OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Neplýtvej časem pro ztracené - 13. kapitola

06.06.2012 (12:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1203×

Náročný den…

„Chloe, no tak. Bude to dobrý,“ opakovala jsem už asi hodinu v kuse jednu a tu samou frázi. Ale s úspěchem se to nesetkalo. Přísahám, že za tuhle radu nasypu Caroline sporýš do čaje. Tedy jestli nějakej seženu.

„Pojď, zajdeme si na oběd, co ty na to?“ navrhla jsem, když můj žaludek opět hlasitě prohlásil, že je tady se mnou. Chloe mezi vzlyky jen zakývala hlavou. Nakonec se ale zvedla, nemotorně si nazula boty a oblékla první bundu, kterou nahmatala. Dojely jsme taxíkem do restaurace, kam jsem nedávno vzala Caroline a zalezly si do nejzazšího koutu v podzemním patře. Objednala jsem nám obyčejnou vodu a panáka vodky, což Chloe přinutilo vynechat alespoň jeden vzlyk a podivně se na mě podívat.

„Zkus mi věřit. Neříkám, že to vyřeší problémy, ale občas tě jen panák něčeho tvrdšího postaví na nohy,“ vysvětlila jsem jí a číšník nám přinesl pití. Kopla jsem do sebe obsah panáka jako první a pak jsem pohledem pobídla i Chloe. Chvilku si mě nedůvěřivě měřila pohledem, ale nakonec udělala to samé. Nejdřív se otřásla a potom se jí koutky lehce pozvedly v náznaku úsměvu.

„Jak to, že jsi tak klidná?“ zeptala se už trochu pevnějším hlasem, „znala jsi ho přeci taky. Určitě ti nebyl úplně lhostejný.“ Povzdechla jsem si. Něco mi říkalo, že ať odpovím cokoliv, znovu ji to rozbrečí. A já si sebou nevzala zrovna moc peněz, abych mohla platit dalších, ďábel ví kolik, panáků. Z odpovědi jsem se ale nakonec vysvobodila sama. Jen si nejsem jistá, zda to bylo k dobru.

„A do hajzlu,“ prskla jsem, když se ve dveřích zjevila velmi známá sexy postava mého osudového upíra. Chloe se podivila a podívala se směrem, kam se upíral můj pohled. Damon nás už zaregistroval a koketně se pousmál.

„To je ten chlap z knihkupectví! Kdo to vlastně je?“ zeptala se Chloe, když se otočila zpátky ke mně. Něco mi říkalo, že by nebylo úplně vhodné jí ho představit jako Aaronova vraha.

„To je tak trochu můj manžel,“ vyklopila jsem narovinu, protože mi bylo jasné, že jakkoliv to popřu, on to dobře slyší a dá si sakra záležet, aby to nakonec stejně prasklo.

„Co tady děláš?!“ zasyčela jsem, když konečně došel až k nám. Chloe ho celou dobu šokovaně pozorovala.

„Hledal jsem tě. Marcus mi řekl, že budeš buď tady, nebo v té kavárně naproti přes ulici,“ odpověděl mi naprosto klidně. Jakoby se včera nic nestalo. Jakoby právě nebyl u mě doma.

„Tys byl u mě doma?!“ vyštěkla jsem pomalu hystericky tak, že se Chloe lekla a nadskočila ze židle. Tělem mi projela vlna vzteku, strachu a adrenalinu, který si žádal, abych viníkovi jednu vrazila. Rozum naštěstí mé tělo neopustil a tak mě včas varoval, že bych pravděpodobně skončila spíš se zlomenou rukou než, že by něco ucítil.

„Klid, nešel jsem k vám. Byl jsem jenom u zvonku.“ Zvedl ruce v omluvném gestu. Ale mně se neulevilo.

„Neměla jsem ti ukazovat, kde bydlím,“ zavrčela jsem.

„Chci s tebou jen mluvit, nic víc. Nebuď hned agresivní,“ uklidňoval mě.

„Nebuď hned agresivní?! Po včerejšku?! Vážně?! To mi vlastně připomíná, že bych ti ráda představila svou manažerku Chloe. Právě se trápí, protože její kamarád Aaron byl včera v noci zavražděn,“ promluvila jsem v podstatě chladným a odměřeným tónem. S Damonem to však ani nehlo. V jeho ledově modrých očích se nezračilo naprosto nic jen čirý sarkasmus a pobavení. Co bych taky čekala jiného, že?

„Vážně? Těší mě. Je mi líto vaší ztráty. Doufám, že toho vraha brzy najdou. Už něco vědí?“ začal s hranou starostlivostí Damon okamžitě směrem k Chloe a políbil ji na hřbet ruky. Ty mu to divadélko spolkla i s navijákem a dokonce se i pousmála. Odfrkla jsem si nevěřícností, což upoutalo jejich pozornost.

„A víš, že vlastně vědí? Mají poměrně horkou stopu,“ odpověděla jsem za Chloe něco, co ona pochopitelně nemohla ani tušit. Oba se na mě šokovaně podívali. Zatímco Chloe s nadějí, v Damonově tváři se mihlo cosi, co tam nejsem úplně zvyklá vídat. Byl to okamžik, ale stejně jsem ho dostala.

„Vážně? Jak to víš?“ zeptala se Chloe a úplně na Damona zapomněla. Jen jsem se ušklíbla. „Mám pár kontaktů,“ odpověděla jsem jí popravdě. No, skoro popravdě.

„Už, aby ho chytli, parchanta! Za to, co Aaronovi udělal,“ vzlykla znovu Chloe. Jenže já s ní prostě nedokázala úplně soucítit. Vlastně vůbec. Až na Marcuse, mámu a Damona mi totiž už nezáleželo asi vůbec na nikom. Ne, že by mi nebylo smutno třeba po Caroline nebo Eleně, ale přenesla bych se přes to. Možná už bych ani nebřečela. Jenže pro ty tři, bohužel i právě pro Damona, bych umřela. A tak jsem teď stála na opačné straně barikády než Chloe. Byť ona o tom neměla ani potuchy. Damon, který už si k nám mezitím přisedl a objednal si Bourbon, se na její poznámku lehce ušklíbl. Moc dobře jsem věděla proč.

„Určitě za to zaplatí,“ pronesl Damon konejšivě a já měla znovu co dělat, abych nevybuchla smíchy. Tohle bylo vážně absurdní. Jako všechno v jeho blízkosti.

„To doufám,“ špitla Chloe smutně a nastalo ticho, které nakonec protnula znovu ona, „myslím, že půjdu. Děkuju za pozvání, Faith, ale poznám, když jsem někde navíc. Ozvu se ti,“ pronesla po chvíli a začala se zvedat.

„Jsi si jistá?“ Přikývla. „No, dobře. Tak se dej dohromady a mě neřeš. Poradím si. Ozvi se, až budeš v pořádku,“ rozloučila jsem se s ní na můj vkus až příliš mile. Jen se usmála a zmizela na schodech k východu.

„Jak jsi to myslela s tou horkou stopou?“ spustil Damon okamžitě, jak nám Chloe zmizela z dohledu. Začala jsem se smát.

„Ale no tak, sám jsi mi to včera vmetl do tváře, ne? Já jsem přeci teď ta hodná. Jak myslíš, že jsem to asi myslela? I tady v Paříži jsou lidé, kteří vědí o upírech a příliš se jim nelíbí, že jim tu nějaký neznámý pobíhá,“ utahovala jsem si z něj.

„Mám chuť tě právě přimáčknout ke stěně a na místě tě znásilnit,“ zasyčel. Nechápavě jsem nakrčila obočí, i když mi význam jeho slov pomalu docházel. Naklonil se ke mně s tím svým ironickým úšklebkem, „protože já moc dobře vím, že mnohem horší než násilí pro tebe je fakt, že mi stačí jen pár doteků a ty pro mě uděláš cokoliv,“ zašeptal mi těsně u ucha a donutil mě zalapat po dechu. Měl pravdu. Stačilo by pár nocí s ním a všechno dobro, které ve mně tenkrát probudili, by bylo pryč. A tentokrát už by pro mě žádná cesta zpět nevedla. Popravdě jsem jen čekala, kdy to udělá. Znovu si mě přivlastní a tím podepíše ortel nad mou budoucností. Ale také nad budoucností Marcuse. On bude muset vyrůst ve světě nadpřirozena. Křídla mého malého anděla budou definitivně zlomena.

„Jsi prohnaný parchant,“ prskla jsem a on se jen samolibě pousmál.

„Proto mě miluješ,“ dmul se pýchou. Hajzl! Skřípala jsem zuby, ale na tohle jsem neměla, co odpovědět. Opravdu jsem ho milovala právě proto, jaký byl.

„Takže, víš, že hrozně rád rozebírám svou dokonalost ve tvých očích, ale myslím, že teď máme trochu jiné téma k hovoru. Jak ses proboha zamotala do něčeho takovýho?“ spustil, když jsem se nebyla schopná dostat k odpovědi. Znovu jsem si povzdechla.

„Přijela jsem sem a pro jistotu jsem se nikdo nechlubila tvým příjmením. Věděla jsem, že to bude nebezpečné a taky bylo. Před lety mě našel šéf jednoho tajnýho oddílu týhle země. Věděl o mě všechno a pod pohružkou, že přijdu o Marcuse, mě donutil jít jako špeh mezi místní upíry, kteří v té době táhli celé podsvětí. Nemohla jsem odporovat. A to všechno jen proto, že tys tu nebyl! Teď, když ses tak povedeně vrátil a s tebou i Caroline, logicky zjistili přítomnosti upírů a znovu mě zatlačili do kouta. Nevědí, že žiješ. Pochybuju, že by si to ke mně jinak dovolili. Šla jsem tě včera varovat,“ vysvětlila jsem mu stále trochu neochotně. Nemělo cenu zapírat. Zjistil by to a já bych vypadala jako tvrdohlavý idiot. Ne, nemělo to smysl.

„Tak pak by bylo nejjednodušší řešení, abych si s tím tvým šéfem promluvil osobně, ne?“ navrhl Damon naprosto bez emocí. Udivilo mě, že nebyl pobavený, jako obvykle.

„Nepřijde mi to jako dobrý nápad. Mají mě pojištěnou a jsem si celkem jistá, že počítají i s tím, že mám někde venku spoustu upířích známých. Když se tam teď ukážeš, nebude to k ničemu. Musí mít strach. Musíme je zahnat do kouta. Až potom jednat,“ odpověděla jsem mu svůj názor.

„Fajn, mám pár nápadů…“ spustil a začal se znovu usmívat, „ne! Damone, nebudeš vraždit!“ rozkázala jsem pohotově, když mi neunikly jiskřičky v jeho očích.

„A jak mi v tom chceš zabránit, krásko?“ zašeptal mi znovu podmanivě do ucha. Zatraceně, jak já ho nenávidím. Jsem opravdu jen loutka v jeho rukou. Moje srdce v jeho blízkosti nasadilo dvojnásobnou rychlost a mé plíce hlásily, že mají málo kyslíku. Ale celou tu chvíli přerušila pípající smska v mém telefonu. Zbrkle jsem po ní hmátla, abych si přečetla zprávu od Becky.

‘Ahoj, to kafe dnes nevyjde, ale večer jdeme do toho nově otevřeného klubu v centru. Chceš se připojit tam?’ Přečetla jsem si smsku a prozvonila na kladnou odpověď, aby se mnou večer počítali.

„Jdeme na párty?“ koukal mi Damon přes rameno.

„Ne, my nejdeme na párty. Já jdu na párty. Pamatuješ, co jsem před chvilkou říkala? Tihle lidi jsou v tom namočení taky. Takže se opovaž tam lézt,“ zavrčela jsem výstražně.

„Když myslíš…“ nechal tu větu vyznít do prázdna. Takže moje vrčení bylo k ničemu.

„Damone-“ Otočila jsem se, abych ho probodla pohledem, ale v pokračování mě zarazily jeho rty.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Neplýtvej časem pro ztracené - 13. kapitola: