OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Never say never - 12. kapitola

17.06.2011 (18:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1504×

12. kapitola

Damon

Když se Nicolett vztekala jako malá, plácala všechno možný, vyhrožovala, nadávala, ale nikdy neprosila. Když řekla, že mi nikdy nepřísahala, vybavil se mi dávný rozhovor s Jamesem. Ten nikdy nevěřil na nadpřirozeno, upíry už vůbec, ale…

Seděli jsme s Jamesem na stromě. James po mně házel pecky třešní. A já mu to hojně odplácel.

„Moc mě neštvi, nebo tě shodím.“ Vyhrožoval mi.

„To bych chtěl vidět.“ Posmíval jsem se mu. Takhle jsme se pošťuchovali docela dlouho. Pak James zvážněl.

„Táta je divnej, tudle mi vyprávěl o upírech.“ Upíři? Pan Sterling byl asi v lihu, chtěl jsem říct, ale včas jsem se zarazil.

„Jako by nevěděl, že na pohádky jsem velkej.“ Nakopl kamen. „A něco o prokletí Sterlingových.“ Ušklíbl se.

„Prokletí, to zní, náhodou, zajímavě.“ Páni, prokletí, tohle, zní dobře, ne upíři.

„Prý musíme vždycky dodržet svoje slovo, je neporušitelný.“

„A co se stane, když ho porušíte?“

„Nedozírné následky,“ koukal jsem na něj jako z jara, „To říkal táta, víc mi říct nechtěl. Každopádně je to blbost, má to asi poukazovat na čest Sterlingů.“

Vytáhl jsem z kapsy mobil. „Bonnie, Damon.“

„Co se děje, Klaus?“

„Taky, ale přijď k nám.“ Z telefonu jsem slyšel i Jeremyho, „Gilberta můžeš vzít sebou.“

„Myslíš, že by ti nevadilo, svěřit se mi, na co jsi přišel?“ zeptal se Stefan. Stefan, ale kde je Elena? Stefan asi poznal, na co se chci zeptat. „Je s Caroline.“

„Musím nejdřív mluvit s Bonnie. Pak uvidím, jestli se mi bude chtít ti to říct.“

„Damone, tady nejde jenom o tebe, ale i o Elenu. A ostatní.“

„Tohle se týká jenom mě a Nicolett.“ Zůstala dole sama, protože Elijah stál v koutě místnosti jako duch. Zazvonil zvonek u dveří, Bonne a Jeremy nečekali, než otevřu.

„Co jsi potřeboval?“ zeptala se Bonnie.

„Máš sebou Čáry máry knihu?“ Doufám, že jo. Co jinýho by si taky dávala do takový velký kabely.

„Jo, nosím ji sebou pořád.“ Vytáhla ji z batohu, který měl na zádech Jeremy. Co sakra má v tý kabelce?

„Máš tam něco o Sterlingových? Prokletí, něco takového?“ Sjela mě pohledem.

„Já nejsem Google.“ Nicméně i přes remcání začala listovat knihou.

„Na co to potřebuješ,“ zeptal se Jeremy.

„To je moje věc.“ Ne že by se kluk nesnažil, ale Elena by mě zabila, kdyby se mu něco stalo… Znova, pomyslel jsem si.

„Je tu něco o tom, že musí dodržet svoje slovo. Hmm…,“ zamyslela se. „Musí přísahat na čest a krev Sterlingových. Prokletí tu nic jiného není.“

„Fajn. Je potřeba nějaké kouzlo?“ Donutím Nicolett přísahat, poví mi všechno a pomůže nám. Jde jenom o to, jak jí donutit k tomu slibu.

„Žádný kouzlo, ale ten, kdo přísahá, musí souhlasit.“ To bude těžší oříšek, ale nic nepřekonatelného. Každá žena má svojí slabinu. A já znal tu její.

„Co chceš dělat, Damone?“ Někdy jsou mladší sourozenci opravdu otravní.

„Vyslýchat slečnu profesorku.“ Vydal jsem se do sklepa. Nicolett seděla rovně jako svíčka a zírala před sebe. Vzal jsem si židli a obráceně jsem se na ní posadil. Za mnou dorazili Bonnie, Stefan, Jeremy a Elijah.

„Budeš s náma spolupracovat?“ Zním dost drsně?

„Co myslíš?“ Usmála se.

„Jak to, že jsi cítit jako člověk?“ Nic, žádná odpověď, našpulila pusu a hypnotizovala zeď před sebou.

„Proč jsi přijela?“ Jak s malým dítětem, lepší zpovídat němého, než Nicolett.

„Přátelé se přece navštěvují.“ Usmála se na mě.

„A kde jsi přišla na to, že jsme přátelé.“ Teď mě propíchla pohledem.

„Moment,… nebyls to ty? Vždycky se na mě můžeš spolehnout.“ Pitvořila se, ale měla pravdu. Kdysi jsem jí slíbil, že jí nikdy nezradím.

„Takže jsi čekala, sto padesát let, kvůli návštěvě.“

„Nehraj si tu se mnou. Já nejsem pitomá,“ vykřikla a zasyčela, protože se její zápěstí dotkla sporýše.

„Elizabeth, nikdo si nemyslí, že jsi pitomá.“ Přišel k ní Stefan a mluvil na ni jako… no jako na blázna. Tohle jí naštve.

„Ty na mě nemluv. Nenávidím tě! Slyšíš!“ křičela a mlela se.

Najednou se usmála. „Klaus pozná, že se mi něco stalo a zabije vás všechny.“

„Proč by mu mělo na tobě záležet. Zabil vlastní rodinu,“ řekl Elijah, který se doteď skrýval ve stínu.

„Máme dneska rande.“ Bodlo mě u srdce. Moment, tohle je žárlivost, uvědomil jsem si.

„Tys vždycky byla na starší,“ rejpnul jsem si. „Takže, můžeš nám říct, co všechno víš po dobrém, nebo po zlém. Vyber si.“ Nabídl jsem jí,

„Znáš mě.“ Po zlém.

„Přísahej na čest a krev Sterlingových.“ Všiml jsem si, že v ní hrklo. Já taky nejsem primitiv.

„K tomu mě nedonutíš! Jak o tom vůbec víš?!“

„Nezapomeň, že James na tohle,“ přejel jsem rukou po všech přítomných, „nevěřil.“

„Samozřejmě. A taky neudržel jazyk za zuby,“ ucedila. „Konečně, záleží jenom na mně a k tomuhle mě nedonutíš. Nikdy nezneužiju jméno naší rodiny!“ Tahle jejich čest, kvůli které i vraždili, mě štvala.

„Ale budeš přísahat. Nebo…“ nechal jsem ve vzduchu vyset návnadu.

„Nebo co?“

„Máš moc hezký vlasy.“ Tuhle větu jsem jí už jednou řekl. Její jediná slabina.

„Chceš doporučit šampon?“ Házela ramena, ale uvnitř byla vystrašená.

„Ne, ale pro tebe tady mám takovej, zvláštní, přípravek na vlasy.“ Natáhl jsem se pro kyblík se smolou.

„Ne, tohle neuděláš!“ Zabralo to. Inteligentní upírka a bojí se, že bude mít zničené vlasy.

„Damone, co to děláš?“ zeptal se Elijah.

„Nech pracovat mistra,“ odbyl jsem ho.

„Nicolett, budeš hodná holka a já ti vlasy nezničím.“ Mluvil jsem na ní mírně.

„Jseš zatracenej mizera, Damone Salvatore.“ Mám vyhráno.

„Přísahej,“ vybídl jsem ji.

„O čem má být ta přísaha?“

„Nebudeš proti nám, budeš nám pomáhat.“

„Jemu ne.“ Hodila hlavou ke Stefanovi.

„I jemu. Nebo vlasová kúra.“

„Musíš mi rozvázat ruce, musíme si podat pravou ruku.“ Kapitulovala.

„Dobře, neuteč.“ Rozvázal jsem jí pravou ruku. Natáhla ji ke mně a já ucítil lehký náboj, který mezi námi přeskočil.

„Přísahám na čest a krev rodiny Sterlingových, stejnou krev, která koluje v mých žilách, že neudál nic, abych uškodila Salvatorovým, Gilbertovým a všem jejich přátelům. Pomůžu jim, jak jen budu moct.“ Slyšel jsem lehké lupnutí, potom Nicolett rychle vytrhla svoji ruku z mé a zvláštně se na mě podívala.

„Fajn, takže mi řekni, proč nám připadáš jako člověk.“

„Tohle vám nepomůže, ale budiž, nejdřív,“ podívala se na mě, „chci a bys mě rozvázal a vzal nahoru, už vám nemůžu ublížit.“

„Dobře.“ Rozvázal jsem ji a následovali jsme ji nahoru. Posadila se do křesla a nalila dalšího panáka vodky, kterou jsem zapomněl na stole.

„Je to kouzlo. Klaus má velice schopnou čarodějku.“

„Víme, je to dcera jednoho našeho známého, ale jaké kouzlo?“ ptala se Bonnie.

„Nejsem čarodějka. Jak jsem řekla, tohle vám nepomůže. Takže k věci. Co tu dělám?“

Elizabeth

Sakra, to kouzlo mě nutí říkat jim pravdu. „Myslela jsem, že se jdu pomstít Stefanovi, ale,“ bránila jsem se tomu kouzlo, bolest, která následovala, byla strašná. „Chtěla jsem domů.“ Přemáhala jsem pláč. Najednou na mě začalo všechno doléhat, rychle jsme přemáhala pocity.

„Jak si se chtěla pomstít Stefanovi?“ Nejdřív jsem ho chtěla mučit, pomalu, potom roztrhat na kousky. A ty kousky utopit. Pak jsem si uvědomila, že by mi z toho bylo asi zle.

„Oko za oko, zub za zub.“

„Chtěla jsi zabít Elenu?“ zeptal se Stefan.

„Ne, chtěla jsem jíiodevzdat Klausovi. Mimochodem, dneska se s ním mám sejít, takže, nejlepší by bylo, kdybyste mě tam pustili.“ A když se mi to povede, možná ani neumřu.

„To nepřipadá v úvahu.“ Zasáhl Elijah.

„Nemůžu nic udělat proti vám,“ opáčila jsem. Ta zatracená kletba mě svazovala, nemohla jsem ani pomyslet na porušení přísahy, ta bolest byla k nevydržení.

„Někdo tam s tebou bude,“ řekl Damon. Trošku se mi ulevilo, nebudu sama. I když jsem věděla. že je to kvůli nim, ne kvůli mně.

„Klaus vás zná.“ Podívala jsem se na oba bratry.

„Půjde Alaric.“ Tak ten mi v případě potřeby moc nepomůže.

„Hmm.“ Co jiného mi zbývalo říct?

„Nejdřív se potřebuju stavit doma.“ Musím jim ukázat ty dokumenty a tátovy výzkumy. Něco vzadu v mé hlavě mě to nutilo udělat.

„Oblečení ti přivezu,“ řekl Damon, copak jsem nějaká fiflena, abych myslela v takové chvíli na oblečení? Pravda, musím se obléct do něčeho reprezentativního, na to si Klaus potrpí.

„Nejde o oblečení, chci vám něco ukázat, musím.“ Upřesnila jsem, protože chci, nebyl správný výraz.

„Tak jdeme.“

Do domu jsme doběhli během chvilky.

„Elijah bude muset počkat venku, není tu nikdo, kdo by ho pozval.“ Ráda jsem uvítala pocit škodolibé radosti.

„Kde máš tu hospodyni?“ zeptal se Damon.

„Na dovolený v Evropě.“ Dál jsem nevysvětlovala.

„Jdeme do knihovny,“ oznámila jsem jim. „Jsou tu knížky, které by vám mohli pomoct.“

„Nic tu není.“

„Ty ses mi hrabal ve věcech? Asi ne moc dobře.“ Zasmála se, v tom smíchu byly stopy hysterie, to není dobrý. Trhla jsem prostřední dlaždicí a vytáhla ji ven. Skočila jsem dovnitř. Damon a Stefan mě následovali.

Moc děkuju za komentáře :). Daisy94