet. Nachází se tam jeskyně, do které budeš muset vstoupit. Nevím, co tam uvnitř je, ale nebude to pohádka.“ Chlapec ztěžka polkl, dostával strach.

„Budeš se muset dostat do středu jeskyně…“ vzpomínal si Erik na všechna Verumova slova. Před malou chvíli se museli rozdělit. Hned poté, co vlk vylíčil svůj plán, je začaly honit stvůry. Verum nikdy neběžel snad rychleji. Bylo jasné, že je to přesila.

Erik se celý třásl, ale přesto povzbuzoval velikého vlka, kterému seděl na zádech. Kličkovali mezi stromy ale pak…

Jedna děsivá příšera v běhu vytáhla silné drápy a zasekla je do vlka. Verum bolestivě zavyl. Erik se bál, když v tom ho něco napadlo. Začal vzpomínat na krásné úsměvné vzpomínky a i když ani nevěděl, jestli to pomůže, začal se smát. Od srdce a upřímně. Bílý vlk nejdříve nechápal, ale pak pochopil. Jak se Erik smál, bestie začaly být pomalejší. V jejich hlavách se totiž dětský smích rozléval a působil jim nesnesitelnou bolest. Po chvíli je dočista ochromil. Chlapec se zrzavými vlasy, jako liščí srst měl pevně zavřená víčka a smál se. Les jim začal zázračně uhýbat z cesty. Dostaly se až do vchodu do skal.

„Verume, jsi v pořádku?“ seskočil chlapec z jeho zad a začal zkoumat zranění. „To nevypadá moc dobře, tohle… to nezvládneme,“ zaútočil na jeho mysl strach.

„Eriku…“ sykl bolestí, ale pak se chlapci podíval do zelených očí a promluvil zcela vážně. „Byl jsi úžasný, to já nebyl dost rychlý. Přesto musíme pokračovat, už není cesty zpět. Dokážu se rychle zahojit a navíc tvůj smích mi velice pomohl. Nasedni, ať můžeme jít dál, nemůžeme doufat v to, že nás bestie nechají na pokoji.“

A tak Erika uposlechl, i když mu srdce zběsile tlouklo.

Verum opatrně začal vcházet do jeskyně. Oba cítili vůni slané vody, zeleně a také vůni napětí. Erik však cítil ještě něco. Čím víc se přibližovali do středu jeskyní, tak jeho nos nasával sladce omamnou látku, která voněla jako ranní slunce a dotek lásky. Tato vůně mu dodávala odvahy, když opět v tom…

„Eriku… vidíš…“ dýchal zhluboka vlk. „Cesta se zužuje… a mě to dál nepustí… nevejdu se tam a navíc… je to tady kouzlem očarované… špatně se mi dýchá… ty to ale necítíš… budeš muset jít sám…“

„Ale, to přece nejde. Nezvládnu to sám!“

„Eriku,“ oslovil ho opět vlk. „Přestaň o sobě pořád pochybovat… jsi silnější, než si myslíš, statečnější, než si myslíš… a ty jediný nás můžeš zachránit.“

Poslední slova si malý kluk stále opakoval. „Budeš se muset dostat do středu jeskyně. Hledáš něco, co do jeskyně nepatří. Může to být cokoliv, a to by měl být klíč. Podle pověsti ho musíš vzít… a instinkt ti už napoví. A teď jdi! Já je zatím zdržím!“

Teď byl na to sám. Bál se a byla mu zima. Stěny jeskyně byly chladné a mokré, a malé nožičky se bořily do navlhlé hlíny. Pochybnosti ho stále ještě neopustily, ale přesto šel dál. Musel! Cesta se zdála být nekonečná, a opravdu se zužovala. Po chvíli se už musel posouvat bokem, aby se vůbec dostal dál. K uším mu začal doléhat sladký zpěv… tak sladký, že málem Erik usnul. Zpívala žena, určitě krásná. Erikovi se honilo hlavou spoustu věcí a pak…

„Maminko!“ Myslel si, že je to maminka, to jeho maminka ho k sobě volá. Určitě tam na něho čeká. Zrychlil tempo a nedočkavě se prodíral k namodralému světlu, které se před ním rozzářilo.

„Maminko,“ zašeptal.

Cesta se začala malinko rozšiřovat, ale Erik si musel zaclonit oči rukou, aby zářivým světlem neoslepl. Hlas se rozléhal po stěnách jeskyně. Chlapec ho cítil dokonce v kostech. Krev mu rozčilením tepala zběsile ve spáncích.

Došel až na konec cesty, tam se stěny jeskyně rozšířily do kruhu. Před Erikem se objevila komnata. Komnata, která byla ozářena jasným modrým světlem, jenž vycházelo z lucerny uprostřed kruhu. Byla položená na kameni. Ženský hlas byl tady nejsilnější, zpíval neznámým jazykem, ale Erik z písně nabýval pocitu štěstí a lásky.

„Maminko,“ zopakoval ještě po třetí. Díval se všude, ale nebyla tam. Hlas vycházel z lucerny. Zhluboka se nadechl a pomalými nejistými krůčky se začal přibližovat. Skoro nic neviděl, jen záře ho oslepovala. Čím blíže byl, tím více se mu chtělo spát. Už pomalu zavíral oči, až nakonec usnul těsně před lucernou. Sesunul se k zemi a hlavička mu spadla na hrudník.

„Eriku, probuď se… zachraň nás…“ ozýval se jemný hlas v Erikových uších. Zněl tak líbezně. Tohle byl opravdový hlas jeho maminky. Rychle otevřel oči a byl vyděšený. Kdo to byl? Co se stalo?

Byla to rána, když si vzpomněl, co všechno se mu stalo. Chtěl k mamince, chtěl ji objímat, chtěl být s ní.

Otřásl se zimou a pomalu se postavil. Jeskyně byla tmavá, protože lucerna záhadně zhasla. Ani záhadný zpěv ženy se neozýval. Erik se nedočkavě napřáhl po zhaslé lucerně. Spálil se o ni. Sykl bolestí a pofoukal si zarudlé místo na ruce. Nevěděl kudy kam. Po tvářích se mu začaly kutálet první slzy. Byl neschopný! Věděl to!

V tom si vzpomněl na svou rodinu, vesnici a Veruma, který kvůli němu teď bojuje s příšerami. Slzy smutku se pomalu začaly měnit na slzy lásky a přátelství. Postavil se před lucernu, pofoukal ji a pak… utřel si slzu… pohladil rozpálenou lucernu a začal šeptat.

„Za maminku, za tatínka, za brášky, za vesnici,“ za každého lucernu jednou pohladil, i když to neuvěřitelně pálilo. Erikova ruka byla už celá rudá, ale přesto nebyl u konce. „Za les, za zvířata, za Veruma a taky za stvůry, které nejsou svobodné, za stvůry, které by mohli žít lepší život, za stvůry, protože bez odpuštění se nedá žít.“

Při posledních slovech odpuštění se lucerna rozžhavila natolik, že zčervenala. Plápolala rudými barvami jako rozžhavený uhlík. Přesto Erik nepustil a naposled pohladil. Jeho dotek lucernu roztříštil na miliony kousků. Několik zasáhlo i malého chlapce, kterého to odhodilo na stěnu skály. Upadl do bezvědomí, ale naposled uslyšel slovo – odpuštění.

Autor: LostAngel (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Amor Matris - 6. kapitola: