OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lucem Vitae: 9. kapitola - Doušek Živoucí smrti se zvláštním efektem

11.04.2012 (19:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 975×

Kapitola 9.: Doušek Živoucí Smrti se zvláštním efektem

Celá snídaně proběhla v naprosté tichosti. Teda až na Siriusovo žvýkání a Removo otáčení stránek nějaké, velice staré a jistě velice zajímavé, knihy. Oba vypadali ustaraně. Remus z mně neznámého důvodu a Sirius proto, že jsem mu otevřela starou ránu, která ho pořád ještě bolí. Asi se mu budu muset v nejbližší době omluvit.

Hned po snídani jsme měli hodinu lektvarů a potom druhou. No jasně, měli jsme dvouhodinovku lektvarů se Zmijozelem. Ne, že by mi to nějak vadilo, byla jsem zvyklá a proti zmijozelským jsem nic neměla, teda až na ty, kteří se dobrovolně přidali, nebo přidají k Tomovi. Jinak jsou zmijozelští celkem v pohodě a protože jsem byla sama ze Zmijozelu, vím jaké to je být za tu špatnou. A to je teprve pondělí ráno. Ten Brumbál má ale nápady.

No, v učebně lektvarů jsem seděla v první lavici, jiná na mě totiž nezbyla, ale nestěžovala jsem si.

Lily si sedla vedle Chrisi a Pobertové si taky sedli po dvou. Remus seděl s Pettigrewem v předposlední lavici a James se Siriusem seděli za nimi v lavici poslední. Tito všichni mě nechali napospas světu. Přesněji řečeno napospas Horaciu Křiklanovi, mému bývalému učiteli lektvarů, který mě měl tak v oblibě, že do svého klubu, kvůli mně, přijal i Toma.

Do té doby si jej ani nevšiml, ale hned, co jsem ho vyzvedla do lepší společnosti, zachytil se drápky a už se nepustil.

Profesor Křiklan mě posadil na jediné volné místo ve třídě a to na místo v první lavici, hned vedle toho kluka s onyxovým pohledem. Hned vedle Severuse Snapea.

Když jsem si s němu sedala, tvářil se tak nějak divně, jakoby nevěděl, co si o mně má myslet. Bylo to hodně zvláštní. Pořád se na mě díval, a když jsem se na něj podívala já, uhnul pohledem tak rychle, až jsem si skoro myslela, že se mi to jenom zdálo.

A když nám zadal profesor práci, hned jsem se do ní pustila. Bylo mi jedno, že mě Severus pozoruje, protože jsem dokázala pracovat i v tom největším stresu.

Prostě jsem si došla pro ingredience, vyskládala jsem si všechny potřeby na lavici a bez jediného pohledu na Severuse jsem se pustila do zdlouhavé práce na lektvaru Živoucí Smrti. Byl to silný jed, ale taky to zároveň bylo opakování z šestého ročníku.

Lektvar jsem dokončila asi o deset minut dříve než ostatní. Šla jsem na to svými ověřenými způsoby, které mají vaření ulehčit a urychlit.

Když jsem měla lektvar hotový, odstavila jsem kotlík z ohně, opřela jsem se do židle a rozhlédla jsem se po třídě.

Lily ještě zápasila s nožem, zatímco James už míchal nějakou světle zelenou břečku. To Severus už pouze míchal a pomalu se dostával do poslední fáze. Do kotlíku vhodil kousek kořene Asfodelu a potom už jenom třikrát zamíchal po směru hodinových ručiček, potom odstavil kotlík a stejně jako já se opřel do židle.

Zaráz jsme se na sebe podívali a já se na něj usmála. Viděla jsem v něm veliký potenciál, který by se pod správným vedením dal rozvinout v nepředstavitelnou magickou sílu, která by dosahovala té Brumbálové.

Jistě, na Toma by nikdy neměl, ale byl by z něj velice silný čaroděj, který by dozajisté pomohl k lepšímu světu, byl by poznávaný a libé by z něj měli respekt. Neříkám, že Brumbál je nějak méně mocný, ale Albus rozhodě nedosahuje takového magického potenciálu, jaký má Tom nebo já.

Severus se na mě znovu udiveně podíval, ale pak se znovu schoval pod tu svou masku a strnule zíral před sebe. Chtěla jsem mu něco říct. Teda, chtěla jsem mu říct, že bych si s ním ráda popovídala, ale nestihla jsem to, protože profesor Křiklan si právě všiml, že už dávno máme hotovo.

„Á, Severus a slečna Ellise už mají hotovo, tak se podíváme, jak na tom jsou s kvalitou lektvaru,“ řekl na celou třídu a všichni studenti se otočili tvářemi k nám. Nikdy jsem neměla ráda přílišnou pozornost, které se mi v poslední době dostává tolik, až začínám být občas velice nepříjemná.

Křiklan došel k naší lavici, naklonil se nad můj kotlíku opatrně spustil na hladinu lektvaru lísteček Březinky ohnivé. Lístek se, jen co se dotkl hladiny, začal se jakoby spalovat, ale bez plamene.

Potom, co dohořel se změnil v popílek, který se snesl z hladiny pryč. Než ale dopadl na dno, rozpustil se, bylo to jakoby ani nebyl.

Jinak, lektvar měl černou až malinko nahnědlou barvu. Jeho průhlednost byla velice mizivá, neboť bylo vidět pouze jeden a půl palce pod hladinu, ale tohle byla optimální průhlednost.

Křiklan zvedl hlavu od mého kotlíku a rozhlédl se udiveně po třídě.

„Je dokonalý. Jen jedna kapka tohoto lektvaru, by nás všechny zabila,“ pravil zadumaně.

Hned potom, co se vytrhl z udivení, přišlo druhé, neboť jsem do svého lektvaru přidala i něco na efekt.

V kotlíku to začalo vřít a hladina se začala, stejně jako lístek, spalovat bez plamene, akorát z ní začaly stoupat rudě červené páry, které dodávají na vábnosti lektvaru. Tyto páry z kotlíku po tomto efektu stoupaly nepřetržitě. Jsou to páry, které vábí lidskou bytost. Páry, které zatemňují lidskou mysl a popohání k tomu, aby člověk či jiná bytost lektvar vypil.

Křiklan udiveně vydechl. Tento efekt dělala jen jediná studentka, která nikomu nikdy neprozradila toto tajemství. Studentka neuvěřitelně podobná té, která připravila právě tento doušek Živoucí Smrti, až na to, že tato studentka měla blond vlasy, ale jeho bývalá studentka měla rudé vlasy. Studentka, která se, stejně jako tato dívka jmenovala Ellise Whiteová.

„Och, slečno, vy jste nějaká příbuzná Ellise Whiteové?“ zeptal se mě najednou Křiklan.

„Oh. Jestli myslíte Ellise Whiteovou, která na tuto školu chodila asi před osmdesáti až sto lety, tak to ano…“ řekla jsem a rychle jsem přemýšlela, co mu mám říct a najednou mi cvaklo: „Ellise Whiteová je moje babička. Zemřela 27. května roku 1933. Přesně o dvacet sedm let později jsem se narodila já a tak mi moje mamka dala jméno po ní.“ Vlídně jsem se na něj usmála a podívala jsem se smutně po třídě. Já a svoje vlastní babička? Musím říct, že jsem geniální.

Severus na mě udiveně koukal, zřejmě nevěděl, že jsem z tak čistokrevné rodiny, jako jsou Whiteovi, které zná ve Zmijozelu snad každý.

Znovu jsem se na něj usmála a moc jsem si nevšímala udivených pohledů Lily, Chris a Pobertů, kteří se na mě však koukali i s opovržením. Nejspíš proto, že Nebelvír se přece nikdy nesměje na Zmijozela, to je přece nepřijatelné.

„Slečno, dnes máte za V,“ ozval se Křiklan a přesunul se k Severusovi, doufaje, že ho student jeho vlastní koleje nezklame. A Severus nezklamal, měl naprosto dokonalý lektvar, sice bez nějakého vyzdvižení, ale dostal V a to je to nejdůležitější.

„Správně, pane Snape. Pět bodů Zmijozelu a samozřejmě deset bodů pro Nebelvír. Za vaše překvapení a účelný efekt navíc, slečno Whiteová,“ pochválil nás Křiklan a rozdal nám body. Byla jsem svým výkonem velice spokojena.

Zrovna jsem přemýšlela o jednom vylepšení Mnoholičného lektvaru, když profesor Křiklan ukončil hodinu. Zvláštní, ani jsem si nevšimla, že by komentoval nějaké další výtvory. No, ještě jsem odevzdala vzorek a potom jsem se klidila ze třídy. Zrovna jsem sáhla po klice, když mě oslovil profesor lektvarů.

„Slečno Ellise, můžete na slovíčko?“ zeptal se mě, a když jsem přitakala, dodal: „Chtěl bych se vás na něco zeptat.“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Lucem Vitae: 9. kapitola - Doušek Živoucí smrti se zvláštním efektem: