Kéž by zítra o mne stál! - 9. kapitola - Dočtená kniha • OurStories.cz ~ naše povídky

V této kratší kapitole nahlédneme do vědomí nešťastné Éponine. Ona si myslí, že je mrtvá... A my si s ní vybájíme svět za hranicemi.

24.06.2013 (14:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 946×

Tma ji pohltila. Pamatovala si všechno a zároveň si nepamatovala nic. Pamatovala si kapky deště. Pamatovala si krev na své dlani. Pamatovala si Gavrochův zpěv. Ržání koně. Strach při zvuku Javertova jména. Lásku k Mariovi. Závist ke Cosette. Pamatovala si všechno. Nepamatovala si nic.

Má utkvělá myšlenka mne neopouštěla. Gavroche. Kde je Gavroche, co se stalo Gavrochovi? Je v pořádku? Pamatuji si, jak zoufale jsem volala jeho jméno. Rukou jsem zabloudila ke své ráně. Necítím již žádnou bolest, ani před tím jsem ji necítila. Jsem tedy mrtvá? Ano, určitě jsem mrtvá! Neděsí mě to. Neděsí mne pocit, že již nežiji. Smrt je součástí života. Je to, jako když dočtete román. Postavy pro vás zemřou, ale vždy můžete vzpomínat. Můžete si vzpomenout, vdechnout jim pomyslný život tím, že začnete číst zase znovu od začátku. Zajímalo by mne, zda můžu prostě začít číst znovu. Jestli se všechno vrátí.

Zkusila jsem vzpomínat. Zkoušela jsem si vzpomenout na všechno, na sebemenší detaily. Přelistovala jsem svůj román na začátek, na první stránku. Zkusila jsem prostě číst znovu a nepřeskočit žádnou řádku, žádné slovo. Ale bylo to, jako bych se teprve číst učila. Šlo to těžko. Kniha byla plná odborných výrazů, příliš složitá na mé znalosti. Mnoho věcí jsem nedokázala přečíst. Nedokázala jsem si na ně vzpomenout.

„Eponine! Eponine, slyšíš mne?“ Hlas, který ke mně mluvil, a já nevěděla, odkud pochází, jsem znala, ale jen těžko jsem ho zařazovala do svých zmatených, mrtvých vzpomínek. Snažila jsem se vzpomenout si alespoň na jméno. Ten hlas jistě patřil muži, určitě to nebyl dívčí hlas. Nic víc jsem ale nedokázala vymyslet. Nedokázala jsem si vzpomenout na nic dalšího. Měla jsem ale pocit, že jeho jméno začíná na stejné písmeno, jako to mé. Konečně mi to jméno vyplynulo v mysli a já si spolu s ním vybavila krásnou tvář lemovanou plavými vlasy. Enjolras.

Slyším tě, odpověděla jsem, ale nebyla jsem si ani trochu jistá, zda jsem opravdu něco řekla. Může člověk vůbec komunikovat, když vlastně zemřel? Zemřel snad již i Enjolras? Zemřeli Přátelé Abecedy? Byla revoluce neúspěšná? Byly životy nevinných zmařeny zbytečně?

Nechtěla jsem takovou možnost přijmout. Nechtěla jsem to a nebyla jsem na to připravená. Tohle se nemohlo stát. Nesmělo se to stát. Nic takového se přeci stát nesmělo.

Enjolras otíral mokrým kapesníkem Eponinino čelo. Nespouštěl z ní oči a byl u ní celou noc, i když Marius již dávno odešel zase bojovat. Mluvil na ni, i když se bál, že ho neslyší. Říkal jí všechno. Povídal jí o všem, co se stalo. O radostech, o strastech. Mluvil na ni, byl šťasten. Jeho radost, když z jejich mrtvých úst vyšla slova, nelze nijak vypovědět a popsat. Byl šťasten.

Jediné, čím jsem si byla stoprocentně jistá, byla ta tma, která mne obklopovala neustále. Doléhal ke mně Enjolrasův hlas, ale nerozuměla jsem mu. Byla jsem příliš daleko a nedokázala jsem mu porozumět. Odcházela jsem. Věděla jsem, že brzy již všechno skončí. Tam ho uvidím. Uvidím Enjolrase, Maria, Gavroche. Uvidím svoji mladší sestřičku Azelmu. Uvidím možná celý svět, který jsem ztratila. Uvidím i malou Cosette, a třeba dostaneme šanci začít znovu. Nezačneme číst ten samý román od začátku. Napíšeme nový.

A potom jsem otevřela oči a podívala se na svět kolem sebe. Vůbec se nezměnil.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction