OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Zem, ve které zakázali slunce - 20. kapitola

27.12.2011 (14:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1288×

Smrt, která musí přijít…

Když jsem se vrátila do obýváku, všimla jsem si slzy ve tváři mé zdánlivé příbuzné. Damon si hověl na gauči naproti ní a Caroline přes něj měla přehozené nohy. Povzdechla jsem si.

„Co jste jí zas provedli?“ zeptala jsem se otráveně.

„My nic, s náma nemluví,“ okomentoval mojí poznámku Damon.

„Fajn, odvezu jí domů.“ Zacinkala jsem klíčkama od auta na pokyn odchodu.

„Jedu s tebou,“ oznámil mi Damon a zvedal se z gauče.

„Zvládnu snad odvézt jednu holku do města a zpět ne?“ vyjekla jsem trochu zbytečně.

„Jestli si nepamatuješ na včerejšek, jakože částečně nepamatuješ, ale já mám na mysli tu zábavnou lovící část, pak ti musím oznámit, že nám po krku půjdou asi všichni lovci v okolí. Sama nejedeš,“ rozkázal a vzal mě i Fountain okolo ramen.

Prohrála jsem i bitvu o řízení a tak jsem uraženě trucovala na sedadle spolujezdce. Fountain mlčela. Vlastně mlčela od doby, co jsem ji přivedla zpět do penzionu. Vystoupily jsme u ní před barákem. Damon čekal v autě.

„Takže to je všechno? Budu teď prostě čekat na smrt?“ mluvila tiše, vyděšeně, smutně. Někde uvnitř jsem cítila něco, co se podobalo lítosti. Jen jsem sklopila hlavu.

„Proč? Proč já? Proč my?“ zašeptala se slzami v očích.

„Na to jsem se sama sebe ptala poslední dvě století,“ povzdechla jsem si.

„Gratuluju k zasnoubení,“ pokusila se zlepšit atmosféru. Ale popravdě mně tím moc nepomohla.

„No, to jsem si naběhla,“ prskla jsem otráveně.

„Kdybys s ním nemohla být, vůbec se tam nevydáš,“ odpověděla mi sebejistě.

„Hele nějaká drzá ne?!“ ušklíbla jsem se. Jen pokrčila rameny.

„Buď ráda, že tohle nikdy nebudeš muset chápat,“ dodala jsem nakonec a chystala se rozloučit.

„Hej ty!“ ozvalo se za námi. Otočila jsem se a spatřila partičku lovců. Damon mi z auta naznačoval, že se sejdeme za rohem, ať utíkám. Podívala jsem se zpět na lovce a neubránila se úsměvu. A pak to šlo ráz naráz. Jeden z nich vystřelil. Bleskově jsem se mihla za roh a chystala se nastoupit do auta, když mi to došlo. Nechala jsem tam Fountain! Zděšeně jsem se podívala na Damona, ale on jen zamknul auto a začal odjíždět.

„Nemůžu jí tam jen tak nechat, zastav!“ vrčela jsem vztekle.

„To právě musíš,“ oznámil mi příkře a zabočil do lesa. Po chvíli jsme byli doma. Odtáhl mě do pokoje a mrštil se mnou na postel. Vypadal naštvaně, ale faktem je, že on tak vypadá pokaždé, když se jen pokusí tvářit vážně. Sebrala jsem se a šla na balkon. Potřebovala jsem být sama. Jistě, věděla jsem, že musí zemřít, ale nechtěla jsem být příčinou její smrti. Seděla jsem tam, schoulená do klubíčka a cítila víčka, jak těžknou a klíží se únavou.

„Vstávej, pojď se na něco podívat,“ budil mě šetrně Damon. Promnula jsem si oči a líně se doploužila dovnitř. Běžely zprávy a v nich informace o Fountain. Ihned jsem byla dokonale vzhůru.

„Jak se ukázalo, nejednalo se o údajnou upírku, ale obyčejnou dívku. Tento omyl jen podtrhl řadu dalších. Vše v současné chvíli ukazuje na fakt, že žádní upíři neexistují a lidstvo se do této situace dostalo pouze vlastní paranoiou. Vláda v současné chvíli projednává zrušení veškerých opatření proti takzvanému vampyrismu…“ zpráva pokračovala dál, ale já ji nevnímala. Stála jsem tam, jako opařená. Znamená to, že budeme zase žít v utajení? Jistě, svět potřebuje rovnováhu. A rovnováha znamená pro nadpřirozeno skrývat se na pozadí dějin. Tak to má být. To proto jsem měla zemřít, to proto tenkrát Bonnie mohla vědět o mé smrti, ale neměla jí zabránit.

„Vypadá to, že bude zase sranda,“ komentoval to Damon a vypnul televizi.

Společně jsme sešli dolů k ostatním. Všem se ulevilo. Věděli jsme, co to znamená. O lžích, které budeme muset vymyslet. Ale přesto vypadaly zítřky růžověji. Asi jsme prostě byli stvořeni ke skrývání ve stínech. Byla to naše přirozenost. Cítili jsme se tak dobře. Svět, který se nás bál, svět, který se bál jakéhokoliv nebezpečí, byl pro nás převráceným vesmírem.

„Tak co teď?“ zeptala se z ničeho nic Katherine asi po hodině ticha.

„Co by. Odstěhujeme se a vymyslíme super historku,“ prohlásil natěšeně Jeremy.

„A kam?“ cpala se Care čokoládovými bonbony.

„Co třeba do Francie,“ zasnila se Elena, uvelebená Stefanovi v náručí. Až teď jsem si všimla prsteníčku na její levé ruce. Byla vdaná. Vypadá to, že nebudu jediná paní Salvatore v tomhle domě.

„Nechte tý romantiky, i já už francouzštinu pravděpodobně zapomněla,“ odsekla jsem ironicky.

„No, já myslím, že francouzsky umíš skvěle,“ prohlásil Damon a políbil mě.

„A pak, kdo je tu romantik,“ protočil oči Rick.

„A co třeba Kanada?“ navrhla jsem.

Bavili jsme se ještě dlouho. Zdálo se, jako bychom prošli něčím velkým. Jakoby něco bylo konečně za námi. A přitom se nic zase tak velkého nestalo. Byli jsme pořád tady, realita byla pořád stejně krutá. Tak co se změnilo? Rozhodla jsem se nad tím nepřemýšlet. Protože až zítra ráno vstanu, svět bude jiný. Nebo spíš stejný. Stejný jako tenkrát, když jsem zemřela. Jen některé věci se zpět nevrátí. Sam mi půjde po krku, dokud jeden z nás nezemře. A možná se z něj stane jeden z těch lovců, kteří po této zemi kráčeli v mých lidských dobách. A to slibovalo přinejmenším velkou zábavu a adrenalin. Ano, svět se bude měnit ke starému. Pousmála jsem se na Damona, když slunce pomalu zapadalo za obzor…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Zem, ve které zakázali slunce - 20. kapitola: