OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Te odio porque te amo - 8. kapitola

23.05.2013 (11:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1207×

Kolem sedmé hodiny večer, Lily:

„Tak co je?" zeptala jsem se netrpělivě, když nás Snape se Siriusem stále vedli hlouběji do jeskyně.

Sirius se otočil a přiložil si prst na rty. „Pst!"

„Jasně. Zapomněla jsem, že je váš objev tichomilný," zahučela jsem. Venku nám ležela v bezvědomí dvě těla a my se tady plahočíme zatuchlou jeskyní. Po každém druhém kroku jsem skončila v louži vody a jeskyně byla čím dál temnější.

„Asi začínám litovat rozhodnutí, že jsem sem šla," zašeptala jsem směrem k Lukeovi.

„Pravděpodobně to bude něco vážně zajímavýho, když se na tom oba shodnou, a ještě jsem dědu neviděl, aby se tvářil takhle uchváceně, že zapomíná i na svoje sarkastické poznámky."

„Skrčte se, ať nás nevidí," sykl Snape a sám šel příkladem, když si klekl a začal dál postupovat po čtyřech.

S tichým povzdechem jsem ho následovala a v duchu trpěla vlhkou, zablácenou zemí.

„Přísahám Merlinovi, že jestli to nebude něco absolutně úžasnýho, tak vás nechám zavřít ke svatýmu Mungovi," zasyčel Luke, když si také klekl.

Po minutě tichého lezení po čtyřech a hnusných čvachtavých zvuků, které se ozývaly hned, jak jsem zvedla jednu končetinu, jsem poznala, že jsme se dostali do jiné části jeskyně. Zem tady byla o dost sušší, vzduch voněl po květinách a čerstvé trávě, což bylo... trochu šílené, a s jistotou jsem mohla říct, že vidím denní světlo. Prosvítalo sem otvorem několik metrů nad zemí.

Se zvednutým obočím jsem se otočila k Lukeovi, který mi věnoval stejně zmatený pohled, ale ani jeden z nás se neodvažoval postavit a rozhlédnout se. Po pravé straně byla stěna skály a po levé se tyčila maximálně metr a půl vysoká zídka.

Když se Sirius přede mnou konečně zastavil, všimla jsem si, že jsou v zídce drobné praskliny, kterými se dalo prohlédnout na druhou stranu. Sirius se Snapem se posadili a Sirius mi pokynul k těm dírkám. Okamžitě jsem se k nim naklonila a přivřela jedno oko, abych lépe viděla. Ovšem pohled, který se mi naskytl, byl i v kouzelnickém světě dost nepravděpodobný.

Asi půl dne předtím, Afrodita:

Povýšeným pohledem jsem přejela shromáždění a zastavila se až na Diovi.

„Omlouvám se, že jdu pozdě," omluvila jsem se rychle a bez jakéhokoli vysvětlení se posadila.

„Výborně, takže když už jsme tady všichni," Zeus po mně hodil nemilým pohledem, „musíme probrat další postup."

„Někdo by se měl dostat k Voldemortovu domu a zjistit, jestli je Smrtijedi chytili. Pokud se jim nějak podařilo utéct, určitě nejsou daleko od domu, takže bychom měli poslat několik skupinek, které by se je pokusili najít," přednesla Athéna svůj plán.

„A kde chceš sehnat tolik ochotných bohů, kterým by nepřišlo divné, že existuje svět čar a kouzel, a dost kouzelníků, kterým by nepřišlo divné, že jsme my naopak bohové?" optal se Poseidón sarkasticky.

„Ztratili se dva lidé, kteří měli mít tu nejvyšší ochranu, musíme použít krizová opatření. Navíc jsem to byla já, kdo od začátku říkal, že ji nemá jít zachránit Luke! Bylo to tak neskutečně riskantní..." prskala Athéna pobouřeně.

„To pořád není odpověď na moji otázku," zabručel Poseidón. Ostatní jen mlčky přihlíželi, příliš vyčerpaní a zaujatí svými myšlenkami, než aby jakkoli zasáhli do jejich slovní přestřelky.

Hlasitě jsem zakašlala. „Co využít děti?"

Všechny pohledy v místnosti se okamžitě stočily ke mně.

„Cože?" vyhrklo hned několik hlasů najednou.

„A proč ne? Samozřejmě, že ne hned, nejdřív zjistíme, jestli si Voldemort uchoval své schopnosti. No, a potom by byly nejvhodnější možnost," vysvětlila jsem.

„Možná to není tak špatný nápad," přikývla Athéna.

*

„To je hnus!" vyjeklo jedno z dvojčat z Afroditina srubu, nebylo možné určit, jestli to je Islanie nebo Didanie.

„Můžeš s tím konečně přestat?" obořil se na ni Steve, který bezpodmíněčně trval na tom, že musí být v jedné ze skupin, která bude pátrat po Lukeovi a Lily. A i přes Veroničinu nechuť byl zařazen k ní. Sice se jí pokusil vysvětlit důvod jeho a Lukeova odchodu, nezdálo se však, že by ho nějak poslouchala nebo mu dokonce věřila.

„Já se nikoho neprosila, abych se musela brodit nějakými smradlavými břečkami," štěklo dvojče nazpět.

„Ale nikdo tě nenutil sem chodit," přidala se na Steveovu stranu čtvrtá a poslední členka skupiny Veronica.

„Myslela jsem, že si tím odbudu výpravu, a to, že s námi měli jít další lidi, mi přišlo dost výhodný," pokrčila rameny ta druhá.

Steve se je pro jistotu rozhodl ignorovat a otočil se k Veronice. „Kde asi tak jsme?"

„No… podle tohohle," ukázala na malou GPSku na svém zápěstí, „sedm kilometrů jihovýchodně od stanoviště. Ale měli bychom jít víc nahoru, takhle brzy sejdeme z cesty."

„Cesty?" odfrklo si jedno dvojče.

Steve, který byl v čele skupinky a zrovna prolézal nějakým křovím, se opatrně otočil a vrátil ke zbytku.

„Nevydejte ani hlásku a pomalu se skrčte," sykl.

„Co se děje?" optala se Veronica šeptem a zamračeně sledovala Steveův výraz.

„Smrtijedi," naznačil pusou, ale jinak nevydal jedinou hlásku. Veronica vypadala vyděšeně, ale přesto se s ukazovákem přiloženým na ústech vztekle podívala po hlučících dvojčatech.

Zvuky praskajících větviček se začaly pomalu vzdalovat, ale nikdo se stejně neodvážil vydat jedinou hlásku nebo se jakkoli pohnout. Tedy alespoň do oné osudné chvilky.

„ÁÁÁ!" ozval se Steveovi přímo u ucha vysokofrekvenční jekot. Krev mu doslova tuhla v žilách nejen z leknutí, ale i z tušení, kam právě teď míří kroky Smrtijedů.

„Obrovskej pavooooouuuuuk!" řvalo dvojče dál.

„Běžte!" zakřičela Veronica, když se vzpamatovala, a sama se co nejrychleji vydala pryč, Steve ji okamžitě následoval, zatímco dvojčata stále hystericky ječela s očima upřenýma na pavouka.

„Nemůžeme je tam nechat," zastavila se Veronica po pár metrech udýchaného běhu mezi jednotlivými větvičkami stromů a bažinaté zemi.

„To tedy můžeme!" namítl Steve, který odmítal zastavit a jistě se tak nechat chytit.

„Já se vracím," stála si Veronica za svým.

„Proboha, zrovna teď není čas na nějaké chabé pokusy o záchranu. Jak moc budeme Lukeovi a Lily užiteční, když nás Smrtijedi chytnou a odvedou k Voldemortovi?!" zařval Steve, který i přes své nejlepší přesvědčení zastavil a teď se prosebným pohledem vpíjel do jejích očí.

„Ne," pronesla Veronica pevným hlasem a rozeběhla se na druhou stranu. Steve sprostě zaklel a vydal se za ní. Když se ani ne dvacet metrů od nich vynořilo šest Smrtijedů, dvojčata konečně sklapla a zůstala na ně zděšeně zírat.

„Běžte, kruci!" zařval Steve. Neobtěžoval se s tím, aby zjistil, jestli ho poslechly, a co nejrychleji to po kluzkém a nerovném povrchu šlo, se rozeběhl pryč.

Jakmile zaslechl dvojí vyjeknutí, bylo mu jasné, že nejmíň dvojčata už dostali. Našel si zrovna chvilku, aby se rychle obrátil a překontroloval situaci. Dva Smrtijedi svírali dvojčata a snažili se jim píchnout nějakou injekci. Další běžel kousek před nimi a zbylí tři už téměř dohnali Veronicu, která byla jen pár metrů za ním.

„Dělej!" zaječel zoufale na ni předtím, než se zase otočil. Věděl, že by stačilo, kdyby se někam schoval a kontaktoval někoho, kdo by byl nejblíž, ale neměl čas ani na to vytáhnout mobil z batohu, natož ještě hledat vhodný úkryt.

Po dalším rychlém pohledu přes rameno pochopil, že je zle. Smrtijedi s bezvládnými dvojčaty se už jen loudali, každý s jednou v náručí. Další funěl kousek před nimi, ale nevypadal jako příliš velká hrozba, což se rozhodně nedalo říct o třech, kteří byli od Veronici doslova kousíček. Jestli dojde k přímému střetu, nebudou mít šanci, Smrtijedi pravděpodobně neměli své kouzelné schopnosti, ale přesto byli v přesile. Za běhu uchopil silný dlouhý klacek a s co největší silou ho mrštil za záda, kde tušil skupinku. Z naštvaného výkřiku si domyslel, že se povedlo a jednoho z nich trefil, nicméně po dalším výkřiku se mu téměř zastavilo srdce. Chytili Veronicu.

Ta se i přesto, že ji strhli na zem, pokoušela vytrhnout, ale jakmile se na ni sesypali všichni tři, neměla nejmenší šanci a za chvilku už taky bezvládně ležela na mokré, studené zemi.

Steve, který se snažil nepřipouštět si, co se právě stalo s jeho kamarádkou, zíral přímo před sebe a zakázal si zpomalit. Vždyť čemu by pomohl, kdyby se nechal taky chytit. Musel běžet dál, prostě musel.

„Vzdej se dobrovolně a nebudeme ti muset ublížit," ozvalo se až nepříjemně blízko. Říká se, že když ti jde o život, zvýší se ti výkonost o několik procent, buď už mu došla i ta, nebo byl prostě příliš zdrcený z toho, co provedou s Veronicou. Jistě věděl jen to, že už není schopen dál pokračovat. Svaly protestovaly proti další námaze.

Okolo krku se mu omotala silná paže a zápasnickým chvatem ho srazila k zemi. Poslední, co si ještě vybavoval, byl ostrý hrot injekční jehly a vzpomínka na nenávist k doktorům právě proto, že tuhle pomůcku u sebe nosili nepříjemně často.

Myslím (což neznamená, že to tak i bude), že už budu přidávat trochu pravidelněji. S lepším počasím se lepší i moje nálada a učitelé si konečně uvědomili, že jsme všichni přijatí na školy a úkoly nemají takový význam, jak by si přáli :D.

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Te odio porque te amo - 8. kapitola: