OurStories.cz ~ naše povídky » Amor Matris - 5. kapitola

28.10.2011 (20:00) • LostAngel • • komentováno 2× • zobrazeno 1221×

Kapitola pátá

Chlapcovy malé prstíky se pevně držely vlčích chlupů. Cítil se jako v peřině. Silný vítr, který byl způsobený nadpozemskou rychlostí vlka, mu pročechrával vlasy. Byl vysoko nad zemí a les kolem utichl.  Jediné, co bylo slyšet, byl vlkův dech a zlámané větve a šustění listů.

Erik se cítil na vlčím hřbetě natolik v bezpečí, že se lesem najednou nesl dětský řinčivý smích, který obměkčil všechny skály a stromy natolik, že Verumovi uhýbaly z cesty. Nikdo a nic v lesích neslyšel nic tak nádherného jako to, co právě slyšeli. Dokonce i Verun propadl jeho kouzlu a po neuvěřitelně dlouhé době se i on od srdce zasmál.

Erik byl jako lektvar života a do polomrtvého lesa vdechnul radost a lásku. Ptáčci začali zpívat a skály s nimi. Tráva začala růst rychleji a stromy se opět zazelenaly. Vše bylo jako mávnutím kouzelnou hůlkou přeměněno na krásnější a šťastnější.

Celý les zpíval ódu na chlapce a jeho nového přítele vlka a přáli jim mnoho štěstí.

„Tady už budeme v bezpečí,“ pronesl udýchaně Verun a skácel se zmoženě na zem. Erik se lekl a rychle přiběhl ke svému novému příteli. Popadl jeho velikou hlavu do své malé náruče a hladil mu srst mezi očima. Vlk byl sice obrovský ale dětská starostlivost a přátelství se dostalo až do jeho srdce.

„Už chápeš, Eriku, proč zrovna ty jsi vyvolený?“

Erik se zamyslel bez toho, aby pustil Verumovu hlavu. Pak jen zakýval hlavou a odpověděl po pravdě, že ne.

„Ale no tak, chlapče, nebuď skromný. Svým vřelým radostným úsměvem jsi oživil celé lesy. Všechno opět začalo žít a to ses jenom smál. Dokážeš si představit, co bys zmohl, kdybys toho udělal víc. Mohl bys tento svět zbavit trápení! Stal bys ses králem!“

Chlapec vzdorovitě vstal a začal pochodovat po jeskyni, kde byli ukryti. „Ale já nechci být král! Jsem teprve dítě!“

Verum sebral poslední síly a pokynul Erikovi, aby šel s ním. Vyšli společně před skálu. Slunce už zacházelo za obzor a svou moc pomalu začal ukazovat měsíc. Verum přešel až na samotný okraj propasti, hrdě pozvedl hlavu a podíval se na přicházející měsíc.  V měsíční záři se jeho bílá srst třpytila jako pravé stříbro s odlesky fialové barvy.

„Eriku,“ oslovil chlapce potichu. „Toto kdysi bývalo mé království…“

Chlapec se udiveně podíval na vlka, až mu spadla spodní čelist. Chtěl něco říct, ale vlk ho předběhl a začal mluvit dál. Jeho hlas zněl zlomeně, smutně, s bolestí.

„Ano. Byl jsem synem krále a království jsem měl uchránit, jenže jsem byl mladý a hloupý. Udělal jsem obrovskou chybu a dopustil jsem, aby má rodina, moji přátelé, moje království trpěli.

V dávných dobách jedna moudrá vlčice předpověděla, že přijdou „bestiam ex infermo“, neboli stvoření z pekla. Nevěřil jsem tomu, ale když nás napadli, nedalo se už nic dělat. Brutálně zabili každého bílého vlka, na kterého narazili. Nevím kolik nás ještě žije, ale vím, že ne už moc. Možná jsem zbyl už jenom já…

Přesto nedovolím, aby ničili můj domov, a jedině ty nás můžeš zachránit. Já ti pomohu, budou z nás přátelé na život a na smrt, a společně spolu zachráníme naše světy. Vždyť podívej,“ ukázal čumákem na výhled na lesy. Z výšky bylo vidět, jak jsou lesy poničené a nemocné. Byly tmavé a suché. Tam nemohl snad ani nikdo žít.

Zbytek slunce ale ukazoval část lesa, kde všechno jenom zářilo. Bylo to jako rozkvetlé poupě na poušti. Stromy se zelenaly, byl slyšet zpěv ptáků a dorozumívání zvířat. Byl to pohled jako z pohádky.

„Ne, Eriku, tohle je skutečnost,“ promluvil Verum šeptem, jakoby četl chlapci myšlenky.  „Tohle jsi dokázal ty jediným svým smíchem. Jsi mocnější, než si vůbec myslíš.“

„Já?“ zeptal se zmateně.

„Ano ty.“

„Nedokázal bych to ale bez tebe. Nikdy bych se nezasmál nebýt tvé odvahy mě zachránit a tvé jemné srsti,“ promluvil skromně a popošel ke svému novému příteli a podrbal ho za ušima.

„Neboj, budu tady pořád pro tebe. Budu ti pomáhat, budeme jedno tělo, jedna duše. Slibuji na svou vlčí čest a na svou milující rodinu, že tě nikdy nezradím, nikdy se k tobě neobrátím zády a vždy tě budu ctít pro tvou sílu, statečnost a pravdu,“ řekl upřímně a nastavil velikou packu proti chlapci.

„I já tobě budu pomáhat, budeme jedno tělo, jedna duše. Slibuji ti na svou čest, na mou lásku a na svou milující rodinu, že společně zachráníme své milované. Nikdy ti neublížím, nikdy tě nezradím a navždy si tě budu vážit pro tvou nehynoucí odvahu a sílu ducha,“ pronesl chlapec i svůj slib, a nastavil svou malou ručičku naproti vlkově tlapě.

A tak byl zpečetěn slib jednoho statečného vlka a jednoho odvážného chlapce, kteří se společně měli vydat na dobrodružství, které mělo zachránit jejich milované.

Autor: LostAngel (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Amor Matris - 5. kapitola: