OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Život s fantazií - část 4.

10.03.2013 (16:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1822×

Chihiro strachy skoro nedýchala. Stála na mostě před vstupem do lázní, téměř tak jako ten den, kdy odsud vítězně odešla. Jenže tentokrát byla sama, po jejím boku chyběl Haku. Žádná záchranná síť – jen ona, Yubaba a zvědavé hlavy zaměstnanců lázní.

„Pořád si nejsem jistá, jestli jsi tak hloupá, nebo tak odvážná. Ale protože nikde nevidím nic, co by ti mohlo pomoct, tak seš asi tak hloupá,“ pousmála se Yubaba a všechny prsteny a šperky, kterými byla ověšená, se v zapadajícím slunci zaleskly ohnivým svitem.

„Vrať Hakuovi jeho moc ducha řeky, Yubabo. Prosím tě.“

Baba vybuchla v hlasitém smíchu. „Ty nejsi hloupá, ty ses zbláznila!“ řehtala se dál a několik slimáků a žab se přidalo. Utichla a s ní oni, jako když utne. „A proč bych to měla dělat, co, Sen?“

„Jmenuji se Chihiro,“ opravila ji popuzeně.

„Ale samozřejmě, Sen.“ Bylo jasné, že ji ráda nazývá jménem, kterým ji chtěla zotročit. Chtěla Chihiro rozčílit, ale ta se odmítla poddat. Nadechla se a vydechla, aby se uklidnila a rozmyslela si, co dál říct.

„Řekni si cenu, Yubabo. Jakoukoliv.“

„Nemáš nic, o co bych stála, alespoň ne, co by vyvážilo magii tvého draka. Ani tvoje smrt by na něco takového nestačila,“ ušklíbla se Yubaba a vzala Chihiro z rukou jediný trumf. Vlastně ne trumf, byla to její jediná karta. Nemohla nabídnout víc než sebe, a Yubaba to věděla. Jako hladové zvíře se naklonila směrem k ní a rozkošnicky nasála vzduch. Chřípí velkého nosu se zachvělo a baba ztuhla. „Ale…“ pronesla překvapeně a čichla si znovu. Silněji a rychleji. „Ale,“ pronesla znovu a tentokrát s radostí. „Velmi zajímavé. Možná přece jen máš něco, co bych od tebe mohla chtít, Chihiro,“ oslovila ji správně a mlsně se usmála. Chihiro zaplavila kombinace strachu a naděje.

„Cokoliv,“ pronesla pevně. Byla se ochotná vzdát všeho, co měla.

„Výborně. Máš něco docela speciálního, malá Chihiro. Něco, co už dlouho sháním. Něco z obou světů…“

Z obou světů? Co měla Chihiro z obou světů? Vlastně, měla jen jedinou možnost, dotkla se třpytivé fialové stuhy ve vlasech. Jediná věc, která jí teď poskytovala ochranu. Jen kvůli tomu nefungovalo Yubabino kouzlo, když ji uviděla. Teď by jí to měla dát a vydat se napospas její magii? Instinkt křičel ne, srdce křičelo ano. Nakonec, Haku byl přednější, byla přece ochotná vzdát se života, tak proč ne pouhé ochrany?

„Tak co, Chihiro? Podepíšeš se mi?“ zeptala se Yubaba a luskla prsty. Mezi nimi se na mostě objevil stolek s perem a popsaným papírem. Opět smlouva.

Chihiro se pohnula kupředu a sebrala ze stolku list papíru. Bylo na něm jasně zapsáno, že výměnou za navrácení veškeré Hakuovy magie se musí odevzdat to, co jí patří a je to napůl z lidského a napůl z kouzelného světa. Chihiro nemohla uvěřit tomu, jak výhodná ta smlouva je. I když, Yubaba ji pravděpodobně napadne ve chvíli, kdy si stuhu sundá. Ale to nevadí. Nic z toho nevadí.

„Nu?“ vybídla ji Yubaba s liščím úsměvem.

Chihiro přikývla, sáhla po peru a odšroubovala víčko. Přiložila hrot k papíru, ale když chtěla udělat první čáru, ozval se řev. Uskočila stranou a v další chvíli stolek i smlouva vzplanuly. Se zaburácením větru vedle Chihiro zabořil pařáty do země rozzuřený bílý drak a vztekle vrčel.

Yubaba se na něj rozlíceně zadívala. „Co ty tu chceš?!“ Pak se ale uklidnila a ušklíbla se. „Copak? Už se nechceš nechat zachraňovat touhle nebožačkou? Dokonce i život by za tebe položila, víš to? A přitom ty jsi jenom sobecký, zhýčkaný a-“

Další vzteklý řev přehlušil konec věty, takže se Chihiro nedozvěděla, co ještě Haku podle té jedubaby je. On během toho výlevu obtočil Chihiro ocasem a odtáhl ji stranou tak, aby ji zaštiťovalo jeho tělo.

„Je mi líto, ale přicházíš nevhod. Máme tu s drahou Chihiro rozjednaný nějaký obchod. Právě se chystala podepsat smlouvu a vrátit ti tak všechnu tvou magii. Nebo o ni nestojíš?“

Vztekle zavrčel a pak se jeho vlčí tlama obrátila k Chihiro.

„Haku, chce jen drobnost. Prosím, nech mě to podepsat,“ požádala ho a ruku mu zabořila do bílé srsti. Vycenil na ni zuby a několikrát mávnul hlavou ze strany na stranu. „Prosím, vrátí ti všechnu tvoji magii!“

„A copak moje drahá sestra chce za takovou drobnou službu?“ ozval se Zenibin hlas. Její nepatrně průsvitná silueta se objevila vedle Chihiro z druhé strany, než byl Haku.

„Zenibo! Ty nemůžeš zasahovat!“

„Vždyť nezasahuji, jsem jen zvědavá. Ale to už my staré ženské jsme, nemyslíš, sestro?“ Odpovědí jí bylo jen popuzené zavrčení. „Takže?“ otočila se na Chihiro zvědavě.

„Jen drobnost, opravdu. Mrzí mě, že se vzdám dárku od vás a přátel, ale nic jiného napůl lidského a napůl magického nemám.“ Chihiro to opravdu bylo líto, ale ne tolik, aby kvůli tomu nevyužila šance získat pro Hakua zpět jeho magii. Zeniba ale zalapala po dechu.

„Nemůžeš zasahovat! Nemůžeš zasahovat!“ ječela Yubaba a dupala kramflíkem do kamenné obruby mostu.

„Něco napůl… Yubabo! Copak nevíš, že s touhle magií si nemůže nikdo zahrávat? Ani tak mocný jako jsi ty nebo já?!“

„Nezasahuj!“

„Podání správných informací není zásah, to je pravidlo! Chtěla jsi tu nebohou dívku tak strašně podvést? Co tvoje obchodnická čest? Za podvod se platí nejvyšší cena, a ty to víš!“

„Ale já ho chci! Potřebuju ho!“

„Ne, já to nepřipustím,“ rozhodl se Zenibin přízrak a otočila se na Chihiro.

„Nejde jí o tvou stuhu. Jde jí o to, co nosíš v sobě.“

Chihiro nechápavě zamrkala. „Ve mně? Ale co bych-“ zmlkla v tu samou chvíli, kdy Haku bolestně zařval a Zeniba ponuře přikývla.

„Ano. Málem jsi jí prodala vaše dítě.“

 ≈≈≈

Haku tomu nemohl uvěřit. Nejdřív se vrátil do prázdného domku. Našel vzkaz a očekával, že se Chihiro brzy vrátí, ale čas utíkal a jediný, kdo se vrátil, byla Zeniba, která až o celé dvě hodiny později zjistila, že je něco špatně. Natolik špatně, že mu opatřila magický štít a připojila k němu talisman, aby se mohla v případě nouze objevit. Až příliš pozdě mu došlo, že ho Chihiro obelstila a udělala to, čeho se tak děsil. Vydala se za Yubabou a úplně sama.

Teď stál na místě, kde strávil skoro polovinu svého života, a dozvěděl se, že se Chihiro pokusila nevědomky vykoupit jeho hloupostí ztracenou magii životem jejich dítěte. Ještě nikdy tak nezuřil!

Nadechl se, připravený sežehnout všechno, co mu stálo v cestě. Možná to nenáviděl, ale to, co stálo před ním, nenáviděl ještě mnohem víc. Přál si vidět Yubabu v plamenech, chtěl ji vidět trpět a umírat. Ne za to, co udělala jemu. Ne za to, co udělala Chihiro. Ale za to, co se chystala udělat jejich dítěti. Zotročila by ho. Vysála. Pomalu by se jím živila a udržovala ho naživu, dokud by mu stáří nedovolilo odejít, a možná i tomu by zabránila.

Za dob, kdy u ní studoval, se jedinkrát dostal ke knize o téhle nejsprostší a nejkrutější magii. Měla jen jediný požadavek, něco z obou světů. Živého a dýchajícího. Ale nikdy, ani jednou ho nenapadlo, že by toho opravdu byla schopná. Že by provedla něco takového kvůli totální nezdolné moci. Samozřejmě, že by se vzdala té jeho, k čemu by jí byly drobky, když mohla mít celou pekárnu!

„Porušila jsi vlastní pravidla, sestro. Tvému slovu už se nedá věřit. Tvým smlouvám už se nedá věřit. Už nemáš právo na moc.“

„Je to moje moc! Mám právo na všechnu a na mnohem víc! Uzavřela se mnou dohodu, souhlasila, to stačí! Dítě je moje!“

„Ne!“ zahřměla Zeniba. „Jen přes mé mrtvé tělo, sestro, a my obě víme, že to nejde. Obě nebo žádná, tak to u nás je. Za lživou dohodu přijdeš o to, co jsi nabízela, to jsou pravidla. Vrať Hakuovi jeho magii,“ vyzvala ji Zeniba hrozivě. Yubaba si ve vzteku škubala vlasy.

„To je moje moc!“

„Už. Ne. Vrať mu ji.“ Zeniba udělala rukou nerozluštitelné gesto, pak roztáhla prsty doširoka a rychle sevřela v pěst. „Hned!“ přikázala a Yubaba se zkroutila jako list nad ohněm.

„Ne!“ vřískla, ale nebylo jí to nic platné. Haku to cítil. Hluboko uvnitř se mu usadila známá tíha, dusivá, ale hřející. „Moje moc! Jen moje!“

„Bylo by lepší, kdybys ji vzal pryč,“ otočila se k němu průhledná Zeniba a vypadala při tom velmi staře a velmi unaveně. Svářela se v něm touha po pomstě a touha ochránit Chihiro. První a silnější impulz byl hnaný hněvem. Vždycky mu podlehl, a proto se tentokrát zapřel sám proti sobě. Sevřel stále ztuhlou Chihiro ve spárech a vznesl se. Cítil, jak se od štítu seslaného Zenibou odráží Yubabiny pokusy srazit ho zpět k zemi. Sáhnul hluboko do toho vroucího jádra v sobě a z tenké cizí slupky magie se stal tlustý krunýř jeho vlastní. Zenibin přízrak pod nimi zmizel, zůstala tam jen zuřící a ponížená Yubaba. Yubaba, která už se zdála naprosto šílená.

 ≈≈≈

Chihiro neměla slova. Myšlenky jako by se vypařily s posledním zbytkem dne.

Mlčela.

Stála a mlčela, zatímco svět kolem ní stále běžel. Později si uvědomila, že letí. Dokonce poznala i to, kdy se zase ocitla na zemi. Ale nic z toho nebylo dostatečně silným vjemem, aby ji to vytrhlo z bouře emocí v jejím nitru. Pořád se snažila přijít na to, jak se mohlo stát, že vypustila ze svého života všechny starosti lidského světa. Proč ji ani jednou jedinkrát nenapadlo, že by se tohle mohlo stát? Byla přece už dost stará, aby věděla, jak to chodí, a že nemůže jen tak… Bohové, vždyť ona otěhotněla!

A Haku… vždyť on nebyl člověk. Copak mohla otěhotnět s drakem? Nikdy předtím nad tím nepřemýšlela, ale teď si uvědomovala, že by tak jako tak nevěřila, že by oni dva někdy mohli mít dítě. A teď tu bylo. Vlastně, teď v ní bylo. Tím se všechno změnilo.

Rozhlédla se. Stála před Zenibiným domkem a Haku právě s jeho majitelkou o něčem zapáleně diskutoval. Gestikuloval přitom jejím směrem a vypadal pořád neskutečně rozčileně. Výbušný drak. Neskutečně ho milovala, ale mohl by být otcem? Nebyla si jistá.

Vydala se k nim a Zeniba ho umlčela jediným gestem. Nevypadalo to na magii, prostě ji poslechl.

„Jak se cítíš?“ zeptala se Zeniba vážně jako ještě nikdy.

„Zvládnu to,“ přikývla Chihiro. „Ráda bych vám poděkovala, babi. Bez vás by všechno skončilo jinak. Udělala bych něco neodpustitelného. Děkuji,“ dlouze se uklonila na znamení úcty a vděku. „Nemohu na oplátku nabídnout víc, než že kdykoliv bude třeba, stačí říct a já přijdu. Hned, jak najdu místo k životu, napíšu, kde mě najdete. Nás,“ opravila se a položila si ruku na stále ploché břicho. Pořád se zdálo neuvěřitelné, že by se tam mohla skrývat další živá bytost. „Jen si vezmu pár věcí,“ proklouzla kolem nich do domu a vešla do pokojíku, kde měla nějaké oblečení a batoh s drobnostmi. Opatrně oblečení skládala a pěchovala dovnitř, když dovnitř doslova vběhl Haku.

„Chihiro! Co to děláš?“

„Potřebuje bezpečí, Haku. Poskytnu mu všechno bezpečí světa, ale to znamená, že nemůžu žít v lesích a toulat se pustinami. Najdu domek někde u malého města, kde bude nemocnice, škola a všechno potřebné…“ Na konci už téměř šeptala. Setřela si slzy, které jí máčely tváře a se smutným úsměvem se na něj otočila. „Máš zpět svou magii, Haku. Jsi duch řeky Kohaku a musíš se k ní vrátit. Ale kdykoliv budeš chtít, kdykoliv, přivítáme tě s otevřenou náručí.“

„To nemyslíš vážně,“ hlesl, přistoupil k ní a vytrhl jí z rukou napůl složené šaty, ty, které si vzala k jezeru. Několikrát jí řekl, že v nich vypadá jako luční kytka. Krásná luční kytka. Nádherná, zářivá, nevinná… Měnil přívlastky s každým vyslovením. Ale pokaždé pak dodal, že je jeho.

Ano, přiznal, že draci jsou velmi majetničtí tvorové, a tohle nejspíš nepůjde hladce, ale časem si uvědomí, že je to správná možnost. Jejich situace neměla jiné řešení. Chihiro nemohla žít v jeskyni u pramene a nikdy by se ho nepokusila odtrhnout od řeky, když k ní konečně znovu našel pouto.

„Miluji tě,“ řekla, protože netušila, kolik příležitostí ještě bude mít, aby mu to řekla.

„Tak jak tě vůbec mohlo napadnout, že mě opustíš?“ Chytil ji za ramena se zoufalým výrazem. „Vždyť já budu otec, Chihiro! Nemůžeš mě opustit ty a nemůžu ztratit ani jeho, nebo ji… Bohové, vždyť to prostě- Chihiro, jsem starý, starší, než jsem si myslel, to rozhodně, a za celý svůj život mě nenapadlo, že bych měl takové štěstí. Tak prosím, prosím, neutíkej ode mě a neber moje štěstí s sebou.“

„Co tím myslíš?“

„To ta magie, vrátilo se jí tolik najednou a tak rychle, na něco jsem si vzpomněl. Draci jsou velmi dlouhověká stvoření, víš? Když jsem drak, stárnu opravdu pomalu, takhle zase o dost rychleji. Proměny to udržují v rovnováze. Ale proč ti to teď vykládám?“

„Zdržuješ,“ pousmála se smutně a prsty mu zapletla do vlasů na spánku.

„Miluju tě, nemůžeš mě opustit. Nenechám tě,“ pronesl odhodlaně a těma smaragdovýma očima se snažil proniknout hluboko do její hlavy, aby vytlačil všechny ty hloupé myšlenky. Neuvědomoval si, že se tak vždycky dostane jen do jejího srdce.

„Sám jsi to řekl, Kohaku, jsi drak. Já jsem člověk. Jeden z nás by ve světě toho druhého vždycky vyčníval.“ Potichu se zasmála. „Připomněli mi to v lázních; už jsem úplně zapomněla, že bytostem z fantazie lidé páchnou. Nikdy sis na to nestěžoval.“

„Zvykl jsem si na pach lidí, když jsem tě hledal, sám jsem načichnul, takže mi nevadí, a tohle celé je hloupost. Najdeme místo, které bude jen pro nás. Slibuji!“ Posunul všechny věci na posteli stranou a přinutil ji posadit se. Dokud to neudělala, nedošlo jí, jak hrozně vypadá. Zašpiněné a potrhané oblečení proti světlému povlečení vypadalo ještě mnohem hůř. Chtěla se postavit, ale jak proti němu zatlačila a zapřela se nohama o podlahu, znovu se ozval kotník. Tiše kvikla a Haku ji pustil v domnění, žeto způsobil on. Chihiro se sklonila a prsty se dotkla lehce nateklého místa. Kamajii měl pravdu, to, co vypila, pouze potlačilo bolest a to, jak ignorovala zranění, když nebolelo, se na něm projevilo. Teď se bolest vracela a byla mnohem horší než předtím.

„Co se ti stalo?“ zeptal se Haku a klekl si vedle ní na zem. Jemně jí nohu zvedl a prohlížel ji. Bolelo to čím dál víc. Řekla mu, jak zakopla a sklouzla ze srázu, a přiznala i to, že s tím plavala a chodila, když to po lektvaru přestalo bolet. Zachmuřil se. Soustředěně zavřel oči. Chvíli se nic nedělo, ale pak si Chihiro uvědomila, že Haku pláče. Nevěřícně sledovala, jak dvě slzy sklouzly po jeho tvářích a dopadly na zranění. Potom se sklonil, na zranění fouknul a něco zašeptal. Pak se natáhl pro jeden z kusů oblečení, nohu jí tím obalil a donutil ji posunout se, aby jí noha ležela na posteli. Pak si utřel už téměř suché tváře a usmál se.

„Tohle pomůže. Možná by se na to měla podívat i Zeniba, ale moje magie by měla stačit.“

„Magie?“ zeptala se, překvapeně ale pak se odkudsi vynořila matná vzpomínka. Dotkla se jeho tváře tam, kde tekla slza. „Vzduch a voda?“

„Vzpomínáš si?“ usmál se překvapeně.

„Trochu,“ přiznala.

Přikývl a zvážněl. „Teď už se o tebe zvládnu postarat, Chihiro. O oba. Prosím, prosím, dej mi šanci ti dokázat, že to bude fungovat. Teď to bude mnohem snazší.“

Zesmutněla. „Copak ses nepoučil, Haku? Pokaždé, když sis vybral snazší cestu, špatně to dopadlo. Třeba je načase zkusit tu těžší.“

Tvář mu zbrázdily výčitky a smutek. „Neopouštěj mě… Yubaba ti tohle neodpustí. Ani mně ne, ale já se dokážu bránit. Ty ne.“

Přitáhla si ho blíž a jemně políbila. „Máme čas. Najdeme způsob. Vrať se k řece, obnov ji v silný proud a pak se k nám vrať. Slibuji, že budeme čekat.“ Viděla, že ho touha zůstat u ní a poslechnout volání řeky trhá na kusy. Ale s Yubabou měl pravdu, proto se rozhodla změnit svůj plán. „Počkám na tebe tady, když Zeniba dovolí. S ní se nám přece nic nestane, ne?“

„Tady?“ zvedl nejistý pohled. Nevypadal vůbec jako starý drak, a jenom jako sotva dospělý muž. Vyděšený sotva dospělý muž.

„Ano, budou tu,“ slíbila Zeniba, když otevřel dveře do pokoje. „Tak na co čekáš, draku. Leť a všechno zařiď, ať jsi zpátky co nejdřív. Čeká tu na tebe těhotná žena.“

Po její výzvě se Haku rychle postavil a málem vyběhl ze dveří, zarazil se ale a omámeně zamrkal, pak se vrátil a políbil Chihiro tak, jak to dělal jen v těch nejsoukromějších chvilkách. Zářivý pohled zelených očí jí sliboval, že si pospíší. Ale nejvíc ji nadchlo, že byly plné naděje. Možná přece jen mohou mít všechno.

Epilog 

Nigihayami Kohaku Nushi pozoroval živou hladinu říčky, která sice ještě zdaleka nedosáhla své dřívější síly, ale slibovala ve své budoucnosti mocnou sílu. Trvalo dlouhé měsíce vytvořit dostatečné koryto v kamenité krajině, než mohl osvobodit pramen zavalený v jeskyni. Vedl ho těmi nejkrásnějšími místy a do toku sváděl malé bezejmenné pramínky a potůčky, aby proud posílil. Vybíral si ale hlavně špatně dostupná místa a neúrodnou krajinu, protože hluboko v něm byla zakořeněná bolest a strach ze ztráty. Nechtěl znovu přijít o svou řeku kvůli lidské hamižnosti.

Přesto, myšlenka na Chihiro ho donutila na jednom místě udělat výjimku. Na místě, kde právě stál. Byla to mýtina, za ní stál les, který pokrýval úpatí kopců a šplhal po nich k nebi. Bylo to až neuvěřitelně krásné místo na to, jak blízko lidem bylo. Silnice byla nedaleko a po ní se dalo dostat do malého města. Haku si pamatoval všechno, co mu Chihiro řekla. Od těch nejnepatrnějších poznámek až po největší přání, a jedno z nich se pokusil splnit právě tady.

Na ten zašlý dům narazil vlastně náhodou, ale okamžitě věděl, že řeku povede okolo a udělá z toho jejich nový domov. Napřed ho ale chtěl ukázat Chihiro, a teď konečně mohl.

Celodenní cesta se mu oproti čekání zdála jako mžik oka. Půl roku usilovně pracoval a očekával tuhle chvíli, a když tu teď byla, nemohl se pohnout.

Chihiro seděla v Zenibině proutěném křesle před domem, přikrytá tlustou dekou, a spala. Snad ještě nikdy mu nepřišla tak nádherná. Hlavu skloněnou k rameni, ruce jemně složené na velkém břiše, a klidně oddychovala. Nemohla by se rozplynout, kdyby se pohnul? Nebyl to jen sen?

Zavrtěla se a vzdychla. „Bezpáteřníku?“ ozvala se hlasem ochraptělým spánkem a Hakua bodla lítost, že to nebylo jeho jméno, které vyslovila jako první po probuzení. Ale byl dlouho pryč, barevné listí ze stromů už téměř zmizelo a teď mu šustilo pod nohama, když se vydal k ní, nemohl jí vyčítat, že už ho nevolala prvního. Zadívala se jeho směrem a ztuhla. „Haku?“

Klekl si vedle jejího křesla a jen se díval. Netušil, jestli by zvládl i víc, mohl by se rozpadnout, kdyby se jí pokusil dotknout. Už teď měl pocit, že ho všechny ty emoce musí roztrhat. „Ahoj,“ zašeptal potom prostě.

Rozplakala se. Slzy se jí valily z očí a hlasitě vzlykala. Zapomněl na nějaké rozpadání se a objal ji. Stáhl si ji k sobě na klín, konejšil a houpal, jako by byla zase malá holka.

„Neplač,“ poprosil ji snad posté a ona konečně poslechla. Zvedla k němu tvář, aby mu vzápětí vzala dech divokým polibkem. Roztřásly se mu z toho ruce, ale pevně ji k sobě přitiskl, jak jen to její postava dovolovala. Pustila ho, až když se potřebovala nadechnout. „Miluji tě. Milujitěmilujitěmilujitě,“ šeptal a málem se u toho rozesmál. Jak bez ní mohl takovou dobu vydržet? Vůbec to nechápal…

„Konečně ses vrátil,“ zašeptala, pak se odtáhla a praštila ho. Překvapeně zamrkal. „Proč ti to trvalo tak dlouho?! Mizero! Nemohl jsi o sobě dát alespoň vědět?! Pitomče! Málem jsem umřela strachy, ty hloupý draku!!!“ křičela na něj s plným nosem a tvář flekatá od slz jí zrudla rozčílením.

„Jsi krásná,“ usmál se, když se musela nadechnout a na chvíli tak na něj přestala křičet. Teď to byla ona, kdo překvapeně mrkal. „Nejkrásnější, nádherná, bohyně. Už nikdy se od tebe nehnu na krok. Vlastně se na tebe nejspíš nikdy nedokážu přestat dívat. Nikdy pro tebe nebudu dost dobrý, ale stejně si tě vezmu. Co myslíš, zvládnu být alespoň trochu dobrý manžel a otec?“

Už zase plakala. Objímala ho, nadávala mu a zároveň mu opakovala, jak hrozně ho miluje, to všechno na přeskáčku, a občas to dokázala i spojit. Přerušila ji až Zeniba, která ho přišla suše přivítat a Chihiro zahnat do tepla domova.

Poslušně se zvednul i s Chihiro v náruči a vešel do domku, který pro něj v mnoha ohledech znamenal něco výjimečného – naději a příslib lepší budoucnosti. Teď se ale on, Bezpáteřník i Zeniba změnili v minulost, protože on měl Chihiro a ta byla jeho nadějí i budoucností.

Za jeho zády se Zeniba spokojeně usmála a zašeptala:

„Ani nejlepší sokol nic neuloví, když se mu nedovolí vzlétnout.“

≈KONEC≈

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Život s fantazií - část 4.: