The day after your death II. • OurStories.cz ~ naše povídky

Přemýšlela jsem o své povídce The day after your death a něco mi chybělo. A tady to je, malé pokračování. Ianovo zjištění, co se stalo. Jeho reakce, myšlenky...
Ještě doporučuji si ke čtení pustit písně: Bon Jovi - Bed of roses (This Left Feels Right) či Barbarossa - Stones (piano).

29.06.2011 (11:00) • Lareth • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1218×

Ian s pohvizdováním procházel temnými chodbami jeskynního komplexu s takovou jistotou, že zrak pro něj v takových chvílích nebyl hlavním smyslem. Když se probudil, Wanda v jeho objetí neležela, nejspíš se šla najíst, nebo pracovala, což jí bylo podobné.

Proto procházel různá místa, kde by mohla být. Po předchozí noci měl tak skvělou náladu, že měl co dělat, aby při chůzi rozpustile neposkakoval. Se širokým úsměvem pozdravil procházející Trudy, která měla tváře zamazané od mouky. Když ho míjela, také se zširoka usmála. Všechno se v jeskyních začalo obracet k lepšímu. Životní podmínky všech lidí se o mnoho zlepšily. Jídlo bylo kvalitnější a bylo ho tolik, že nikdo nehladověl a přežití lidské existence nezáviselo na vlastním pěstování. Dokonce znali i způsob, jak zvýšit počet přeživších.

To všechno a mnohem víc bylo Wandinou zásluhou. Když v poušti málem zemřela, byl to osud, že došla tak daleko, aby ji našli lidští rebelové. Počátky její emigrace nebyly zrovna příznivé a vyhlídky na její přežití se rovnaly sotva jedné. Ale všechno to zvládli. Ian a Wanda. Dohromady s malou Poutnicí tvořili nerozlučný tým a stávali se i něčím víc. Každé semínko se po pravidelném zalévání mění v něco nového, nepoznaného a krásného. Trpělivost růže přináší.

Jakmile Ian prošel snad všechny prostory, zamířil do té nejzazší jeskyně. Nebylo vyloučené, že Wanda zašla za Doktorem, probrat nějaké detaily ohledně vyoperování duší. Byl to hodně citlivý proces, který vyžadoval naprostou obezřetnost. Pokud se duše cítily v ohrožení, mohly svého hostitele zabít jediným stiskem nataženého tykadla. Ianovy koutky se mírně svěsily dolů při vzpomínce na léčitele, který opravdu hostitele usmrtil.

Nemocnice byla sice dál, ale netrvalo mu dlouho a uviděl tlumené světlo. Úsměv, který mu rozzářil celou tvář, mu ihned zmizel, když uviděl děsivou scenérii. Tělo ležící na lůžku na břiše, obnažená šíje… Ian udělal několik dlouhých kroků směrem k dívce. Viděl, že pravidelně dýchá. Ze stolu sebral baterku a posvítil děvčeti do očí. Žádné stříbro létající po místnosti. Šokovaně upustil podlouhlý předmět. Teprve v tu chvíli si uvědomil, co znamená podivný tichý zvuk.

Stočil zrak ke zhroucenému Doktorovi, který držel v rukách kryotank. Okamžitě mu ho vztekle vytrhl z náručí. Hibernační nádoba byla ale nečinná.

„Proč… Proč ten kryotank nesvítí? Proč…“ Jeho hlas se vytratil do ztracena. Třesoucíma se rukama s cvaknutím ho otevřel. Žalostně zavyl, padl na kolena a po tvářích mu kanuly slzy. „Proboha…“

„Iane, vysvětlím to,“ řekl Doktor se zborcenou tváří. Vypadal jako muž v plamenech. Jako by právě prožil celý život zavřený v cele a později jen pohlédl na hroby svých blízkých.

„Vypadni!“ zařval Ian tak hlasitě, až sebou Eustace zděšeně trhnul, ale s hlavou svěšenou se vydal pryč. Jeho krok byl šouravý a podivně trhavý, mechanický. Ian ze sebe vyrazil vzlyk. Plakal nad tělem své lásky. Ztratil to jediné, na čem mu záleželo. To Doktor ji zabil.

Měl pocit, jako by jeho srdce puklo na tisíc malých kousků. Už nikdy nemělo být celé, bylo roztříštěné, zlomené. Vzlyky neustávaly, naopak nabíraly na intenzitě. Zármutek mu úplně zahltil celé tělo; naplnil myšlenky, srdce i duši. Jeho oči byly šílené, bez možnosti uzdravení.

„Proč, Wando?“ lkal. „Proč se tohle stalo?“ Na chvějícím se rameni ucítil něčí dlaň. Zpomaleně se otočil a hleděl do čokoládově hnědých očí. Byly plné obrovské bolesti. Plakaly stejně intenzivně jako ty Ianovy. Ty oči patřily už jen jedné osobě. Jejich pohled už nikdy neměl pohladit jeho duši. Cítil z nich jinou dívku. „Nech mě!“ zařval. Melanie sebou netrhla, očekávala podobnou reakci. Nevadilo by jí, kdyby ji uhodil.

„Iane,“ oslovila ho jemně, „nechtěla by, abys smutnil.“

„Já nemůžu,“ řekl a hlas se mu zlomil. „Nemůžu bez ní žít. Jako bych zemřel.“ Kolébal kryotankem, jako by to bylo dítě.

„Vím, jak to myslíš,“ šeptla a posadila se vedle něj. „Byla mou součástí tak dlouho,“ vzlykla.

„Měl bych Doktora zabít,“ řekl a semkl rty do tenké čáry.

„Ne!“ vyhrkla. „Tohle všechno byl její nápad. Plánovala svůj odchod, i když si všichni mysleli, že jen odletí na jinou planetu. Pravdu jsem znala jen já, Wanda, Doktor a…“ rychle zmlkla.

„A?“ zpozorněl Ian. „Odpověz mi! Dlužíš mi to!“

„Nic ti nedlužím! Byl to její plán už od začátku. Vyměnila své vědomosti o vyjmutí duší za to, že už nikdy nebude parazitovat. Chtěla zachránit mě!“ vzlykla Melanie. „Obětovala se…“

„Jdi pryč. Nechci tě tu. Ty nejsi Wanda! Vypadni!“ řval. Po chvíli odešla stejně zborcená jako Doktor.

Ian si vzpomněl na období tří dnů, kdy Wanda truchlila pro mrtvé duše, které usmrtil Doktorův pokus o jejich vyjmutí. Tehdy neplakala. Z očí se jí nevykutálela ani jediná slza. Truchlila jako duše, ne jako člověk. Ian si okamžitě utřel slzy, několikrát se zhluboka nadechl a sevřel hibernační box ještě pevněji.

„Tohle je pro tebe, lásko. Budu truchlit jako duše. A slibuji ti, že tenhle svět zachráníme, protože tys v nás věřila. Věřila jsi v naše polepšení a já věřím ve všechno v co ty.“ S těmi slovy vyšel z ošetřovny a zamířil do jeskynně, kde hrávali fotbal.

Tiše našel ten samý výklenek, kde se tehdy schovala Wanda. Pamatoval si, jak nejedla, nepila, pouze smutnila pro mrtvé svého vlastního druhu.

„Poutnice, miluji tě víc než svůj vlastní život a puká mi srdce z toho, že jsi mě opustila. Kéž by ses vrátila…“

Ian O’Shea mlčky truchlil pro svoji lásku, pro ženu, která mu dala to nejkrásnější poznání na světě. Duše spolu nemusí žít ve válce nebo v pouhé symbióze. Jejich životy se mohou protnout, spojit a navěky se nerozdělit.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction