Mezi světy - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jessica Dursley. Její matka byla podle jejího dědečka otcovou největší životní chybou. Zemřela však dřív, než své novorozené dcerce stihla alespoň pohlédnout do tváře a nechala ji tak napospas otci a prarodičům. Její život byl normální. Tak normální, jak jen mudlovský život může být. Dokud nepřišly její sedmé narozeniny, kdy Jessičin otec zjistil, že se už s dítětem jako ona jednou setkal.

Pomník padlých a návrat do normálního světa

11.05.2012 (13:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1072×

Den se blížil ke konci a tak se všichni přesunuli zpět na Příčnou ulici. Ušli sotva několik metrů, když se najednou zastavili na malinkatém náměstí. Uprostřed stála obrovská socha, která připomínala ruiny starého hradu a pod ní byla velká bronzová listina plná jmen. Všude kolem byly položeny desítky malých hořících svíček. Jessica s Dudleym následovali ostatní a zastavili až těsně před pomníkem. Seznam jmen byl rozdělen do několika sloupců. První podle nadpisu patřil obětem bitvy o Bradavice. Jessica si všimla všech jmen, která Roxy zmiňovala, když jí ukazovala fotky u nich doma. Fred Weasley, Nimphadora Tonksová-Lupinová, Remus Lupin, Severus Snape a spousta dalších, která ani neznala. Další seznam patřil zemřelým členům Fénixova řádu. Tam upoutala Jessičin zrak jména Jamese a Lily Potterových a Albuse Brumbála. V seznamu zbylých obětí válek už nikoho povědomého nenašla. Ani v seznamu pohřešovaných. Přesto se na té bronzové desce ještě zdržela pohledem. Najednou začalo jedno jméno z listiny pohřešovaných mizet a místo toho se objevilo na seznamu padlých.

„To znamená, že objevili jeho tělo,“ zašeptal Jessice do ucha James. Jen polkla a přikývla, že rozumí.

„Drtivá většina z těch, co jsou mezi pohřešovaným, je pravděpodobně už dávno mrtvá, ne-li úplně všichni, ale dokud se nenajdou jejich těla, je tahle listina symbolem naděje pro jejich příbuzné. Ten hrad, to jsou Bradavice,“ vysvětloval jí James ještě předtím, než znovu ztichl. Slunce dávno zapadlo a ulice byla teď osvětlená pouličními lampami. Většina obchodů už byla zavřená, ale v horních patrech domů se svítilo, jak se rodiny chystaly k večeři. Vzduch byl těžký, plný předzvěsti letní bouřky a pořádného lijáku. Napovídaly tomu i husté černé mraky, které se shromažďovaly na obzoru. Lehký vánek cuchal děvčatům stojícím mlčky u paty Bradavického hradu vlasy. Všichni jen mlčky pozorovali jména těch, kteří obětovali svůj život za jejich lepší budoucnost.

„Tak mládeži, zapálit svíčku pro štěstí, ať se dostaneme domů ještě před tím lijákem,“ popohnala všechny Ginny, protože usoudila, že je na čase ukončit to smutné vzpomínání. Lily vrazila Jessice do ruky svíčku a sirky, načež ji zatáhla za triko ve snaze jí naznačit, aby se k nim přidala.

„Je to tradice, každý malý kouzelník, který se chystá na první rok ve škole, tu zapálí svíčku pro štěstí. Jako poděkování, že díky nim jsou Bradavice stále tak úžasná škola a zároveň zapálí plamínek, který nás dovede až na konec studia,“ zašeptala jí ještě Lily na vysvětlenou, zatímco už společně s Roxy a Hugem zapalovali svoje svíčky. Jessica škrtla sirkou a její svíčka ji ozářila měkkým žlutým světlem. Až teď si všimla, že na ní její jméno. Jessice se dojetím trochu stáhlo hrdlo. Oni na ni skutečně mysleli.

„Je to kouzelný plamen, zhasne až ve chvíli, kdy ze školy odejdeš,“ řekla jí Ginny během toho, jak společně kráčeli ven z Příčné ulice. George s Angelinou, Fredem a Roxy se rozloučili před jejich domem, který stál nedaleko obchodu Madame Malkinové, dál už zbytek pokračoval bez nich. Ron se se svojí rodinou přemístil hned poté, co opustili Příčnou ulici. Jessica ani Dudley nechápali, jak mohli všichni tak najednou zmizet, ale Harry jim to pohotově vysvětlil. Nakonec zůstali jen oni a Potterovi, kteří by se za normálních okolností přemístili také, ale vzhledem k tomu, že tu byli Jessica s Dudleym, doprovodili je k jejich autu. A Harryho bratrance opravdu překvapilo, když Lily, Albus i James naskákali do červeného Rovera stojícího nedaleko. Překvapeně se na Harryho otočil a polknul.

„To…to… taky lítá?“ zakoktal, když si vzpomněl na Harryho útěk z domu Dursleyových o prázdninách, kdy se poprvé vrátil z Bradavic.

Harry se zazubil a zavrtěl hlavou. „I když děcka by dala nevím co, aby létalo. Ale musí jim stačit, že je občas svezu, přeci jenom, není to úplně typický kouzelnický dopravní prostředek, ale mě tahle mudlovská výstřednost baví.“

Ještě před rozloučením jim Ginny položila poslední otázku. „Co kdybyste se stavili o víkendu na večeři? Bude tam celá rodina. Děláme to tak každý rok, když přijdou dopisy s pozvánkami do školy a všechno už je díky bohu zařízené. Většinou se pak potom na několik dní přesouváme do Doupěte k mým rodičům. Je tam sice trochu blázinec, ale Jessica by se mohla alespoň trochu okoukat, než vyrazí do školy. A vám by to Dudley jistě taky prospělo, my přece nekoušeme,“ zasmála se. „Paní Figgová vás k nám dopraví. Alespoň se budeme moci domluvit na začátek školního roku,“ nabídl jim Harry.

Dudley se tvářil trochu rozpačitě, ale Jessica mu okamžitě skočila kolem krku. „Určitě přijdeme, viď tati?!“ dožadovala se.

„Myslím, že bychom se stavit mohli,“ dostal ze sebe přiškrceně Dudley, protože mu jeho dcera trochu omezila přívod kyslíku a k tomu se mu už teď dělalo špatně při představě dalšího cestování krbem. Nechápal, jak to mohli vydržet? Vždyť takhle se přece nedá cestovat pořád nebo ano? Než se ale stihl pořádně zamyslet, Potterovi už nastoupili do svého auta a zmizeli za zatáčkou.

„Páni, já jsem unavená,“ zívla Jessica, zatímco Dudley strkal všechny nakoupené věci do kufru.

„Tak to si musíme pospíšit, abychom byli rychle doma,“ pousmál se. Jeho dcera ho ale nevnímala. Místo toho vytáhla z kapsy krabičku Bertíkových fazolek tisíckrát jinak a právě se šklebila nad jednou z příchutí. Když jí o legendárních cukrovinkách ostatní v obchodě vyprávěli, prostě tomu nemohla odolat. Soudě podle jejího momentálního výrazu jí to už jako dobrý nápad nepřišlo. Tahle chutnala jako babiččino mazání na kolena, ne že by ho někdy chutnala. Raději tedy balíček znovu zastrčila do kapsy a téměř vzápětí usnula.

***

„Jessico, vstávej! Máš tu kamarády!“ budil ji druhý den ráno babiččin hlas. Až teď si všimla, že je u sebe v pokoji. Táta jí sem musel večer odnést, když přijeli domů. V rohu jejího pokoje stál nový kufr s jejími věcmi do Bradavic. Byl stejný jako měla Lily nebo její bratři a na vrchu měl iniciály J. D. Jediné, co Jessice zatím chybělo, byl domácí mazlíček. Na toho už však nezbyly peníze a tak jí ho táta slíbil napřesrok, pokud se jí na škole bude opravdu líbit. Asi se nechal trošku ovlivnit dědou, který se Jessicu snažil všemožně poštvat proti její kouzelnické budoucnosti. Ale teď musela kouzla stranou. Poslední dny měla plnou hlavu Bradavic a nových, vzdálených příbuzných, že úplně zapomněla na Emu a Zacha.

„Už běžím!“ zavolala rozespale nazpátek, zatímco se snažila neobléknout si mikinu obráceně. Nakonec seběhla dolů a měla co dělat, aby nespadla ze schodů. Dům v Zobí ulici se vůbec nezměnil. Až na nábytek zůstal stejný. Jessica teď bydlela v pokoji, který dříve patřil Harrymu, kterého si oblíbila už po hodině, co ho znala. Konečně doklopýtala ke dveřím, kde už na ni čekali Ema se Zachem a tvářili se dost uraženě.

„Ahoj!“ pozdravila je vesele Jessica, ale místo odpovědi ji přivítaly jen dva naštvané pohledy.

„Jessico, do večeře budeš doma!“ Vernon Dursley stál ve dveřích do kuchyně a hleděl na svou vnučku o dost chladněji, než byla zvyklá. Jessičin úsměv povadl, postoj jejího dědy jí ničil, tak moc si přála, aby se její prarodiče těšili s ní. Nebo aby to alespoň brali tak v pohodě jako táta. Jenže asi opravdu zůstane jen u toho přání. Se slzou na krajíčku přikývla a zavřela za sebou dveře. Stačí čelit naštvaným kamarádům, nepotřebuje to mít z obou stran.

„Co se s tebou děje?“ spustila okamžitě Emma. „Mobil máš nedostupný, doma nejsi, do klubovny jsi taky nepřišla. Byli jsme přeci domluvení, že nás moje mamka vezme do Londýna do kina. Mohla jsi dát alespoň vědět, že nepojedeš. A výmluva, že sis jela koupit věci do školy, je fakt trapná. A ještě nám to ani nedokážeš říct sama a vzkazuješ to po babičce. Navíc, do naší školy si věci kupovat nepotřebujeme, všichni to vědí.“

„Ale já-„ začala Jessica svou obhajobu, ale zasekla se v polovině věty. Došlo jí, že o Bradavicích nesmí nikde vyprávět. A oni by jí stejně nerozuměli, natož aby jí uvěřili. Takže co teď? Co jim má říct? Jak má z tohohle proboha vybruslit?

„Děda mě přihlásil na jinou školu a oznámil mi to v neděli. Nedal mi na vybranou, prostě mi to přikázal. Je mi to strašně líto, ale nevěděla jsem, jak vám to říct. Trucovala jsem doma, ale včera jsem musela jet nakupovat s tátou věci do školy, jinak bych dostala zaracha až do konce léta a už bych vás vůbec neviděla,“ fňukala Jessica a v duchu sama sebe chválila za to, jak to dokázala pohotově vymyslet. A taky trochu za to, že to všechno svedla na dědu, který by byl ten první, kdo by jí zabránil do Bradavic odjet, kdyby mohl. Bylo to vlastně trochu absurdní.

„Takže chceš říct, že s námi do školy chodit nebudeš?“ zeptal se Zach, který do té doby zatím vůbec nepromluvil. Jessica provinile sklopila hlavu a oběma to muselo být v tu ránu jasné. Nastalo ticho.

„No, tak… tak se budeme vídat alespoň odpoledne, ne?“ zkusil to odlehčit, ale bohužel tím všechno ještě zhoršil. Jessica si skousla ret pod náporem nervozity a studu. Až teď jí docházelo, jak rychle své přátele odkopla na úkor světa, který vůbec neznala a nerozuměla mu. Opouštěla něco, na čem jí tolik záleželo pro něco neznámého a lákavého.

„Je to internátní škola, Zachu, nebudu spát doma,“ špitla nakonec. Uvědomovala si, že stojí na rozcestí. A až vykročí na jednu nebo druhou stranu, už nebude cesty zpět. Rozhodla se, že odjede na celý půl rok do Bradavic a vrátí se jen na svátky a na prázdniny. U Potterových se jí to nezdálo jako špatný nápad, ale teď to najednou cítila jinak. Bylo jí kamarádů tak líto a cítila se naprosto mizerně.

„Tak o víkendech?“ Teď už to nebyl způsob jak odlehčit situaci, ale jen zoufalá otázka. Jessica jen zakroutila hlavou.

„Je to moc daleko. Vrátím se domů až na Vánoce. A potom až v létě.“ V jejím hlase byla znát opravdová a upřímná lítost. Najednou jí veškerá radost a očekávání z nové školy přešlo. Dala by cokoliv za to, aby mohla vzít své dva kamarády sebou, ale Lily a všichni ostatní jí jasně řekli, že Bradavice jsou jen pro čaroděje a čarodějky. Kdyby Ema nebo Zach byli kouzelníci, už by o tom věděli a v takovém případě by určitě nemluvili o tom, že půjdou na místní státní školu.

„Chceš říct, že se vůbec neuvidíme?“ vzlykla Ema. Odpovědí jí bylo opět jen hrobové ticho.

„Nemůžu s tím nic udělat, zkoušela jsem to,“ zašeptala znovu Jessica, ale nevěděla, zda přesvědčuje o té lži víc sebe nebo své kamarády. Jistě, že s tím mohla něco udělat. Mohla prostě říct, že o žádné Bradavice nestojí, bez ohledu na to, jak úžasná škola to bezpochyby je. Určitě by se bez hůlky a kouzlení obešla. Stejně se v tom světě nevyzná. Ale teď, potom, co její táta utratil čtvrtroční výplatu za její věci do školy, už opravdu neměla na výběr. Musí tam jet. Musí to alespoň rok překousnout. A pak může odejít. Táta jí přece říkal, že může, ne?

„Ale když se mi tam nebude hodně líbit, táta slíbil, že můžu po roce odejít,“ vyhrkla neuváženě. V tu chvíli byla přesvědčená, že ten rok v Bradavicích překousne a pak se vrátí zpět do svého světa, za svými kamarády. Jo, byl to skvělý plán. Navíc nikdo nebude moct říct, že to s kouzelnickým světem ani nezkusila, když mohla.

„Takže to budeme muset rok vydržet,“ povzdechla si Ema. Už nezněla tolik naštvaně, jen zklamaně a smutně. Její rodiče jí vychovávali velmi přísně, takže kdykoliv se Jessica vymluvila na příkaz rodičů, Ema se na ni přestala zlobit, protože to chápala. Sama poslouchala svoji mámu na slovo a neodvážila se jít proti ní.

„Popravdě myslel jsem si, že ti to vaši nedovolí. Slyšel jsem mámu s tátou, jak si v obýváku povídali o tom, že jim je to divné, protože tvůj děda by se hanbou propadl, kdybys šla na obyčejnou státní školu,“ přiznal nakonec Zach během toho, než došli na dětské hřiště a sborově se usadili na houpačky.

„Ale já si nemyslím, že jít na obyčejnou školu je hanba!“ obhajovala se Jessica okamžitě. Opravdu si to nemyslela. Vlastně se původně na tu školu s těmihle dvěma hrozně těšila. Než přišel dopis z Bradavic. Ten totiž zastínil všechny její dosavadní představy o jejím životě. Bude z ní čarodějka. Už je čarodějka! Panebože, teď se tam zas těšila, kdo se v tom má vyznat? Téměř neslyšně si povzdechla.

„Já vím, že ne. Nebavila by ses s námi, kdyby sis myslela, že jo,“ uklidnil ji Zach.

„Tak si budeme alespoň volat a psát, ne?“ navrhla trochu veseleji Ema. Jessica se zamyslela. Mají vůbec v kouzelnickém světě mobily? Bude si moct v Bradavicích nabít telefon? Jsou tam nějaké obchody, kde se dá dobít kredit, když mají jiné peníze? A je tam vůbec signál?

„Jo, myslím, že to by snad šlo,“ pousmála se rozpačitě na svou kamarádku. Ve skutečnosti spíš panikařila. Právě jí pomalu docházelo, že vlastně nebude mít žádný kontakt s domovem. Jak to Lily s Alem a Jamesem dělají? Posílají snad stejné sovy, jako je ta, co přinesla dopis z Bradavic? A jak můžou ty sovy vědět, kam mají letět? Může vůbec takovou sovu poslat přátelům, aniž by neprozradila své tajemství, které jí celou dobu svrbí na jazyku?

„Ten rok to zvládneme, pak řekneš, že se ti na škole nelíbí a budeme zase spolu!“ zavýskla nakonec Ema, jako by sama sebe potřebovala ujistit, že to tak opravdu bude. Se svým obvyklým elánem se zhoupla na houpačce, div z ní nespadla.

„Přesně tak,“ zazubila se Jessica. V tu chvíli o tom, že za rok bude ve škole se Zachem a Emou, vůbec nepochybovala. Bradavice sice zněly fajn, ale tihle dva tam nebyli. A hlavně jim o nich nemohla ani vyprávět. Její těkavá mysl si najednou postavila školu čar a kouzel do pozice nutného zla, do kterého se uvrtala a musí se z něj co nejdříve vyvléknout.

„Nakonec to mohlo dopadnout i hůř. Dokud máš možnost si vybrat, tak je to ještě dobré, myslím,“ podotknul Zach a měl přitom komicky důležitý výraz ve tváři. Jeho dvě společnice ho samozřejmě napodobily. Tři sotva jedenáctileté děti se tvářily smrtelně důležitě nad pocitem, že tíha světa leží na jejich bedrech. Měly před sebou ještě dlouhá školní léta, která vedla přímo k zodpovědné dospělosti. Ani je nenapadlo, že by se měly někdy rozdělit a jít každý svou vlastní cestou.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction