Paprsek slunce - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Už vás někdy něco srazilo na kolena? Co všechno se muselo stát, abyste dopadli na tvrdou zem? A zvedli jste se? Rudovlasá, droboučká upírka, která si nechává říkat Nana, se vždy chovala jako krvelačná bestie. Tedy alespoň v posledních desetiletích. Osud jí však přihrál do cesty okouzlujícího pubertálního výrostka, Samuela...

Kdo přetočil Nanin svět vzhůru nohama?

28.12.2011 (13:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1131×

Den, co všechno změnil…

„Roky plynuly jako voda, rostla jsem a celým mým dětstvím mě provázely jeho dopisy z vojny. Už jsem skoro zapomněla, jak dlouho je pryč. Jeho tvář byla skrytá mlhou nevědomosti. Postrádala jsem ho. Byl jako můj starší bratr. Ale své stesky jsem nikdy nesměla vyslovit, pokoušet se s tím něco dělat. On byl, kde musel být a já taky. Dřela jsem na polích za almužnu, jako prostý otrok. Tehdy mi to nedocházelo, neměla jsem šanci to zjistit, až s odstupem času to vidím,“ zamyslela se. Nevěděla, jak nazvat to, co tenkrát žila, protože život to určitě nebyl. U mrtvého srdce ji bodl osten lítosti. Jediné, co kdy měla, promrhala, tak neodpustitelně promrhala.

Slunce svítilo a házelo oslňující odlesky z rudé hřívy jejích zvlněných vlasů. Lehce, bosýma nohama, tančila po zelené luční trávě navlhlé ranní rosou. Mezi stromy z okolních lesů se proháněl chladný jarní vítr a v dálce šumělo moře. Nikde ani živáčka. Jen ona. Měla na sobě hnědé šaty, byly skoro nové. Dostala je darem od svého otce. Pomalu odrůstala věku na vdávání, táhlo jí přeci na šestnáct. Bylo na čase odejít z domu a začít budovat domov vlastní. Vlastně už bylo téměř pozdě. Proto se musela líbit mužům. A dnes bude veselka, kde jinde se vetřít do něčí přízně, než tam? Byl to po letech první den, kdy nemusela nic dělat. A tak se jen proháněla s větrem po poli a užívala si své svobody. Vždyť jí bylo tak málo.

„Ten den se to všechno změnilo. Tenkrát jsem to netušila, ale dnes už vím, že mít ty krásné šaty a, jak mi tvrdili, i andělskou tvářičku, byla největší chyba mého života. Neměla jsem se tenkrát usmívat. Ale já nemohla tušit, že mě pozoroval. Byl tak tichý, neslyšitelný, neviditelný,“ zasnila se. To, že ji pozoroval, se dozvěděla až po letech a úplnou náhodou. Zjistila tak, že prostě neměla šanci to změnit. Leda by ten den nevstala tak brzy.

Veselka probíhala přesně podle otcových plánů. Všichni nezadaní se jí dvořili a zadaní zbožně zírali. Byla zvláštní, každý to věděl. Ženy ji pro to proklínaly, muži zbožňovali. Bohužel pro ni, tenkrát se nevyplácelo být zvláštní. Už v nízkém věku moc dobře vnímala, jak ji sledují, zda se nechová podezřele. Strach z čarodějnic byl cítit na každém rohu a ona byla jednou z podezřívaných. Ale zvykla si, přehlížela to. Nebylo nic, čím by ji mohli usvědčit. Tím si byla jistá. Až do dnes. Jasně modrá obloha se zatáhla a zahalila tak sluneční svit pod ponurý, šedý plášť. Přišlo to tak náhle, nečekaně. A lidé byli nedůvěřiví. S obavou pozorovali stahující se mračna. Vyrušil je až dusot kopyt. Vesnicí se prohnalo koňské spřežení. Dva ďábelsky černí koně za sebou táhli vůz, jako ze samotných pekel. Stejně jako ostatní fascinovaně a zároveň vystrašeně pozorovala nevítané hosty. Vždyť do těchto končin nikdo jen tak nevkročí. Musí mít nějaký důvod.

„Dobrý den, přeji uctivě. Snad jsem vás nevyrušil,“ začal mladík, který právě vystoupil z kočáru. Vysoký a vypracovaný muž. Tmavě hnědé vlasy měl stažené v culíku a svými šedými duhovkami bloudil po obyvatelích vesnice.

„Vypadá to, že jsme zabloudili a já jsem již značně znaven cestou, směl bych vás požádat o nocleh a něco k snědku? Se svítáním budu pryč. To slibuji,“ pokračoval, když zjistil, že se nikdo nemá k promluvení. Starosta nejistě kývnul a pokynul své ženě, aby ukázala hostovi cestu. Ta tam byla dobrá atmosféra. Vystřídalo ji silné napětí.

„Mnohokrát děkuji,“ pousmál se mládenec a za jeho zády vystoupil z kočáru o něco starší muž s havraními vlasy a stejně uhrančivým pohledem.

„Vypadá to, že jsme si vybrali to nejnádhernější místo k přenocování, bratře,“ prohlásil hnědovlasý, když vzal její ustrašenou tvář do dlaně a donutil ji k pohledu do jeho očí. Jeho bratr jen naštvaně zavrčel.

„Ach ano, omlouvám se, jsem tak nezdvořilý. Jmenuji se Alexander a můj společník a bratr nese jméno Azazeal,“ představil se zdvořile všem přítomným, ale poté sklopil zrak opět k ní a políbil ji na hřbet ruky.

„Ten okamžik si budu vyčítat na věčnost. Nevěděla jsem, co mi provedl v okamžiku, kdy se mi podíval do očí. Nevěděla jsem, co je vlastně zač. Ale přestala jsem mít strach. Jakoby ho někdo potlačil a nedovolil mu, se projevit. Až čas ukázal, že za to všechno mohl on,“ téměř vzlykla směrem k měsíci. Kéž by se tenkrát nepodívala do těch šedých a prázdných očí. Všechno by bylo, jak mělo být. I kdyby to znamenalo její brzkou smrt na hranici.

„On?“ zeptal se Sam udiveně, ačkoli jeho údiv byl stále ještě skryt za strachem. Nana se jen tragicky zasmála.

„Ano, on. Jednou ze schopností upíra je ovlivnění. A on byl velmi starý upír, tedy velmi silný. Nemusel mi ani zdůrazňovat, co chce. Stačil mu jeden pohled přímo do očí,“ vysvětlila mu a dál hypnotizovala měsíc.

„Takže si z tebe udělal loutku jedním pohledem,“ konstatoval tu otázku do vzduchu. Nepotřeboval odpověď, dostalo se mu však jejího bezradného sklopení hlavy.

„Ještě ten večer jsem se vykradla z domova, abych se tiše proplížila vesnicí až pod jeho okno. Čekal tam na mě. Ve tváři měl zvláštní úsměv. Takový vítězoslavný. Pomohl mi přelézt parapet,“ zatajila dech. Až o několik měsíců později zjistila, co se tu noc dělo, že ho navštívila. Znovu se cítila zrazená, podvedená a oklamaná. Proč se jí tenkrát nedvořil normálně, proč na to hned šel silou?

„Čemu vděčím návštěvu tak úchvatného stvoření, jako jste vy?“ zeptal se, aniž by spustil pohled z její bledé tváře, na které se v ten moment objevily drobné rumělce.

„Nevím, asi bohu, to on mne této noci vedl až pod vaše okna, můj pane,“ odpověděla zbožně. Kdyby chtěl, ihned by před něj poklekla a udělala, cokoliv by chtěl. Naprosto cokoliv.

„Ale, snad není třeba tak velkých slov,“ ušklíbl se v posměchu.

„Pro vás ano, pane. Udělám, cokoliv si budete přát,“ špitla smutně. Jeho opovržení ji ranilo.

„Říkáte cokoliv?“ věnoval jí další, ze svých pohledů. Jen přikývla a dál na něm visela pohledem.

„Dobře tedy, chci všechno,“ usmál se na ni krutě. Zorničky se jí rozšířily v nepochopení.

„Co všechno?“ nechápala, oč mu běží.

„Úplně všechno, co vlastníte, krásko,“ zašeptal tak blízko jejímu uchu, až jí přeběhl mráz po zádech. Poté se odtáhl a, už s vážným výrazem, jemně, jako by byla z porcelánu, jí zastrčil neposedný pramen rudých vlasů za ucho. Stále mu nerozuměla. Nebo mu nechtěla rozumět. Znovu pozvedl koutek v úsměvu.

„Chci vaše polibky, vaše tělo, vaši duši a především všechnu vaši lásku,“ zašeptal znovu, ještě tišeji a přesto zřetelně, téměř do jejích rtů.

„A já mu to všechno skutečně dala,“ povzdechla si zoufale a znovu lovila útěchu v bolestivé minulosti. Žádnou nenašla. Nebylo, jak to všechno obhájit.

„Jen tak? Vůbec ses nebránila?“ divil se Sam. Znovu se tiše zasmála. Byl tak naivní. Nemohla mu to vyčítat. Jen závidět. Jemu se to nikdy nestalo, nikdy by mu nic takového neudělala.

„Jistá část mě se pokoušela o obranu, stačil však jeden jeho ovlivňující pohled a všechno bylo pryč,“ posteskla si.

„Potom je to všechno jen nátlak, ne? Doopravdy ho nemiluješ. Copak to nejde zrušit?“ začal se zajímat. Překvapil ji, bohužel neznal zbytek drobných informací o ovlivnění.

„Jde, s mou přeměnou ve zrůdu zmizelo. Jen díky tomu ti tohle všechno můžu vyprávět, jako člověk jsem si ve většině věcí ani nepamatovala, že se staly. Bohužel, s postupem času se má iluze lásky k němu měnila ve skutečnost,“ vysvětlila mu a prohrábla si vlasy. Myslela si, že když konečně nalezne odvahu o svém osudu promluvit, uleví se jí. Místo toho se však bolest v hrudi stále jen prohlubovala. Jak ho mohla někdy milovat? Jak se to mohlo stát?

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction