Never say never - 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Bude fungovat lék? A co vlastně je s Elizabeth?

03.07.2011 (16:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1263×

17. kapitola

Damon

„Jdeme na to,“ kývla Nicolett na Bonnie. Vzala si od ní hrnek s krví. „Tak… na zdraví.“ Rychle se napila.

„Tak co?“ nevydržela to Elena.

„Nic…, já-,“ Nicolett se zkroutila, zaryla prsty do matrace.

„Nicolett!“ Rychle jsem se k ní vrhl. Kroutila se mi v náručí a vydávala skřeky. „Ššš, to bude dobrý.“ Uhlazoval jsem jí zpocené vlasy.

„Damone, já… nevím, jak to probíhá,“ řekla Bonnie vyděšeně.

„To bolííí,“ křičela Nicolett. Podíval jsem se dolů na ni, z pusy jí začala vytékat krev, z nosu taky. Nejdřív pomalu, potom rychle, silný proud krve, jako by někdo otočil kohoutkem. Chvíli jsem na ni šokovaně koukal, potom jsem se vzpamatoval.

„Neboj se, to je jenom chvilku…“ Sakra, ale to nevím, co když tu umře? Nechci o ni přijít, uvědomil jsem si.

„Da-Damo-,“ bojovala s krvavým proudem, „Damone…“ zašeptala zlomeně.

„Jsem u tebe, Nicolettie,“ oslovil jsem ji zdrobnělinou, kterou jí dal její otec.

„Můžeme nějak pomoct?“ ozval se Stefan ode dveří.

„Ne, jděte.“ Nestál jsem o to, aby mě viděli na kolenou.

„Damone, nenecháme tě tady,“ oponovala Elena.

„Eleno, sakra, nemůžeš jednou udělat to, co po tobě chci?“ zakřičel jsem na ni. Stefan ji vzal za ruku a odvedl za dveře, následovala je Bonnie. Konečně jsem se mohl plně soustředit na Nicolett.

„Bude to dobrý,“ mluvil jsem na ni, zatímco jsem hledal ručníky. Jeden jsem jí přiložil k obličeji, krev z ní pořád jen tryskala. Nicolett musela někdy mezi tím usnout, ale nebyl to nijak klidný spánek, trhala sebou a naříkala. Chtěl jsem odejít, ale nemohl jsem ji tam nechat.

Ještě chvíli se sebou zápolila, ale její sevření pomalu ochabovalo, ztrácela barvu, její kůže vypadala průhledně. Pak její sevření povolilo úplně. Držel jsem ji i dlouho potom, co byla jednoznačně mrtvá. Pořád jsem to nechápal, nedocházelo mi, co se stalo. Žil jsem spoustu let, aniž bych věděl, že je naživu. Ale teď když jsem ji měl a uvědomil jsem si, že… ji… nejspíš… miluju. Není to stejná láska, kterou jsem cítil ke Katherine a Eleně. Nevnímal jsem, že se otevřely dveře.

„Damone?“ zeptal se opatrně Stefan. Podíval jsem se na něj a všiml jsem si, že mi po tváři stékaly slzy.

„Je mrtvá… Stefane, ona je mrtvá.“ Stefan ke mně mlčky došel a obejmul mě.

Elizabeth

Krása. To je slovo popisující ohromnou zahradu se spoustou barevných stromů a květin. A všechno bylo zalito zlato-stříbrným světlem. Vykročila jsem vstříc té nádheře, a protože se mi něco otřelo o nohy, podívala jsem se dolů. Na sobě jsem měla úplně ty nejkrásnější šaty, jaké jsem kdy viděla. Modro-stříbrné, se širokou sukní. To, co se mi otřelo o nohy, bylo malé koťátko, no koťátko, byl to spíš malý tygřík.

„Lizzie, holčičko,“ ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila, protože ten hlas… znala jsem ho, byl tak povědomý…

„Mami…?“ Rozeběhla jsem k ženě, která vypadala jako moje o pár let starší kopie. „Mami!“ Objala jsem ji. „O-ou. Já jsem mrtvá, že jo?“ uvědomila jsem si.

„Ne, nejsi.“ Usmála se na mě matka.

„Jak to? Ty jsi mrtvá a tohle… To je prostě nádhera.“ Mávla jsem rukou kolem sebe, abych obsáhla celou přírodu. „To musí být nebe.“

„Není, tohle je jenom tvůj snový svět.“ Tak teď jsem nic nechápala, ale na jednu stranu jsem byla ráda, že nejsem mrtvá.

„Takže… Ty nejsi skutečná?“ Pohodila jsem hlavou. „Protože působíš dost skutečně, to tě ujišťuju.“

„Jsem, i nejsem. Ale tohle všechno sis vysnila. Takovéhle šaty sis přála jako malá. A tohle vypadá jako krajina z pohádky, kterou jsem ti předčítala.“ Jo, to by odpovídalo, tu pohádku jsem zbožňovala.

„Aha, a kdy se probudím?“ zajímalo mě.

„Až bude čas, vrátíš se.“ Pohladila mě po vlasech. „Teď bych si s tebou ráda promluvila.“ Chtělo by to nějaká křesla, pomyslela jsem si a puf – dvě stříbrná křesílka i se stolem se objevila hned přede mnou.

„Páni. Tady si mě líbí.“ Zasmála jsem se.

„Lizzie, to co jsi udělala. To bylo špatné a já-,“

„Dost, mami, nemusíš pronášet tyhle rodičovský kecy, jsem dospělá!“

„Ano, jsi dospělá, ale neměla jsi čas dospět. Nejdřív válka a pak to s tím upírstvím.“

„Myslím, že když člověk žije sto padesát let, dospěje.“

„A proč se chováš jako malá holka?“ Praštila jsem vztekle do stolu.

„Chovám se tak, jak jsem musela! Chtěla sis povídat, a ne mi vyčítat, co jsem udělala nebo neudělala!“

„Nekřič na mě.“ Sakra, to na mě musí mluvit jako na blázna?!

„Mami, neviděla jsem tě už spoustu let, ale pořád je to stejný, nikdy se nesneseme.“

„Zlatíčko, nesneseme se proto, že jsme si tak moc podobné.“

„To je důvod?“ Setřela jsem si slzy, o kterých jsem ani nevěděla, kdy mi začaly téct.

„Ano. Nech mě ti říct, co mám na srdci.“

„Dobře.“ Uvolila jsem se. A doufala jsem, že nezačnu zase křičet.

„Neměla bys nenávidět. To, že si se stala upírkou, byla tvoje největší chyba. A myslím, že si to uvědomuješ. Pomsta nic nevyřešila, nebo ano? Akorát tě dostala do ještě větších problémů.“

Sklonila jsem hlavu. „Já vím, ale on zabil Iana.“

„Vždycky jsi nesnášela násilí. Natož vraždy. Tohle jsi nebyla ty. Slib mi, že až se vrátíš, bude to moje Lizzie. Ne ta pomstychtivá upírka.“

Kousala jsem se do rtu, máma má pravdu, ale přiznat chybu jsem si nikdy neuměla. Bojovala jsem sama se sebou. „Fajn, pokusím se. Ale nic neslibuju.“

„Jsi moje hodná, malá holčička.“ Dala mi pusu do vlasů. „Měla by ses vrátit.“

„Moc ráda jsem tě viděla.“ Ještě jednou jsem ji objala. Pak se obraz rozmazal a já se propadla to černoty.

***

Prudce jsem se nadechla, bylo to, jako bych byla dlouho pod vodou. Zvedla jsem se do sedu. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem v Damonově pokoji. Překvapilo mě, že jsem tu sama, před chvílí tu ještě seděl.

Po bližším ohledání jsem zjistila, že mě nic nebolí. Protáhla jsem nohy i ruce, pokousání zmizelo. Zvedla jsem se proto z postele a vydala jsem se ke dveřím. Zezdola jsem slyšela hlasy, zněly, jako by se někdo hádal. Rozeznala jsem Damona a Bonnie.

„Bože!“ vykřikla Elena, která si mě všimla jako první. V tu chvíli se na mě upřely zraky všech, bylo to… docela nepříjemné.

„Nicolett?“ Damon se zastavil přímo přede mnou a mě se udělalo docela šoufl z tý rychlosti. Nejspíš nějaké vedlejší účinky.

„Proč se hádáte?“ zeptala jsem se, protože se mi nechtělo věřit, že by mě nechali nahoře samotnou jen tak, bezdůvodně.

„Mysleli jsme, že… že jsi mrtvá.“ Najednou mě objal a mačkal mě.

„Proč, já byla-,“ Nemohla jsem říct kde, bylo to, jako by mi něco svazovalo jazyk. „Spala jsem. Teda, asi.“

„Nepamatuješ si, co bylo předtím?“ zeptala se Bonnie, která si mě zkoumavě měřila.

„Samozřejmě, že ano. Dala jsi mi tu krev a já usnula…“

„A to mezitím?“

„Co mezitím?“ nechápala jsem.

„Nic, je ti dobře?“ zeptal se mě Damon.

„Jo, je mi fajn, akorát… mám hlad.“

„Hned ti něco donesu,“ odpověděl a zmizel. Posadila jsem se k Eleně a Stefanovi.

„Báli jsme se o tebe,“ řekl mi Stefan.

„Hmm.“ Nevěděla jsem co říct, máma mi sice říkala, že ho mámit ráda, nebo aspoň něco v tom smyslu, ale to přece nejde najednou. Navíc se mu přece neomluvím!

„Tady máš.“ Položil přede mě Damon sáček s krví, automaticky jsem po ní šáhla a zarazila do ní brčko, pak jsem se napila a…. Pozvracela se.

předchozí další

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction