OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Napospas - 1. kapitola



Napospas - 1. kapitolaAdrianne se rozhodne se svou sestrou Jackie a sestřenicí Goldie utéct. Je ale možné útěk přežít, když ho přežila prozatím jen jedna jediná osoba?

Mami,

moc se omlouvám, že se s tebou nemůžu rozloučit. Něco mi říká, že jednou budeme zase všichni volní a ty dostaneš kolik pergamenů, budeš chtít. Vezmu s sebou Jackie. Postarám se o ni, slibuji! Jednou bude všechno zase dobré. Stačí, když v to budeš věřit!!!

Tvoje Adrianne

 

Tomu jsem sama nevěřila. Napsala jsem úplné lži, ale bylo mi to jedno. Důležité bylo, aby měli něco, o co se mohou opřít, v co můžu věřit.

To byl první krátký dopis. Tenhle jsem si nechala schválně nakonec. Krasopisně jsem na papírek napsala Pro Nica! Neumí sice číst, ale někdo mu to přečte. Měla jsem ho ráda. Moc ráda. Byl to milej kluk, a navíc jsme oba nesnášeli kolonii. Ale myslím, že ani neví, že existuju. Ale když odcházím, tak mu ten dopis klidně můžu dát, ne? Nicova sestra Lea, které je pět let, měla velké štěstí, protože si ji vybral jeden z bawerelů a vezme ji s sebou do koloniály. To je místo v úplném středu kolonie, kde bydlí bawerelové. Žijí tam v přepychových domech a žijí z toho, co my vypěstujeme. Občas se stane, že některý bawerel zatouží po něčí společnosti, a mezi otroky si vybere dítě, které potom žije s ním a nemusí nic dělat. Je to ale hrozné pro jeho matku a sourozence. Zvlášť, když potom vidí svoji sestru v přepychových šatech jet kočárem, ale každá matka by to svému dítěti dopřála. A toto se stalo Lee.

 

Drahý Nico,

možná bude chvíli trvat, než se tenhle dopis k tobě dostane. Doufám, že ti ho někdo přečte. S Goldie odcházíme. Třeba se jednou vrátím a budeme spolu. Zase sním. Jsem bláznivá, viď? Nikdy se nebudu moc vrátit. Bawerelové by mě zabili. Doufám, že kdybys viděl, že má máma s Mathewem nějaký problém, pomůžeš jim. Přeju tvojí sestře Lee, aby se měla dobře v koloniále. Má velké štěstí. Akorát vám se po ní asi bude dlouho stýskat. Vždycky, když si budeš myslet, že jsi ve slepé uličce, vzpomeň si na mě, a hlavně se navzdávej.

Líbá tě Adrianne

 

Znovu jsem si přečetla svůj dopis pro Nica. Takový bych měla napsat, kdyby byl Nico můj kluk. Ale on nebyl. Ani mě neznal. Rozhodla jsem se, že mu ho nakonec nedám. Skoro jsem si neuvědomila, že mi ukapávají na papír slzy. Rychle jsem si oči otřela a uklidnila se. Ze skříně jsem sebrala dva pytlovité obleky a do kbelíčku si napustila u studny vodu. Pečlivě jsem se vydrhla od hlavy až k patě, abych byla čistá. Když přišla máma se sourozenci, měla jsem velkej problém s tím zůstat v klidu. Asi před setměním jsem si vzala Jackie stranou.

„Chtěla bys zažít něco jiného, než okopávání bramboru? Něco vzrušujícího,“ zeptala jsem se jí nenápadně.

„No jasně,“ rozjásala se a koukala na mě vyjevenýma očima.

Tak až tě vzbudím, nedělej hluk a vylez před dům,“ řeknu jí a odcházím pryč. Vidím, že se Jackie celý zbytek dne nervózně vrtí a přešlapuje. A to ani neví, co ji čeká. Jackie byla vždycky odvážná a ve dvanácti už chápala, co ji čeká.


Když je měsíc vysoko na obloze, vstávám z postele. Dávám dopisy na skříňku, kde je určitě najdou. Budím Jackie a ona se chová opravdu profesionálně a ani necekne a vyjde ven. Na nic se neptá, dokud nedojdeme ke zdi, kde je připravená Goldie.

„Proč s sebou vedeš Jackie?“ šeptá mi Goldie. Zjevně ji to nepotěšilo. Vrhá na ni nenávistné pohledy.

„Je už dost velká, aby šla s náma. Nic neprovede,“ odpovídám a Goldie krčí rameny. Jackie se tváří trochu udiveně, ale stále mlčí. Zjevně se snaží nezkazit nám útěk. Mám trošku špatné svědomí, že ji odvádím od matky, ale to mě brzy přejde. Musím věřit, že jsem pro Jackie udělala to nejlepší.

„Takže připravená?“ ptá se Goldie. Srdce mi nervózně poskakuje v hrudi a já mělce dýchám. No tak, postav se tomu čelem, nabádám se.

„Připravená!“

 


 

 

„Ale jak to uděláme?“ zírám na obrovskou zeď před námi. Nepřipadalo v úvahu, že bychom ji přelezly nebo obešly. Doufám, že má Goldie nějaký záložní plán, protože vážně nevím, jak bychom se dostaly ven.

„Vidím, že to nepůjde, takže se musíme vrátit,“ říkám a vyrážím po chodníku v marné naději, že nakonec nebudu utíkat. Musím si přiznat, že mám strach. Goldie mě ale chytá za vršek šatů a táhne zpátky ke zdi.

„Proboha, Adrienne! Přece nemůžeš před každou překážkou utéct. Až budeme v normální civilizaci a ty uvidíš, že je někde zábrana, tak se otočíš a vrátíš se do kolonie?“ řekne sarkasticky Goldie a vytáhne z torny, kterou neznámo kde sebrala, plánek.

„Ten mi nechal táta, než utekl,“ zamumlala. To byl jeden z příběhů Goldiiny rodiny. Věděla o svém otci, že byl srdcem taky hrdina, stejně jako ona. Matka ho totiž Goldie jednou ukázala. Okopávaly tehdy sladké brambory. Podle všeho měla teta toho pána opravdu ráda. Stál za poli a měl za úkol stavět nové slaměné domy. I když bylo Goldie tehdy pět, pamatujete si na to velice dobře. Hned jak jí ho máma ukázala, Goldie se k němu rychle rozeběhla a nikdo ji nedokázal zastavit. Její otec ji samozřejmě hned poznal. Prý byla celá on. Skočila mu do náruče a on ji tehdy zvedl a zanesl za jednu zídku. Goldie mu povídala, že budou žít teď všichni dohromady. Jako rodina. A on jí řekl, že to tak jednou doopravdy bude. A potom jí dal ten plánek, aby za ním jednou mohla přijít. Goldie tomu samozřejmě v tu chvíli vůbec neporozumněla, na to byla příliš malá. Goldie to nikdy nikomu neřekla. Jenom mně. A další den už jejího otce všichni hledali, protože zmizel. Nakonec se došlo k závěru, že se utopil v řece. A všichni hlídači si to myslí do teď. Byl snad jediným otrokem, který utekl a nezabili ho. A Goldie byla snad jediným otrockým dítětem, které poznalo svého otce. I já jsem někdy okukovala mužskou kolonii a hledala černovlasého drobného muže s hnědýma očima. Nikdy jsem žádného neviděla.

„Goldie, ukaž mi ten plánek!“ chňapla jsem po něm, ale ona uhnula rukou.

„Ne, na ten smím sahat jenom já.“ Goldie byla velice chytrá, ale v některých věcech poněkud zaostalá. Například teď, když mi nechtěla půjčit ten plánek. Ale svým způsobem jsem ji chápala, kdybych měla něco od svýho táty, asi bych taky nechtěla, aby mi na to někdo sahal.

„A můžu se alespoň podívat přes rameno?“ zkusila jsem diplomatické řešení. Goldie rozrušeně kývla. Naklonila jsem se k plánku. Byla na něm kolonie, zřejmě z ptačího pohledu. Vypadala jako velký čtverec oplocený kamennou zdí, uvnitř byla rozkleslená koloniála, otrocké domy, políčka se sladkým bramborem a vězeňská cela. Někde mezi koloniálou a věznením byl ručně zakreslen křížek.

„Jsme úplně špatně, místo, odkud cesta vede, není u okraje, ale uprostřed!“ říkám Goldie. A pokouším se najít místo, kde se právě teď nacházíme. Rozhlížím se okolo. Jsme někde u políček, na dohled jsou i otrocké domy. Ještě malou chviličku soustředěně koukám do mapy a potom konečně určuji cestu, která zřejmě vede k našemu cíli.

Víte, co je ale dost špatného na tom, že je výlez z kolonie přímo proti vězeňské cele? Že tam bude spousta strážících bawerelů. Takže jsem vážně zvědavá, jak najdeme východ z kolonie, o kterým nic nevíme, když tam bude spousta strážných. Myslím, že se nám ten plán začíná trochu bortit.

„Stále jsi si jistá, že chceš jít, Goldie?“ zeptala jsem se, protože jsem doufala v hloubi do duše, že budeme moci zůstat v bezpečí kolonie, i když budu muset okopávat sladké brambory.

„Prosím tě, Adrianne, přestaň už. Jackie alespoň mlčí,“ vzpomněla jsem si na svou zapomenutou sestru a hledala ji očima. Šla po Goldiině boku, ani necekla. Tak jsem taky zmlkla. Prošly jsme vesnicí otrockých domů a pokračovaly malým políčkem k zadní zdi vezeňské cely. Tady samozřejmě žádná hlídka nebyla. Jenom obličeje mužů, tisknoucích se na zamřížovaná okna. Pocítila jsem velký hněv, když jsme je viděla, seděli v maličkých místnůstkách bez postele, lavice nebo čehokoli jiného, jenom proto, že se postavili bawerelům. Pociťovala jsem nyní mnohem větší sympatie ke království Caldeenu a jeho nynějšímu vládci králi Levadovi.

Obešly jsme šedou zeď a zalezly do výklenků ve zdech vězení. Goldie se vyklonila a pozorovala dění na ulici. Byla tichá, nehybná. Jen před bránou do koloniály stáli dva střážní bawerelové v zářivých uniformách. Pátravě jsem ulici pročesávala očima, zda neuvidím něco, místo, kde by mohl být východ. Vytáhla jsem mapu, abych se znovu podívala, kde přesně je křížek.

„Slyšel jsi to!“ Syčivý hlas nemohl patřit nikomu jinému něž bawerelovi. Nikdy by mě nenapadlo, že může mít tak dobrý sluch, aby slyšel chmátnutí po mapě. Ale přesto jsme se všichni zastavily v půlce pohybu. Bawerel byl ale zjevně přesvědčený, že se mu to nezdálo. Zastavila se nám krev v žilách. Jinak se to popsat nedá. Stály jsme tam jako sochy, neschopny se pohnout nebo cokoli udělat. Bylo tam takové ticho, že byste slyšeli špendlík spadnout na zem. Srdce nám zběsile bila jako o závod a jestli slyšel pohyb ruky, tak teď uslyší i naše srdce...

„Tamhle jsou!“ Zasyčení se ozvalo přímo za námi. V ohromení jsme se otočily a zíraly přímo do očí bawerelovi. Dokud bawerela neuvidíte zblízka, nedokážete si představit, co je zač. Má popelavou kůži, oči jako štěrbinky, protáhlý nos. Uhlově černé vlasy a černá ústa. Svým způsobem byl velice podobný lidské bytosti, ale zároveň jí byl úplně vzdálený. Musela jsem se otřást. Normální hlídka by řekla: Ale vždyť jsou to jenom děti.“ Tenhle ale nebyl nomální, a mým prvním dojmem bylo, že by si nás nejradši dal k obědu. Tato děsivá myšlenka mě donutila vyskočit z výklenku a strhnout s sebou Jackie. Což se ukázalo jako úplná blbost. Bawerel se totiž po nás hnal tak rychle, že kdybychom zůstaly ve výklenku, prostě by nás minul. A teď se řítil přímo na nás. Goldie ho ale chytla za nohu a on během chvíle spadnul na obličej. V panice jsem vyskočila ven na ulici a rozeběhla se na druhou stranu. Slyšela jsem, že Goldie a Jackie jsou mi v patách. Na druhé straně ulice, poměrně daleko od nás, ale stál další bawerel. Rozběhl se směrem k nám. Normálně v noci tichá, ponurá ulice se změnila v dějiště nevyrovnaného boje. Rychle jsem se rozhlédla po ulici. Periferním viděním jsem viděla vězně vykukující z oken na náš útěk, otroky vylézající z chatrčí a zírající do tmy, koloniála, ve které se rozsvěcovalo tisíce světel. Valná část mojí pozornosti se ale soustředila na malý křížek na víku od kanálu, který byl uprostřed ulice.

„Tamhle!“ otočila jsem hlavu ke Goldie. Ukazovala jsem na kanál, který byl obyčejný, jako každý jiný. Goldie i Jackie na něj nechápavě zaostřily. Půl vteřiny stály na místě a zíraly na kanál. A pak se všechno zase dalo do pohybu. Jackie, která byla nejblíž, ho odklopila a vklouzla dovnitř. Rozběhla jsem se přímo za ní. Ve chvíli, kdy jsem věřila, že přeci jenom utečeme, jsem ho za sebou uslyšela. Byl blízko, hodně blízko. Goldie seděla na okraji kanálu a zírala na mě v panice. Ani jsem se nemusela ptát, co vidí. Bawerela, který je připravený chytiti mě do svých pařátů a kterému se nedá utéct. Jeho mrazivý dech jsem cítila na zátylku. Věděla jsem, že to je můj konec. Ten krátký pohled do Goldiiných očí mi stačil. Sbohem, stálo tam. Nechtěla mě opustit, ale udělala to, protože mi nemohla nijak pomoci. A musela se postarat o Jackie. Goldie vklouzla do kanálu a zaklopila víko. Kolem pasu mě uchopila mrazivá ruka. Měla pevný a nepříjemný stisk.

Druhý bawerel se přiřítil od věznice a syčel něco na svého kolegu. Potom si klekl k poklopu a vzal za kliku. Nic. Neotevřelo se to. Znovu zatáhl.

„Nejde to, zablokovali ho! Mám ho vyrazit?“ zasyčel a hodil hlavou. Druhý mě pozvednul výš a hodil přes rameno.

„Nevadí, v kanálu stejně padnou. Není žádná cesta ven,“ zachechtal se druhý. Blaženě jsem si oddychla. Nevědí, že je to tajná chodba. Myslí si, že umřou hlady, ale Goldie s Jackie už možná někde vylezájí mimo kolonii. Pak se mě ale zmocnil tupý strach. Co mám dělat já? Vlastně jsem moc neměla na výběr. Mohla jsem se pokusit ho třeba kopnout, ale moje slabé nohy na něj neměly žádný účinek. Mrazivé uchopení nepovolovalo. Bawerel, který mě měl přes rameno, otevřel dveře věznice a vešel. Místnost byla obrovská a prázdná. Jen uprostřed byl malý neoobsazený stolek s kladívkem. Zde se pravděpodobně soudili obvinění. Z haly vedly dlouhé chodby, na jejichž konec se nedalo dohlédnout. Bylo jich celkem asi sedm. Nedokázala jsem pochopit, jak se do tak malé věznice mohla vejít tak obrovská hala. Celé místo bylo zaplněno štiplavým zápachem čpavku. Bawerel se otočil kolem své osy, až našel chodbu označenou čišlem jedna. Vkročil do ní bez váhání, přestože byla nejponuřejší ze všech. Plná prachu a pavučin a velmi střídmě osvětlená. Bawerelovy boty klapaly po šedém kamení. Jednotlivé cely byly očíslovány. 3005, 3006, 3007, 3008... Nedokázala jsem si představit, kolik lidí bawerelové zajali. Musela jich být spousta, jestli obsadili tolik cel. Nejenomže ta chodba byla nepříjemná. Vadil mi i můj únosce. V tu chvíli, kdy mě držel, mě jeho mrazivý dotek úplně ochromoval. Tolik, že jsem nedokázala myslet. Nemohla jsem si vzpomenout, jak se jmenují bratr a sestry. Nevěděla jsem, kolik sourozenců mám. Byla jsem úplně mimo. Snažila jssem se vzpomenout na něco známého a věrného, ale čím déle jsme šli, tím méně jsem věděla. Zavírala mě tma. Snažila jsem si vzpomenout, jak vypadám. Nic. Jsem tlustá, nebo hubená? Nic. Jak na mě mohl jeho dotyk takhle působit? Jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že ho nesnáším.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Napospas - 1. kapitola:

1. Mea přispěvatel
20.07.2013 [10:01]

MeaSeper nápad + nádherná povídka = chci další kapču!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!