Kéž by zítra o mne stál! - 8. kapitola - Čas barikád • OurStories.cz ~ naše povídky

Dostáváme se k nejdelší kapitole v této povídce. Zároveň se ale také jedná o jednu z nejzoufalejších kapitol, co v téhle povídce zatím jsou (povídka se neustále píše, ale má již 14 kapitol). Tahle kapitola až do posledních několika vět zdá se finálová, ale konec nás vyvede z omylu, třebaže bude plný hádanek. Tahle kapitola se mi osobně hodně líbí, potom je takových ještě pár, ale to až dál. :) Snad se vám bude líbit, jako se líbí mně.

21.06.2013 (18:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 834×

Eponine stála se sklopenou hlavou před Mariem, který ani po rozhovoru s Cosette nezměnil názor a nechtěl ani slyšet o tom, že by se vydala na barikády. Řekla, že tedy nikam nepůjde. Řekla, že poslechne, i když již v mysli spřádala plán, jak se na barikády dostat tajně. Věděla, kde budou stát. Víc nepotřebovala vědět.

Když Marius odešel, ještě chvíli jsem ho pozorovala z okna, abych si byla jistá, že je opravdu pryč, a potom jsem se vrhla ke skříni. Samozřejmě, tohle nebyl můj domov. Můj domov je, ač na to myslím jen ztěžka, na ulici. Ale teď potřebuji pánský převlek – Marius mě v něm jistě nepozná, a kdyby náhodou, uvidí mě stejně až na barikádách. Bude pozdě mi něco vymlouvat. A on sám musí pochopit, že něco mi vymlouvat prostě nemá cenu. Jsem tam kvůli němu. Je mi jasné, že tam zemřu, všichni tam zemřou… Nemůžu ho nechat zemřít samotného. Nemůžu zemřít samotná já. Po tvářích mi nyní tečou slzy a já si je otírám rukou.

Kalhoty byly poněkud volnější, ale pásek z mé sukně vše vyřešil. Skryji ho pod kabátem, ani nebude vidět. Kabát mi padl dobře. Byl z tmavé poddajné kůže, příjemný a teplý. Našla jsem také čepici, pod kterou jsem skryla své dlouhé tmavé vlasy. Do zrcadla jsem se na sebe smutně pousmála. Čas barikád. Čas nevyvratitelné smrti. Již brzy nebudu sama. Budeme spolu. Budeme spolu tam, když tady nemůžeme. Nebojím se smrti, pokud to znamená, že Marius zemře se mnou. Nebojím se smrti. Už ne.

Otevřela jsem dveře a sešla jsem dolů. Je nejvyšší čas vyrazit tam, kde musím být.

Když jsem dorazila do uličky v St. Michel, boj byl již v plném proudu. I z dálky jsem již slyšela výstřely. Na konci ulice stály hlídky – hlídky přátel Abecedy. Jen díky mému tmavému oděvu a drobné postavě se mi podařilo proklouznout dovnitř a skrýt se pod zástinem barikády. Kousek ode mne tajně bral z hromady zbraní Gavroche ručnici. Nevšiml si mě… Můj bratr si mě nevšiml a já za to byla ráda. Byl by naštvaný, že jsem tady. Vyplísnil by mne. Nikdo si mě nevšiml. Opřela jsem se o ležící stůl, který je součástí hlavní barikády.

Pomalu jsem se začínala uklidňovat. Dostala jsem se tam, kde jsem chtěla být. Jsem tam, kde jsem chtěla umřít. Jsem s Mariem a jsem s Gavrochem. Nic nemůže být lepší. Nebýt výstřelů, snad bych dokonce i usnula. Tak krásně mi nyní bylo!

Náhle jsem uslyšela Mariův hlas a zahlédla jeho siluetu na vrcholu barikády. Co to dělá? Co to vyvádí? Na někoho křičel. Zaslechla jsem a poznala jsem jméno, které vyslovoval. Gavroche. Co se děje s Gavrochem? Co se děje s mým bratrem? Náhle mi bylo jedno, jestli mě ostatní uvidí. Gavroche… Jestli se něco stane Gavrochovi, nikdy si to neodpustím! Zvedla jsem se a vylezla po barikádě výše, abych viděla, co se děje. Strnula jsem. Můj bratr se pohyboval bezstarostně a bez jakéhokoli strachu mezi mrtvolami vojáků národní gardy, prozpěvoval si a prohledával jejich brašny.

„Gavrochi, co to vyvádíš? Vrať se!“ zvolal Grantaire.

Vojáci si připravovali pušky a náhle vystřelili. Vykřikla jsem jméno svého bratra, který se skácel k zemi. Zabili ho! Oni ho zabili! Byla jsem zoufalá! Náhle jsem si uvědomila, že se Gavroche opět zvedá a drží si krvácející rameno. Ach Bože, tolik jsem se o něj bála! Ozvalo se několik dalších hlasitých výstřelů. Ani jsem je nevnímala, tak jsem byla šťastna za život mého malého bratra!

„Gavrochi!“ zavolala jsem na něj. „Okamžitě sem pojď! Ach, Gavrochi!“

Upřel na mne zrak. Očekávala jsem, že se bude mračit, že bude naštvaný. Ale v jeho tváři se zrcadlila smrtelná hrůza. Nyní si mě všimli i ostatní… i Marius se na mě díval. V očích všech byl stejný stín. Uvědomila jsem si, že se mi nedívají do očí, a uvědomila jsem si, že mi vlhne košile. Nerozuměla jsem tomu. Nepršelo přeci tolik, aby… na dlani, kterou jsem si přitiskla k mokré košili, jsem uviděla krev. Hodně moc krve. A potom jsem si uvědomila, že jsem zraněna. Jeden z hlasitých výstřelů musel tedy ublížit i mně. Neuvědomila jsem si to, taková je tu zima, a tak jsem byla šťastna, že Gavroche je naživu! Zatmělo se mi před očima a cítila jsem, že ztrácím rovnováhu. Zvrátila jsem se dozadu a padala jsem. Očekávala jsem tvrdý náraz na zem, ale někdo mě zachytil do náruče. Poznala jsem Enjolrasovy oči, když se nade mne jeho tvář sklonila. Zašeptal mé jméno.

Když přiběhl Marius, Enjolras se mnou poklekl na zem a nechal mne, abych se přesoukala k němu. Přitiskla jsem se k němu. Ach, jaká je najednou zima! Byla i předtím tak velká zima? Opravdu byla taková zima, nebo přichází zima až s blížící se smrtí? Proč mi to tak vadí? Všichni jednou umřeme… A všichni, co jsou zde, umřou… Ale přeci jen se mi splnilo mé přání… Zemřu dříve než můj bratr a zemřu dříve než Marius. Malinko jsem se pousmála.

„Marie,“ zašeptala jsem. „Ach, jsem tak ráda, že jsi tu se mnou!“ řekla jsem. Chtěla jsem mluvit dál, ale musela jsem dát prostor kašli, který mě ovládl. Na Mariovu košili jsem vykašlala malou trošku krve. Ach, jak špatně se mi dýchá! Kulka asi prošla plící, nebude to tedy jistě trvat dlouho…

„Eponine, ubožátko! Co tu děláš? Víš, že jsem nechtěl, abys tu byla! Proč jsi mě neposlechla? Měl jsem snad na tebe dávat větší pozor… Ne, není to tvá vina! Měl jsem dávat větší pozor, co se děje, měl jsem více hlídat tvé plány!“

„Byl to dokonalý plán,“ zašeptala jsem. „Nemohls ho odhalit, Marie,“ řekla jsem a vztáhla jsem k němu ruku a pohladila jsem ho po tváři. Uchopil ji a políbil mne do dlaně.

„Ach, Eponine! Neboj se, vše bude v pořádku, Enjolras už běžel pro obvazy, brzy ti bude lépe…“

Pousmála jsem se nad jeho slovy.

„Ach ne, Marie… Nemusíte si dělat žádné starosti… Už to nebude trvat dlouho a potom se sejdeme – viďte, pane Marie, že po smrti se všichni sejdeme?“ Nevím, co zavinilo, že jsem mu začala vykat, jako když jsem ho viděla poprvé. Snad proto, že odcházím – a to je to samé, jako kdybych poprvé přicházela, že ano? Když si lidé říkají Dobrý den, ráda vás poznávám, tak si vykají. Přicházejí z odlišných světů. Já do odlišného světa odcházím, měla bych tedy říci Nashledanou, ráda jsem vás poznala.

„Ano, Eponine,“ řekl Marius smutně a já si všimla jeho slz. Ach, nic horšího jsem nemohla viděti! Marius plakal! Plakal kvůli mně!

„Víte, pane Marie,“ zašeptala jsem a musela se odmlčet, protože jsem se znovu rozkašlala, „jsem šťastná. Nemohla jsem si přát lepší smrt, než ve vaší náruči. Ani nevíte, jak moc jsem doufala, že zemřu takhle! A když jsem s vámi, je mi teplo… Kolem mne je zima, ale je mi teplo. Věřil byste…“ nový záchvat kašle mi ani nedovolil dokončit otázku, „věřil byste, že jsem do vás byla trochu zamilovaná?“

Čas ubíhal. Netrvalo to dlouho. Jen pronesli několik dalších slov, než Eponinina víčka poklesla a její hlava se opřela o Mariovu hruď. Všem bylo téměř jasné, že je nešťastná Thenardierová mrtvá, ale i přesto ji Enjolras s Mariem odnesli do krčmy, kde skladovali zásoby, položili ji na lavici a pozorovali ji. Marius byl zoufalý, s Enjolrasem popíjeli černé pivo a jejich oči se leskly.

Věděli, že je život nešťastné Eponine ztracený. Snad proto ani nevěděli, zda to není pouhý přelud, když až o několik hodin později zaslechli z úst chladné dívky tichou otázku: „Gavroche, kde je Gavroche?“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction