OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 1. kapitola

08.08.2011 (17:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1964×

Nový domov?

3. září 2011

Milý deníčku, tak je to tady. Stěhování. Když mi to máma poprvé navrhla, vážně jsem nevěřila, že by to udělala. Vždyť ona Denver miluje. A já ho milovala taky. Jenže… Život je změna. Poprvé tak vyměním velkoměsto, mé milované velkoměsto, za téměř vesnici. Snad tam budou mít alespoň nějaký bar. Většinu času budu stejně trávit ve škole a v knihovně. Fuj! Vážně to zní jako bych snad byla šprt. Asi už je opravdu načase něco zásadně změnit. Stále si pamatuju na ty doby, kdy byl život jedna veliká bláznivá jízda. Chodívali jsme opilí a zkouření domů a máma mi pak ráno dávala sežrat tu gigantickou kocovinu. Odcházeli jsme za úsvitu a vraceli se kolikrát až za druhého. Ulice byly naše. Bez adrenalinu to nešlo. Milovala jsem ty časy. A hlavně jsem milovala JE. Bez nich se tenhle život zdál být ztracený v temnotě. Kéž bych mohla vrátit čas. Alespoň na jeden jediný den. Damienovy polibky, Ericův smích. Dala bych za to cokoliv. Zůstal mi jen Marcus. Ne, že by snad nevydal za čtyři, když chce. On je vlastně důvod, proč tajně doufám, že se to v novém městě změní. Že zase bude líp. Musím tam jet s tím, že to tak bude. Musím tomu konečně začít věřit. Denverský hřbitov je od Mystic Falls přece jen dost daleko abych se měla kde utrápit. Ano! Dnes začnu znovu a tentokrát to neskončí tak jako vždycky. Nesmí!

Zaklapla jsem můj potrhaný deník a naposledy se rozhlédla po pokoji. Na stěnách zůstala izolepa od plakátů a úryvky z básniček mého bláznivého já. Erica vždycky fascinovaly, Damien to nechápal, ale respektoval. Na podlaze byla stále ještě skvrna od barev a na protější stěně ztmavovala místnost tmavě zelená barva. Dalo mi práci ji u mámy uhádat, ale zvládla jsem to. Vypadalo to tu skoro jako privátní pokoj v ústavu pro duševně choré. Ale já jsem tu byla spokojená. Jako bych tu stále na podlaze viděla otisky Marcusových prvních krůčků. Asi mi to tu bude i chybět. Povzdechla jsem si nad tou absurdní skutečností a vydala se k autu.

Pomalu ale jistě se ze mě stával asociál a pomalu ale jistě mi to začíná docházet. Krajina okolo rozmazaně ubíhá a s ní i čas, který máme trávit na téhle cestě. Už jsme se přesunuli letadlem, čeká nás jen pár kilometrů k novému domovu. Mystic Falls asi ještě spí. Všude je ticho, lidé na ulicích jsou v o mnoho menším počtu. Až teď vidím ten rozdíl. Nikdy jsem nebyla pořádně mimo velkoměsto. Na nucené dovolené k moři jsme jezdili do Miami. Možná to tu bude fajn. Sice miluji ruch velkoměst, na druhou stranu nesnáším dav lidí. A tady, zdá se, davy nejsou. Zastavili jsme v jedné z ulic před středně velkým domem. Byl modernější než ostatní. Máma do něj asi vrazila veškeré úspory. Vážně věří, že tu najdu skutečný domov. I když Kanadu nic nikdy nenahradí. Nábytek už byl vevnitř tam, kde měl být. Místnosti byly prakticky skoro stejné, i ta moje. Jen k Marcusovi to bylo o dveře blíž. Hned jak se vyšplhal po schodech, zamířil neomylně k bedně s autíčky. Asi na to má čuch.

„Co na to říkáš?“ zeptala se máma ve dveřích.

„Jo, je to tu fajn,“ pousmála jsem se a zavřela se do pokoje. Zpoza dveří jsem uslyšela jen mámin povzdech. Vím, že se k ní občas nechovám fér. Ale nevím jak to změnit.

„Pět minut odtud je bar, myslím, že už ho najdeš po čuchu,“ ozvalo se ještě z chodby.

„Díky mami!“ zavolala jsem na odpověď, ale už bylo ticho. Přemýšlela jsem, že napíšu něco do deníku, ale bar nakonec vyhrál. Sebrala jsem věci a vydala se na cestu.

„Budu zpět do půlnoci, pravděpodobně dřív,“ zavolala jsem a mohla si jen domýšlet mámino kývnutí. Doby, kdy se mi můj styl života pokoušela vymluvit, byly dávno pryč. Jen mě vždy prosila, ať mě proboha nechytí. Vždycky stavěla na tom, že zakázané ovoce chutná nejlíp a tak jsem po své třetí kocovině a druhé ředitelské důtce dostala svobodu. A když jsem něco podělala, nechala mě si to vyžrat. Asi to nebyla vzorová výchova, určitě ne. Ale já nikdy nebyla vzorové dítě a ani s takovou výchovou bych se jím nestala. Máma si to uvědomila brzy. A hodila na mě tolik zodpovědnosti, co jen mohla. Měla jsem volnost, ale s tou se musí umět zacházet.

Bar jsem našla za chvilku. Vážně mám na něj asi čuch. Vlezla jsem směle dovnitř a rozhlížela se po okolí. Interiér vypadal celkem nově, putykou bych to tu opravdu nenazvala, ale kulečník v zadní části mě potěšil. Třeba se tu jednou najde někdo, kdo by si se mnou zahrál. Posadila jsem se na bar a na rozjezd si objednala panáka vodky. Za barem stál modrooký blonďák s výrazem malého kluka, kterému ukradli hračku. Chvíli si mě prohlížel soudivým pohledem a pak mi beze slova nalil.

„Vás jsem tu ještě neviděl, jste tu nová?“ zeptal se po chvíli děsně nenápadného očumování.

„Jop, přesně dvě hodiny,“ odpověděla jsem a v duchu se ušklíbla nad tím, že mi vykal. Byla to dobrá únikovka z problémů, nikdo mě na devatenáct netipoval.

„Tak to mě těší, jsem Matt,“ usmál se a nevím, co ode mě teď očekával.

„Jo, no to je fajn.“ Trochu jsem ho svou odpovědí vyvedla z míry. Nevím proč.

„A ty jsi?“ zeptal se trochu výsměšně. Ahááá moje jméno.

„Já jsem Faith,“ odpověděla jsem a doufala, že bude s mou odpovědí spokojen…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 1. kapitola: