Advice - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nevím, jak bych měla v kostce napsat něco o tomhle dílu, takže snad jen, první setkání. :)

28.09.2011 (11:00) • MaiQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1005×

„Ty vole,“ zašeptala jsem užasle, jakmile jsem zastavila před domem, ve kterém mám svůj byt. Zvenku to vypadalo opravdu luxusně, jen aby to bylo stejné i zevnitř. Zaparkovala jsem auto v podzemních garážích, na místě, u kterého bylo napsané mé příjmení. Ne, že bych ještě donedávna nějaké používala. Teď jsem byla Mera Stephenson. Nevybírala jsem si ho já, nýbrž Elena. Já neměla nic proti tomu, abych používala tohle příjmení. Bylo mi to jedno.

Vyjela jsem výtahem do přízemí. Přeci jen jsem neměla tušení, kde přesně je můj byt. Musela jsem se někoho zeptat. Jakmile se otevřely výtahové dveře zalapala jsem obdivně po dechu. Bylo to tu jako v nějakém filmu, tohle snad ani nemohla být skutečnost. Nic takového jsem v životě neviděla a to jsem toho viděla hodně. I dům mé rodiny, když jsem byla ještě člověk, byl proti tomuhle strašidlo hnusný.

Procházela jsem pod obrovským lustrem, bylo to opravdu monstrum a přímo svítil tou obrovskou cenou, kterou musel stát. Byl celý diamantový.

„Hledáte někoho, slečno?“ přišel ke mně postarší pán v obleku, na kterém měl připnutou jmenovku. Bezva, zaměstnanec, toho zrovna potřebuji.

„Dobrý den, před nedávnem mi tu přátelé koupili byt, jenže si nějak nepamatuji, jaké má číslo.“ Hned jakmile jsem to řekla, uvědomila jsem si, jak to nejspíš znělo. Jako kdybych tu opravdu nebydlela, ale chtěla se k někomu vloupat.

„Pojďte se mnou, prosím. Na recepci se nato podívám,“ odpověděl mi a obrátil se k odchodu. Pokrčila jsem rameny a šla za ním. Pokud se o to nepostará tak, že naprosto bez příčiny zavolá policie, proč ne.

Jakmile jsme se dostali k recepci, odešel za pult a hrábnul po nějakém seznamu. Málem jsem padla úlevou, policajti byli opravdu to poslední, o co bych stála. Nasadil si naprosto nevkusný brejle a otevřel ho na první stránce. Poté se na mě podíval.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se.

„Mera Stephenson,“ odpověděla jsem ihned. Přikývl a začala hledat mé jméno na seznamu. Připadala jsem si opravdu hloupě. Nakonec ho nejspíš našel, ale přesto se na mě ještě jedno zkoumavě podíval.

„Kdo vám ten byt koupil?“ zeptal se podezřívavě. Protočila jsem oči. Jestli tohle zkouší na všechny, co tu bydlí, divím se, že tu vůbec někdo je.

„Bratři Salvatorovi. Jestli chcete i jméno toho, komu patří účet, tak Stefan Salvatore,“ odpověděla jsem mu. Znovu zabořil hlavu do papírů a pak se otočil a sáhl pro jeden z klíčů.

„Omlouvám se za předchozí chování, madam, nikdy nevíte, kdo se sem chce dostat. Prosím o prominutí,“ začal se omlouvat. Sladce jsem se usmála.

„Jen doufám, že se to v mém případě nebude opakovat,“ odpověděla jsem a vydala se k výtahu. Trvalo snad věčnost, než přijel a ještě větší věčnost, než jsem do něj naskládala jak svůj kufr, tak sebe. Konečně se dveře začínaly zavírat, když je někdo zadržel a ony se znovu otevřely. Do výtahu vklouzl nějaký muž. Nemohl být starší než já, vlastně než mé tělo. Ale to nebylo to, co mě zaujalo nejvíc, nebo spíše vykolejilo. Vypadal jako John. Muž, kterého jsem milovala, když jsem byla člověk a kterého jsem zabila, jakmile jsem se stala upírem. A vše jen kvůli tomu, že si vybral mou sestru. To já měla být s ním a ještě k tomu s ní měl dítě. Čekala jsem, kdy mě to zase pohltí, ale místo toho se mi vrátila vzpomínka nato, kdy posledně jsem o tom přemýšlela, to jsme ještě hledali Klause a chvíli poté mě Damon poprvé políbil. Usmála jsem se sama pro sebe, jenže ten muž to musel vidět. Jistěže to viděl, vždyť se díval přímo na mě a já na něj. Jaktože jsem si to neuvědomila dřív?

„Vy jste tu nová?“ zeptal se mě. Srdce se mi na chvíli zastavilo, měl i stejný hlas. Přikývla jsem, tohle bylo poprvé za hodně dlouhou dobu, kdy jsem nevěděla, co říct.

„Tím pádem Vás tu vítám, mé jméno je John Stewart,“ představil se mi. Nadhodila jsem ten nejlepší úsměv, který jsem právě v téhle chvíli dokázala vykouzlit. On má i stejné jméno. Za co mě trestáš?

„Mera Stephenson,“ představila jsem se a potřásla si s ním rukou. Jakmile jsem řekla své jméno, tvář se mu rozjasnila tak, až to vypadalo, že mě odněkud zná. To mě vyděsilo.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction