OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 3. kapitola

17.08.2011 (10:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1795×

Hrozně moc bych vás chtěla poprosit o nějaký názor, kritiku, chválu, cokoliv. Abych věděla, zda má vůbec smysl dál psát. Předem děkuji mockrát. :)

Zvláštní středoškolská sekta…

První týden uplynul rychleji než bych čekala. Bohužel, můj přístup k okolí se pravděpodobně moc nezměnil. Tedy okolí se ke mně chovalo úplně stejně jako v Denveru. Ne, že bych proto snad truchlila, ale u mámy to hrozilo. Nechtěla jsem jí kazit růžové vyhlídky do budoucna, a tudíž jsem byla okolnostmi donucena slíbit, že se polepším. Stejně to klid na její tvář nepřineslo. Krom času, který jsem trávila doma nad učebnicemi jako dokonalý šprt, jsem se stihla i definitivně přesvědčit, že parta podivínů okolo dějepisáře potřebuje odbornou pomoc. Většina z nich mi už stihla oznámit své jméno. Asi chudáci netušili, že je to to poslední, čím bych toužila zatěžovat svou paměť. A tak jsem si s velkou námahou a z povinnosti zapamatovala pouze jméno zmíněného učitele dějepisu, pana Saltzmana.

Tak jako tak, pozorovat je byla nemalá zábava. Bloncka se až na výjimečné případy chovala jako typická drbna z amerických seriálů. Asi měla doma spoustu výukového materiálu. Její ex po ní stále pokukoval psíma očkama, ale kdykoli se pokusila přiblížit, děsně nenápadně se vypařil a od sekty se držel dál. Roztomilý pár se věčně procházel po chodbách, přičemž oba se tvářili spíše jako manželé po x letech, kteří řeší drogové potíže svého nezbedného potomka natolik, že ztratili veškerou radost ze života. Holka se soudivýma očima, dále už jen soudkyně, pozorovala všechno z povzdálí, snad s pocitem, že cokoliv se podělá, ona napraví. Přitom se ještě stihla vodit za ručičku s mladším bratrem „ustarané manželky“. Poslední člen spolku podivínů, možná větších než jsem já, se v areálu školy vyskytoval zřídka. Pravda, byl na to už trochu starý. Ale právě kvůli němu mě bavilo je pozorovat. Ať už byla situace, ve které byli, jakkoliv vážná, a že podle jejich výrazů asi vážně byla, on z toho měl nehoráznou zábavu a ostatní tím k nepříčetnosti vytáčel. Když mohl, zamilovaně pozoroval hnědovlásku s čokoládovýma očima a po večerech vysedával v baru stejně jako já. Když se tak zamyslím, byl jediný, kdo se mi zatím nepředstavil a přitom jsem si celkem jistá tím, že jeho jméno bych si pamatovala. No, u něj bych to alespoň zkusila.

Ani dnešek se moc nelišil od ostatních. Dopoledne ve škole, odpoledne doma a večer v baru. Dnes se tam však konala nějaká párty a tak mi zbylo místo jen na barové stoličce. No, nebylo to zrovna něco, o co bych stála. Znamenalo to, že budu muset zkusit někde vylovit jméno toho barmana, nebo prostě jen přiznat, že jsem ignorant. Mně to problém nedělalo, ale už jsem si stihla všimnout, že ostatním lidem občas jo. Vlastně vždycky. Na výběr jsem však moc neměla. Bez protestů mi nalil. Věděl sice kolik mi je, ale asi jsem budila větší strach než policie. Musela jsem se pousmát.

„Dvakrát to, co má tady slečna,“ ozvalo se vedle mě a když jsem se otočila, čelila jsem tomu arogantnímu úšklebku. Když se před ním objevily dvě skleničky, jednu mi poslal a mrknul mi na přípitek. Trochu mě tím zmátl.

„Díky,“ usmála jsem se a kopla obsah skleničky do sebe.

„Vau, ty si to dáváš!“ konstatoval, když udělal to samé, co já. Jen jsem pokrčila rameny.

„Ty nevypadáš, že jsi odsud. Vlastně vůbec nevypadáš jako holka z malýho města.“ konstatoval po chvíli úpěnlivého prohlížení. Všímavý a určitě něco chce!

„To protože nejsem,“ ušklíbla jsem se a čekala, s čím přijde.

„A proč tu tedy jsi?“ šel rovnou na věc, i když nevím, k čemu mu ta informace bude.

„Ty se hodně nudíš, co?“ odpověděla jsem otázkou. Chtěla jsem se pobavit, když se poštěstí, vyvést ho z míry.

„Damone, mohl bys přestat otravovat a jít s námi?!“ objevila se tam slečna ustaraná a pejsek poslechl. Dnes se nepobavím zdá se.

„Omlouvám se a těšilo mě…“ zastavil se uprostřed věty a mě po pár vteřinách napadlo, že chce asi znát mé jméno.

„Faith,“ odpověděla jsem.

„Faith,“ zopakoval a zase se křivě usmál.

„Taky mě těšilo, Damone,“ odpověděla jsem a víc mu nevěnovala pozornost.

Bylo sotva deset, když jsem bar opouštěla i já. Cítila jsem nezvyklou únavu. Faktem bylo, že jsem toho za poslední týden moc nenaspala. Vlastně za dva týdny. Podle toho jsem taky usnula. A ráno se nějak pozapomněla vzbudit. Na budíku svítilo 10:10, když máma volala z kuchyně, že školu moc nestíhám. Měla jsem špatnou náladu, hodně špatnou. Škola bylo to poslední, o co jsem dnes stála a mé rozlámané tělo se prostě odmítalo kamkoliv hnout. Trvalo to, ale vyhrabala jsem se. A venku vidím, že mi někdo píchnul gumy.

„Sakra!“ zasyčela jsem, jak nejnepříjemněji to šlo, ale účinek se nedostavil.

„Ou, tak to je nepříjemný,“ ozvalo se za mnou a přiznávám, že jsem se lekla. Když jsem se otočila, můj pohled strnul na Damonovi. Věděla jsem, že si zapamatuji jeho jméno. Někdo jako on se zapomenout vážně nedá.

„To mi povídej!“ odsekla jsem vytočeně.

„Chceš svézt?“ nabídl se ochotně. Došlo mi, že do školy se dostat musím a pěšky bych to nestihla.

„Neboj, já nekoušu.“ Zazubil se a přísahala bych, že mu to z nějakého důvodu připadalo vtipnější než mě. Nakonec jsem neochotně nastoupila a jemu naskočil vítězoslavný úsměv.

„Nejsi moc sdílná co?“ konstatoval po pěti minutách ticha.

„Nemám důvod být,“ odpověděla jsem a bylo zase ticho. Na tohle neměla odpověď většina lidí.

„Tak fajn, chováš se divně, cos přijela. Kdo jsi?! Co tu chceš?!“ Chytil mě zničehonic pod krkem. Měl vážně páru, opravdu mě přidusil a já neměla sílu ho odtlačit.

„Mý jméno už znáš. Přistěhovala jsem se sem s mámou a bráškou. To se snad smí, ne?!“ vyprskla jsem nabroušeně. Zdál se zaskočen. Dokonce mě i pustil ze svého sevření.

„Něco tajíš,“ konstatoval zahloubaně.

„Jsi divnej,“ konstatovala jsem já.

„No, nazývají mě i hůř,“ odpověděl a já prskla úžasem.

„Jestli každého škrtíš na přivítanou, nedivím se,“ vpálila jsem mu, aby si nemyslel, že budu lehký soupeř. Začínala jsem se bavit.

„Dělám jim horší věci,“ zakřenil se a s potěšením čekal, co udělám.

„Jop, to mě původně napadlo taky, ale nechtěla jsem ti lichotit,“ odsekla jsem hned, jak to dořekl.

„Masochistko. Hádám, že po dobrým z tebe nic nedostanu,“ povzdechl si rádoby smutně.

„Tys to zkoušel po dobrým? Nějak jsem to nezaregistrovala. Kdy? Krom toho furt nechápu, co ze mě vlastně chceš dostávat.“ Neodpustila jsem si ironii v hlase.

„Koupil jsem ti panáka,“ oznámil mi. Aha, to mě nenapadlo, že se chce seznamovat.

„Cos dělala tehdy ve škole?“ Nasadil můj tón hlasu. Asi jsem vyčerpala jeho trpělivost a v tuhle chvíli opravdu ne schválně.

„Co by, procházela školu,“ odsekla jsem.

„A proč studuješ paranormální jevy?!“

„Prostě mě to baví. Jak to spolu souvisí?“ rozesmála jsem se. Jen si povzdechl a zastavil před školou…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 3. kapitola: