Vlčí město kapitola 8 • OurStories.cz ~ naše povídky

Jaké problémy se objeví? Copak vyvedou Stiles a Scott tentokrát?

21.07.2013 (19:00) • piromaan23 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1777×

Tiše jsem vběhla do domu a dívala se na Argentovic lovkyni, jak se bavila s Derekem o alfovi, který zabil její sestru, ale když si sama vyvodila, že to Derek neví. Zesílila stisk na své zbrani a připravila se. Nemohla jsem připustit jeho smrt, proto jsem ani chvíli neváhala a zlostně zavrčela. Lovkyně zkoprněla strachem. Pomalu se otočila, míříc. Její ruce se vzepřely a zbraň pustila na zem. Udělala jsem pomalý krok k ní. Stačilo by jen natáhnout ruku, a byla by mrtvá. Derek stále seděl na zemi a díval se na mě s překvapením. Zřejmě nechápal, proč lovkyni nezabiju a neuteču, ale já s ní měla jiné plány.

Napřáhla jsem se k úderu a překvapeně zavrčela. Lovkyně využila možnosti a zabodla stříbrnou dýku do mého těla a zatlačila směrem dolů s dravčím úsměvem. Krev začala dopadat na podlahu. Napřáhla jsem se a lovkyni udeřila do spánku, což ji na nějakou dobu uspalo. Vyrvala jsem dýku ze svého břicha, sklonila se nad lovkyní, vyhrnula jsem jí tričko a svým drápem vyryla do jejího břicha vzkaz. Vzkazem bylo jméno mé matky, Helen Argentová.

Obrátila jsem se na Dereka, který se nechápavě díval na mojí osobu. Udělala jsem k němu váhavý krok a zadívala se do jeho očí. Pohodila jsem hlavou ke dveřím a tím mu dalo najevo, aby odtamtud vypadl. Hned pohyb pochopil a vyběhl ze dveří do lesa. Já vzala lovkyni a odnesla ji k jejímu autu. Sama jsem nasedla do svého auta, které stálo opodál, a nadzvedla tričko, které bylo od krve. Čistý řez od stříbrné dýky se začal pomalu uzdravovat, ale bude to trvat ještě asi čtyři hodiny a budu to muset zašít, než zmizí.

Svlékla jsem si tričko, které jsem rozčíleně hodila ke stromu, a vzala si z kufru tílko. Ještě před tím jsem si ale ránu obvázala obvazem a doufala, že to vydrží až domů. Zhluboka jsem se nadechla, nasedla do auta a jela domů. Dům byl prázdný, až po chvilce jsem si uvědomila, že dnes jsou rodičovské schůzky. Vyběhla jsem schody do svého pokoje a ze skříně vytáhla oblečení s korzetem, který by mi měl zpevnit ránu, ale nejdřív jsem ji musela zašít. Došla jsem do koupelny, ze které jsem si vzala lékárničku s jehlou.

Zapálila jsem svíčku, která byla na umyvadle, a nahřála jehlu, do které jsem navlékla nit. Zhluboka jsem se nadechla a bodla. Vykřikla jsem bolestí a nechala volně téct slzy. Trvalo půl hodiny, než jsem skončila. Vzala jsem si potom dezinfekci, kterou jsem přetřela okolí rány, a zalepila to pořádnou vrstvou sterilního krytí. Uhasila jsem svíčku. Vyzkoušela jsem, jestli krytí drží, a šla do pokoje. Navlékla jsem se do korzetu, který mě stáhnul, a já pocítila úlevu. Navlékla jsem na sebe ještě černou sukni a košili.

Omyla jsem si tvář a sešla do jídelny. Na stole ležel lístek, že mám prostřít. Opatrně jsem prostírala a uprostřed stolu postavila svícen a svíčku zapálila. Sedla jsem si ke stolu a čekala, až přijedou. Byla to jen chvíle a už jsem slyšela přijíždět dvě auta. Vstala jsem od stolu a šla je přivítat. Slušně jsem pozdravila a zavřela za nimi. Počkala jsem, až se Stiles a šerif vyzuli, a odvedla je do jídelny. Katrin zatím nanosila na stůl večeři a usadila se po mé pravici.

„Jak bylo ve škole?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála. Stiles se na mě podíval jako na vraha a nenápadně gestikuloval, že o tom nemám mluvit.

„Byla tam puma. Zaútočila na lidi. Pan Argent ji zastřelil, tak nikomu neublížila,“ zabručel šerif a napil se vody, kterou jsem mu nalila.

„Tak to už se nemáme čeho bát,“ řekla jsem nadšeným hlasem a podepřela si hlavu. Neměla jsem moc hlad.

„Doufejme, ale doktor Deaton, místní veterinář, si myslí, že to nebyla puma, ale něco jiného,“ řekl mi popravdě.

„Hej, tati, jak to, že to nevím?“ vyjel na něj Stiles.

„Myslel jsem, že si to vyhledáš v počítači. Vždycky víš víc než já,“ klidně odpověděl šerif a já s Katrin jsme vyprskly smíchy. Zažila jsem příjemný večer. Po tom, co odjeli, jsem odešla spát. Zdál se mi podivný sen. Stála jsem naproti Jacksonovi, a ten se posměšně smál. Zavrčela jsem na něj. On se jen usmál a chytl mě pod krkem. Pomalu mi docházel kyslík a já si jen všimla žlutých zvířecích očí. Potom jsem se probrala. Hlavou zahrabanou v polštářích bez vzduchu.

Podívala jsem se na budík, který ukazoval pět ráno. Usoudila jsem proto, že nemělo cenu jít už spát. Osprchovala jsem se a vyměnila si krytí. Rána byla zanícená a občas z ní vytékala krev společně s hnisem. Natáhla jsem se do poličky, kde jsem měla dezinfekci, kterou jsem zalila ránu, a nechala jsem to zaschnout. Ještě jsem ji přelepila a zavázala obvazem. Oblékla jsem se a vyrazila pomalu ze schodů. Vyšla jsem před dům a šla do auta. Sedla jsem si na sedadlo a chvilku tam seděla. Ozvalo se ťukání na okénko a já se sebou vylekaně trhla. Katrin stála u mého auta.

„Děje se něco?“ zeptala se a se zamračením na mě koukala.

„Jen menší zranění,“ řekla jsem a dívala se na své ruce.

„Kdybys někdy potřebovala pomoc, stav se za zdejším veterinářem. Má titul ohledně vlkodlaků. Ví o nich poměrně dost,“ řekla, otočila se a šla do domu. Prohrábla jsem si vlasy.

„Možná by to nebylo tak zlý, stavit se tam,“ zašeptala jsem si pro sebe a rozjela se ke zdejší veterinární klinice. Jela jsem jako slimák, tak nebylo divu, že jsem dojela k budově za hodinu. Otevřela jsem dveře a vystoupila z auta. Ještě chvíli jsem si to rozmýšlela, ale nakonec jsem si sedla v čekárně. Zaměřila jsem se na rozhovor lékaře s nějakým mužem. Seděla jsem na lavičce už nějakou dobu. Byla to trochu delší doba, protože mi Stiles stihl poslat asi deset zpráv, kde se flákám tentokrát. Odepsala jsem, že mám vlčí problém a ať na sebe dává pozor. Z ordinace vyšel starší muž s fenkou jezevčíka. Pozdravila jsem ho a počkala, až si doktor zavolá dalšího. Otevřely se dveře a já se dívala do vlídných očí. Překvapeně se na mě podíval, když si všiml, že u sebe nemám žádné zvíře.

„Přejete si, slečno?“ zeptal se.

„Dostala jsem na vás doporučení. Jste nejlepší ohledně tohoto druhu,“ řekla jsem a kousla se do spodního rtu. Chvíli přemýšlel, ale pak si všiml mého náramku, a v jeho očích zazářilo poznání.

„Pojďte dál,“ řekl mi a ustoupil ode dveří. Usadila jsem se na operačním stole, kde tehdy ležel Derek.

„Co vás trápí?“ zeptal se a čekal.

„Jmenuji se Freya a byla bych vám vděčná, kdybyste mi tykal, pane,“ řekla jsem a sundala si tričko. Seděla jsem tam jenom tak. Doktor si navlékl rukavice a poručil mi, abych si lehla. Přestříhl obvaz a opatrně sundal krytí. Nadzvedla jsem se, abych se podívala na ránu. Její okraj byl černý. Doktor mi přestříhal stehy a otevřel tím ránu.

„Nemělo by to být už srostlé?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Zřejmě byla zbraň, která ti to udělala, napuštěna výluhem z oměje nebo horského jasanu. Nemůžu to ošetřit, dokud si nejsem jistý, co to je,“ řekl mi a natáhl se pro zkumavku. Chtěl odebrat vzorek, ale zarazila jsem ho.

„Jasan. Vím to na sto procent,“ řekla jsem s jistotou. Pokýval hlavou a vzal lahvičku s podivnou čirou tekutinou.

„Bude to bolet,“ řekl a vlil mi tekutinu do rány. Zatnula jsem zuby a zachytila jsem se o kraj stolu. Z rány se začalo kouřit a pomalu se uzavírala. Doktor mi tam přilil ještě trochu, ale to už jsem nevydržela a se zavrčením se přeměnila. Bolest přestala a rána se uzavřela. Zhluboka jsem dýchala a bezvládně ležela na stole. Přeměnila jsem se zpět na člověka a dívala se na doktora.

„Nebyla tvoje matka Helena Argentová?“ zeptal se a ukazoval na mě prstem. Přikývla jsem souhlasně hlavou a dívala se, jak doktor úplně ožil. Byl uvolněný a radost v jeho tváři byla vidět na první pohled.

„Moc dobře jsem znal tvé rodiče. Byli jsme dobrými přáteli. U sebe doma mám nějaké věci, co mi zanechali,“ řekl a pomohl mi ze stolu. Dala jsem mu svoje číslo a s příslibem brzké návštěvy jsem odjela domů. Když jsem dorazila domů, uznala jsem, že byl čas na studium. Sedla jsem si proto k jedné staré knize. Byl to herbář nějakého lovce. Pročítala jsem zrovna stránku o oměji, když mi začal vibrovat mobil. Podívala jsem se na displej a nadzvedla obočí. Právě volal Stiles. Zaklapla jsem knihu a přijala hovor.

„Copak je to tentokrát, štěně?“ zeptala jsem se a vyšla schody. Mávla jsem Katrin na pozdrav. Z věšáku sebrala bundu.

„Scott chce přivolat alfu do školy a zabít,“ řekl mi Stiles. Prudce jsem se zastavila.

Autor: piromaan23 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction