Vlčí smečka kapitola 7 • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak to dopadne, sejde se rodinka?

12.10.2013 (10:00) • piromaan23 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1521×

Dívala jsem se na Deatona s otázkou v očích. Během chvilky jsem byla u něj a držela ho za lem košile.

„Co jsi to řekl?!“ zavrčela jsem na něj zlostně a se zamračením ho pozorovala.

„Tvůj otec je naživu. Odjel tě hledat někam do Evropy. Kdyby mi tu ten zabedněnec nechal alespoň číslo. Řekl bych ti o něm, ale kdybych ti o něm řekl, tak se nebudeš soustředit na bezpečí své smečky a možná ho budeš i nenávidět,“ řekl a chytil mě za ruku. Povolila jsem své sevření okolo jeho krku a pomalu odstoupila. Můj otec žije! Párkrát jsem se zhluboka nadechla a pokoušela se ovládnout svůj hněv.

„Kde jsi to sebral?“ zeptala jsem se ho a ukázala na knihu.

„Koupil na trhu,“ řekl a usmál se vševědoucím úsměvem.

„Trhu?“ zeptala jsem se nechápavě a dívala se na něj jako na blázna.

„Kde si myslíš, že jsem sehnal tolik přísad a knih? Beaconhillský trh je to nejlepší v celém městě a okolí,“ řekl jen a podíval se na mě podivným pohledem.

„A kde najdu ten tvůj slavný trh?“ zeptala jsem se s povzdechem a pokrčila rameny.

„U policejní stanice doleva a pak rovně na pátou a jsi tam. Sedí tam vždycky chlápek a chce vidět vstupenku. Stačí, když se přeměníš,“ řekl jen a tajemně na mě mrkl. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a šla do svého pokoje. Dneska mi to úplně stačilo. Převlékla jsem se do věcí na spaní a skočila do postele. Pohodlně jsem se uvelebila. Ležela jsem na posteli a dívala jsem se do zdi. Bylo mi to líto, že jsem svého otce neznala. Přemýšlela jsem o své budoucnosti, která teď byla nejasná. Povzdechla jsem si, přikryla se teplou dekou a za malou chvíli usnula neklidným spánkem.

Stála jsem u podivného stromu a dívala se na plazící se ženu. Její obličej byl roztrhaný na kusy, zřejmě ji napadl nějaký vlkodlak. Dívala jsem se a čekala. Žena se dotkla kořene stromu. Okolo zavířil vítr a ze stromu vytryskl paprsek bílého světla, který se vpil do ženy. Obličej ženy se začal uzdravovat. Žena se pomalu postavila a začala se smát šíleným hlasem.

„Pomsta bude sladká, Kali!“ zařvala do útrob lesa. Zadívala jsem se na ženu pod pláštěm. Byla to Jennifer!

Vystřelila jsem do sedu. Po celém těle mi stékal pot. Zhluboka jsem dýchala. Odhodila jsem deku a přešla k oknu. Otevřela jsem ho a opřela se o něj. Studený vítr mi rozcuchal vlasy. Vzhlédla jsem a dívala jsem se na vycházející slunce. Posadila jsem se a smutně se rozhlížela. Okno jsem nechala otevřené a vydala se do koupelny. Ledová voda mi chladila záda. Co to mělo znamenat? Podivný sen, nebo se to opravdu stalo? Zapnula jsem vodu a přemýšlela. Jennifer není člověk, co je tedy zač?! Co to bylo za strom? Pomalu jsem se vydala ke skříni. Vyndala jsem si modrou košili, černé kalhoty, botasky a zimní kabát. Vlasy jsem si prohrábla rukou a víc si jich už nevšímala.

Dům byl prázdný. Deaton asi odjel dřív. Moc jsem to neřešila a vydala se autem do školy. Příjezd na školní parkoviště mě dost zaskočil. Všude stáli vyděšení studenti. Celé parkoviště bylo v plném proudu, člověk tu neslyšel ani vlastního slova. U hlavního vchodu stál ředitel, a když mě zahlédl, posunkem mi přikázal, abych přišla k němu. Vylezla jsem z auta a vzala si batoh, který byl napěchovaný lékařskými potřebami a svojí svačinou, a vydala se k řediteli.

„Dobrý den, slečno. Mám pro vás veliký úkol. Musíte poslat studenty domů a šetrně jim a rodičům, vysvětlit, že škola bude na pár dní zavřená,“ řekl a hrozil na mě prstem.

„Proč?“ zeptala jsem se a dala ruce v bok. S tím jsem nepočítala. Vůbec jsem s tím nepočítala.

„Zdá se, že se v naší škole stala vražda, a ta včerejší nehoda tomu také nepomáhá,“ zašeptal. Nevěřila jsem svým uším, ale když jsem se pořádně soustředila, cítila jsem tu krev, a hodně krve.

„Včerejší nehoda?“ zeptala jsem se.

„Hejno ptáků vletělo do třídy slečny Blakeové. Mnoho studentů bylo zraněno a jsou psychicky na dně,“ řekl mi na vysvětlenou. Ztuhla jsem a otočila se od ředitele. To bude hodně zlé. Zdá se, že to už začalo. Podle rozkazu ředitele školy jsem spolu s ostatními učiteli posílala studenty domů. Otočila jsem se a hledala někoho další. Uslyšela jsem křik. Jennifer se právě rozzlobeně pokoušela vysvětlit, co se děje, Chrisovi. Pomalým krokem jsem se k ní vydala.

„Dobrý den, můžu vám nějak pomoci?“ zeptala jsme se a s úsměvem se dívala na svého strýce. Představil se mi a podal mi ruku, kterou jsem s úsměvem přijala. Projel mnou záblesk. Stála jsem v setmělé místnosti a naproti mně někdo seděl v houpacím křesle. Přiblížila jsem se a viděla, že to byl muž. Okolo něho se válely posmrkané kapesníčky. Jeden jsem sebrala. Byl od černé krve.

„Freya odvedla skvělou práci,“ řekla jsem.

Autor: piromaan23 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction