OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Neplýtvej časem pro ztracené - 2. kapitola

01.03.2012 (19:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1293×

Konverzace se nakonec rozproudila a Care se zdržela déle, než bych čekala. Sama jsem se divila, jak moc se nám, při společné minulosti, dařilo držet se dál od choulostivého tématu, ale zahnala jsem to na pozadí mysli a pro jednou si užívala ten pocit, když si můžu popovídat i s někým jiným, než byl můj jedenáctiletý bratr. Ne, že by se mi s ním snad povídalo špatně. No, vlastně, ne, že bych nějaké povídání potřebovala. Ale s blondie se na pár hodin vrátila i doba, kdy jsem byla naposledy opravdu šťastná. Byť tak trochu hodně rozpolceně.

„Tak co ty na to? Já vím, vnucuju se. Hrozně se vnucuju a vím, že to nesnášíš, ale napadlo mě, že bys mohla udělat výjimku a… Faith?“ zasekla se, když jí došlo, že jí vůbec nevnímám a v tu chvíli mě vytrhla z mých myšlenek.

„Co? Jo, jistě, klidně zůstaň u mě,“ pousmála jsem se na ní trochu nepřítomně a odkejvala jí to. Hlavně, že se budu moct vrátit zpět ke svým myšlenkám.

„Hele Care, je už pozdě, půjdu spát. Udělej si tu pohodlí. Támhle je pokoj pro hosty, má i vlastní koupelnu a kuchyň je tamtudy. Chovej se jako doma,“ oznámila jsem co nejztrhaněji dřív, než stihla projevit nadšení a vydala se směrem moje ložnice.

Jen, co jsem ulehla do své oázy klidu, dolehla na mě tíha minulosti, kterou sebou má upovídaná kamarádka přivezla. V uších mi zněl jeho smích a vůně kolínské z jeho košile byla najednou cítit celým pokojem. Jeho chladné paže se mi omotávaly okolo boků a já jen zavřela oči, aby ten přelud snad tak rychle nezmizel. Cítila jsem slzy, které si razily cestičky po mých tvářích. Ach, bože, jak zatraceně moc mi ten arogantní, sebestředný, egoistický sobec chybí! Kdyby mi teď nakráčel do dveří, asi bych žadonila, aby se mnou zůstal a přeměnil mě. Já! Ta, která se s ním zvládla poslední dva společné měsíce jen hádat nebo napjatě mlčet, protože téma mého rozhodnutí viselo až příliš ve vzduchu. Nemohla se Elena rozhodnout o něco později? Minimálně by moje poslední slova pro něj nezněla tak, jak zněla. Jsem si celkem jistá, že bych mu řekla něco úplně jiného, než aby zkusil myslet i na někoho jiného, než sám na sebe.

***

„Přísahám, že jestli ještě jednou zazvoníš, bude mi jedno, že jsi dárek a určitě hodně drahý!“ syčela jsem protivně na svůj budík. Dala mi ho kdysi Chloe s tím, že jeho zvuk mi zaručí, že už nikam nepřijdu pozdě. No, zaručil. Něco tak odporně pronikavého se opravdu nedalo přeslechnout ani v nejhlubším spánku. Nemotorně jsem se vyhrabala z postele a ještě předtím nezapomněla uštědřit svému úhlavnímu nepříteli tvrdou ránu. Zdálo se, že dnes je moudrý a utichl. Bývají dny, kdy s tím nepřestane ani po deseti ranách pěstí. Oblékla jsem si župan a vydala se ven z pokoje, abych vzbudila Marcuse.

„Vážně? Holka, vždyť nemusíš vstávat! Myslelas někdy na to, že by tě mohli navštívit i přátelé s lepším sluchem?“ Carolinin protivný hlas mě praštil hned u východu z ložnice. Musela jsem se škodolibě zasmát. Jistě, pro mě ten zvuk byl extra nepříjemný, co to asi udělalo s ní. Ale nekomentovala jsem to. Nevěřícně a uraženě zakroutila hlavou, ale potom to vzdala a odkráčela do kuchyně. Modlila jsem se, aby jí nechytla touha po pomstě a až bude dělat kafe, aby ohřála vodu i mě.

„Zlato, vstáváme,“ sedla jsem si k Marcusovi a jemně ho hladila po zlatých kadeřích. Když spal, stále vypadal jako čtyřletý předškoláček, co si hraje s autíčky a vyžaduje vší pozornost.  Ležel rozvalený na své velké posteli zády ke mně a zlaté prstýnky jeho polokrátkých vlasů kontrastovaly s tmavě modrým povlečením. Když jsem ho tak pozorovala, znovu jsem se vrátila do doby těsně po jeho smrti.

Seděla jsem na balkóně ve svém křesle a hlavou se mi honily tisíce myšlenek. Všechny neodmyslitelně spojené s událostmi posledních dvou měsíců. Oslava jedenadvacátých narozenin se spoustou alkoholu a následnou soukromou after-party s ním, která skončila naprosto kýčovitě kdesi ve Vegas v jedné z těch rychlosvatebních kaplích, což trochu zastínilo mou radost z toho, že se mi ho podařilo opít. No, spíš přiotrávit alkoholem, pokud to je u upíra vůbec možné. V tu chvíli jsem však neměla zrovna náladu si z něj utahovat, že specialita ze země mých předků, kterou nazvali slivovice, odkrouhne i jeho. Čelila jsem nové skutečnosti. Byla jsem, naprosto nechtěně, paní Salvatore a nevěděla, co s tím. Když se mi podařilo dostat náš vztah na bod mrazu tím, že si vezmu čas na rozmyšlenou, přišla další rána. Byla jsem Marcusovou novou opatrovnicí. Najednou jsem nebyla jen vdaná mladá paní, ale rovnou vdaná mladá paní s dítětem na krku a naštvanou mámou v zádech. Kdyby nebyl upír, bála bych se o jeho zdraví. Tyhle informace totiž mámu dostaly snad ještě víc, než mě.

Nakonec mu ale stejně byl jeho vampyrismus k ničemu. Máma na zabití možná nestačila, lovci však ano. Skončila jsem sama a s totální nevratnou amnézií na poslední chvíle, které nám byly dány. Bylo mi fuk, že asi určitě nebyly hezké. Byly s ním!

„Pojď spát,“ ozvalo se ode dveří známým dětským hlasem. Nepřítomně jsem se otočila, abych pohlédla do tváře svého mladšího brášky. Už byl velký a tak nám jeho postel nestačila, proto chodíval spát ke mně. Teď stál ve dveřích na balkon a unaveně si mnul své velké, čokoládové oči.

„Už jdu, andílku,“ pokusila jsem se o úsměv. Stačilo mu to. Otočil se a vydal se zpět do peřin. Je to jedna z našich posledních nocí v tomhle domě. Předevčírem mi schválili pracovní vízum do Francie, máma už má zabaleno s cílem se definitivně přestěhovat do toho, mně tolik známého, rekreačního domu na Floridě. Prostě a jednoduše, znovu na útěku. Tentokrát už ale sami za sebe. Vyhrabala jsem se ze své pohodlné pozice a vydala se taky spát. Svým způsobem s pocitem velké úlevy. Všechno, co se stalo za poslední týdny mě drtilo na kaši. A fakt, že to budu moct konečně nechat za sebou mi neuvěřitelně pomáhal. Byť byla realita stále naprosto nesnesitelná.

„Nebuď smutná, bude nám dobře, máma na nás bude pyšná! Jedeme v tom přece spolu! Brácha a ségra!“ zašeptal povzbudivě, když jsem ulehla na svou část postele. Musela jsem mu jeho pozitivní úsměv oplatit. Byl moje spřízněná duše. Snad jediná opravdu dobrá věc v mém životě. Jediný muž, který mě zatím neopustil. Rozuměl mi beze slov. Bylo jedno, že je o bezmála 14 a půl roku mladší. Poznal, když jsem se trápila a znal slova, která dělala realitu o mnoho snesitelnější.

„Já vím. Dobrou noc,“ odpověděla jsem mu a vlepila pusu na čelo. Na odpověď se jen usmál a vzápětí se otočil na druhý bok. Ještě chvíli jsem tiše pozorovala, jak zády ke mně tiše oddechuje v klidném spánku. Má zrádná představivost mi na jeho místě stále ukazovala někoho jiného a nutila mě znovu potlačovat pláč. Ne, Marcus je už asi navždy jediný muž, který kdy bude mít právo okupovat polovinu mé postele. Všechny ostatní mi osud vzal a žádného nového do ní už nepustím.

„Už jsem se ti zmínil, že jsi skvělej budík? Oficiálně se prohlašuji za sestřina Mazánka, ženský to se mnou budou mít těžký. A tebe budou nenávidět!“ Jeho velké, čokoládové oči se otevřely a on zamžoural do pátečního rána, tak jako pokaždé, když ho ráno budím do školy. Dělám to už od jeho prvních školních dní a nepřestanu, dokud to jen půjde. Nevadí mi kvůli němu brzy vstávat, dělat mu snídani a potom z okna pozorovat, jak nastupuje do autobusu. Vlastně to přímo zbožňuju. Ten pocit, že tu nejsem úplně sama. Že se pořád ještě můžu o někoho starat. Kdo by do mě řekl, že budu rodinej typ. Zářivě se na mě usmál a okouzlil mě těmi, stále ještě dětskými, ďolíčky ve tvářích. Úsměv jsem mu opětovala a vydala se do kuchyně.

Caroline seděla na kuchyňské lince a nepřítomně upíjela z hrnku kafe, který si už stihla udělat. Otevřela jsem horní poličku s mou bohatou zásobou hrnečků a do jednoho nasypala kafe pro sebe. Naštěstí nebyla škodolibá a udělala vody dost, takže jsem zalila jak svůj životabudič, tak i čaj pro Marcuse. Namazala jsem mu dva chleby, které jsem postavila v jídelně na stůl spolu s čajem a, při připravování jeho svačiny, jsem nám s Care stihla udělat ještě míchaná vajíčka.

„Nestíhám! Nestíhám! Nes… této Caroline?!“ Marcus se vřítil do kuchyně s úmyslem ukrást mi mojí snídani pod záminkou spěchu, ale naprosto komicky se zasekl ve dveřích. Blondýnka sedící na lince se na něj zářivě usmála.

„Ahoj andílku, jak se máš?“ vyhrkla Care, celá nadšená, že ho vidí.

„Neříkej mi tak, už nejsem malý mimino,“ prskal a v tu chvíli toho skoro pětiletého šmudlu připomínal víc, než kdy jindy.

„Zvláštní, to jsi říkal už před sedmi lety,“ vrátila mu blondie s předstíranou zamyšleností.

„To není pravda! Ty určitě lžeš!“ prohlásil spíš sarkasticky, zatímco do sebe cpal chleba se salámem a hltavě to zapíjel horkým čajem. Ten má tu pusu asi z plechu.

„Ségra se v tobě nezapře, co?“ musela jsem se nad její poznámkou pousmát.

„To neříkej, ona si pak bude přisuzovat roli učitelky a dokonce hrozí, že si začne myslet, že je důležitá,“ zašeptal Marcus s hraným zděšením a na můj rádoby šokovaný výraz vyplázl jazyk.

„Hele mladý pane, myslím, že to trochu přeháníš,“ zkusila jsem hraný autoritativní tón.

„Vidíš? Já to říkal,“ rozhodil důležitě rukama, až Caroline vyprskla smíchy.

„Počkej, já ti dám!“ Rozeběhla jsem se za ním a povalila ho na gauč, abych ho mohla zlochtat. Po chvíli se zmítal smíchy a prosil o milost.

„Tohle si ještě vyřídíme,“ konstatovala jsem na oko uraženě, když ve spěchu odcházel. Jen se provokativně usmál a vlepil mi pusu na tvář.

„Páni, hodně vyrostl,“ prohlásila s nostalgickým povzdechem Caroline, když se za ním zabouchly dveře.

„Jo, už to není můj maličký bráška,“ usmála jsem se na zavřené dveře.

Holky, vy mě přivedete k šílenství! Nemůžu tu přece spoilerovat! Nebojte, Damona si užijete v povídce až, až! Ale musíte si počkat, nebude všechno hned. To bych tu mohla jen napsat stručné shrnutí o dvou stech slovech, nebo ne? Věřte mi trochu. :) Znovu připomínám, že Ztracení jsou o Faith a Damonovi. Ne, jen o Faith...

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Neplýtvej časem pro ztracené - 2. kapitola: