Spoutaná růží - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V Bradavicích se dlouho nic zajímavého nedělo. Studenti studují, učitelé učí a mladého Albuse Pottera čeká poslední rok ve škole. Co když ale tento poslední rok bude mnohem dobrodružnější, než byly ty předchozí? Najde Albus konečně zalíbení v čarodějce? Nebo bude stále randit s mudlovskými dívkami? Jak se začne vyvíjet vztah Lily a Scorpiuse? A co na něj bude říkat Rose? Co potají dělá Hugo? A konečně... Kdo je tajemná Wonder a co má v plánu s Harper?
Další kapitola je na světě. Tentokrát jde zejména o Harper, jelikož v předchozích kapitolách o ní nepadla ani zmínka. Také v této kapitole uslyšíte něco málo o Jamesovi Potterovi a samozřejmě jsem nezapomněla zapojit ani profesorku Wonder. A do příštího dílu slibuji Huga a Rose, na které jsem trochu pozapomněla.

19.11.2011 (15:00) • BlackEyes • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1115×

Od dopisu, který Lily dostala, uplynulo několik dní. Během těch dní se toho ovšem stalo hodně. Harper si totiž našla konečně čas, aby napsala svým rodičům, do jaké koleje se to vlastně dostala. V odpovědi jí sice gratulovali, ovšem ten den ještě napsali Albusovi, aby na ni pravidelně dohlížel. Když už je zmínka o Albusovi, domluvil se s Leonou, že se budou každý pátek stýkat v osm hodin u večera, kvůli doučování. Překvapením pro Ala ovšem bylo to, že se na tyto dny těšil, ba dokonce se jich nemohl dočkat, což sváděl na to, že ho baví doučování a že by se měl stát profesorem. Lily naopak stále dumala nad posledními událostmi a zejména nad oním Anonymem, který jí poslal tu milostnou báseň. Také se ovšem dočkala problémů ze strany svých kamarádek. Carmen se na ni velmi rozzlobila, když se dozvěděla, jak nechala Artura někde stát, a jak s ním odešla z večírku, na který se již nevrátila. Považovala to za osobní urážku, neboť si s tím večírkem dala hodně práce a vypadalo to, že jí Lily patřičně nedocenila. Největší problém pro Lily ale představovala Karina, její největší nepřítelkyně, se kterou minulý rok soupeřila o chlapce, a tento boj bohužel prohrála. Vypadalo to, že se Karina na Lily, bůh ví proč, opět naštvala, protože na ni házela rozzuřené pohledy s nenávistí v očích.

Nejstarší syn od Potterových si ovšem nevedl nijak špatně. Výuka začala a on vyučoval Starodávné runy. O třídy se dělil s jistou Wonder, která byla na škole také nová. Byla to mladá a pohledná žena, kterou James normálně označil za velmi přitažlivou, kdyby ovšem James nežárlil na to, že má obě třídy, o které stál on nejvíce (třídy, kde byla Lily a Albus).

„Pospícháte na oběd?“

James se překvapeně zastavil uprostřed chůze do Velké síně a otočil se. Stála za ním Wonder. Samozřejmě. Já jí prostě neuteču, pomyslel si James, a přes to, že byl již teď otráven její přítomností, se na ni přívětivě usmál a odpověděl jí.

„Mám po obědě ještě dvouhodinovku se třeťákama, takže ano, pospíchám.“

„Ach, jistě. Já jen – nechtěl byste po vyučování někam zajít? Probrat osnovy a tak?“ vyhrkla kolegyně a na tvářích se jí objevil odstín červené.

„Inu, když jinak nedáte, tak se můžeme někdy dohodnout. Nyní mám ale naspěch, takže mě omluvte,“ odbyl ji James chladně a urychleně zamířil ke stolu pro zaměstnance. Naskládal si na talíř porci špaget, které do sebe urychleně nasoukal, načež se zvedl a zamířil si to pryč, na očekávanou hodinu se svými studenty. Cestou přemýšlel o tom, co se vlastně teď stalo. Pomalu mu začalo docházet, že si s ním jeho kolegyně právě pokusila domluvit schůzku. Jeho kolegyně, po které se všichni otáčejí, po které všichni touží a na kterou on žárlí. A on ji odmítl.

Měl bych být na sebe hrdý, pomyslel si v duchu a pokusil se o úsměv. Bůh ví proč se mu nezdařil tak, jak by od sebe očekával.

„Slečno Potterová, byla byste tak laskava a předvedla nám, jak se má formule správně provést, nebo mne neposloucháte? Protože si očividně máte se slečnou Youngovou, co říct! Tak, prosím,“ pobídnul profesor dívku a položil před ni ptačí brk. Harper se na něj vystrašeně podívala, celá rudá od studu a vytáhla svou hůlku.

„A barva?“ otázala se profesora tichým hláskem, který byl sotva slyšet, aby dala najevo, že se za své chování stydí.

„A barva, pane! Za vaši drzost a neukázněnost v mých hodinách odebírám Mrzimoru pět bodů. A chci, abyste ten brk obarvila na fialovou barvu. Tak, do toho, oznámkuji vám váš výkon,“ oznámil jí učitel a tentokrát se zatvářil ještě nasupeněji než před tím.

„Coloro fialová!“

Brk, na který Harper zamířila hůlkou, se zachvěl a obarvil se na barvu hnědou, snad jen špičky brku zůstaly fialové. Dívce začaly slzet oči.

„Výborně, slečno Potterová, právě jste si vysloužila dostatečnou. Když se tak dívám na vaše známky, myslím, že byste se měla začít lépe učit. Máte tu již druhou dostatečnou, jednu chvalitebnou a tři dobré. A nedostatečnou z úkolu, který jste zapomněla odevzdat. Dostavte se, prosím, odpoledne do mého kabinetu, slečno,“ poručil jí profesor nesmlouvavě a začal dál vykládat svou látku.

Harper do konce hodiny ani nepromluvila, neřekla ani jediné slůvko, jen upřeně hleděla do své lavice, jako by snad mohla vidět skrz ni. Nereagovala na kamarádčiny papírky, které jí podstrkovala. Věděla, že by na nich nalezla slova útěchy a nadávky na profesora by jistě také nechyběly. Jenže to ona vidět nechtěla. Byla zklamaná z toho, že má takové špatné známky. Z toho, co jí doma vyprávěla Lily, nebo co slyšela od Albuse, či od Jamese, měli její sourozenci samé dobré známky a učitelé je měli rádi. Proč ale ona dobré známky nemá? Proč jí žádný z profesorů nemá rád? A proč ona, jako jediná z celé rodiny, není v Nebelvíru? Proč je v Mrzimoru? Co se to s ní děje? Co je na ní špatně?

„Tak, pro dnešek končíme. Slečno Potterová, očekávám vás ve svém kabinetě za patnáct minut. A abych nezapomněl, pane White, nezapomeňte odevzdat esej panu profesorovi Blackwoodovi! Prý máte v oblibě na úkoly od něj zapomínat! Tak příští hodinu, třído!“

Harper došla až do západní věže, kde měl profesor kabinet. Zhluboka se nadechla a pomalu, třemi slabými ťuknutími, zaklepala na dveře, které do kabinetu vedli. Už se chtěla chytit kliky a otevřít dveře, jenže…

Nic.

Z kabinetu nevyšel ani jediný hlásek, který by jí povoloval vstup dovnitř. To dívku sice poněkud znepokojilo, každopádně si sedla kousek od dveří a čekala na profesora. A že čekala dlouho.

Když uběhla hodina, zvedla se Harper k odchodu, neboť si usmyslela, že na ni profesor nejspíše zapomněl a dal si dvacet. Když už byla u schodů, podívala se na dveře kabinetu později. Poté si povzdechla a dala nohu na první schod, smířená s tím, že –

„Harper Potterová?“ ozvalo se za jejími zády. Dívka se prudce otočila a co neviděla. Z kabinetu profesora Mittlebacha vycházela uslzená slečna Wonder, kterou malá Potterová viděla na zařazovací slavnosti u profesorského stolu.

„Ano?“

„Co tu děláte, slečno?“ optala se profesorka ostře a otřela si své uslzené oči.

„Ono je to vlastně jedno. Stala se katastrofa. Profesor Mittlebach zemřel. Šla jsem k němu kvůli osnovám a on tam ležel… mrtev!“

Harper zalapala po dechu a vyvalila na paní profesorku oči.

„To – to nemůže být pravda!“

Omlouvám se za mou dlouhodobou neaktivitu, snad to spraví aspoň to, že slibuji, že se do příště polepším!

Pac a pusu, BlackEyes.

Autor: BlackEyes (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction