OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » I hate you because I love you - 21. kapitola

26.10.2012 (16:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1131×

21. kapitola

Lily:

Když jsem tady tak stála a v ruce pevně svírala přísahu, najednou jsem si tím nebyla vůbec jistá. Pokud snad existoval jediný důvod, proč bych chtěla být nesmrtelná, byl to nekonečný čas strávený po Lukeově boku, jenže se zdálo, že i to pouto, které mezi námi za tak krátkou dobu vzniklo, stejně rychle zaniklo. Nebo jsem si to všechno jenom vysnila? Byla jsem tolik zoufalá, že jsem si nalhala, co ke mně Luke cítí? Protože jaké jiné vysvětlení mohlo existovat pro jeho divné chování?

Zhluboka jsem se nadechla a sama sobě přísahala, že ať už to bude jakkoli těžké, promluvím si s Lukem hned poté, co nás propustí.

„Já, Lily Lenka Potterová..." začala jsem, ale to, co jsem četla, jsem vnímala jen okrajově, protože Luke stál celou dobu vedle mě a i přesto, že jsem se nutila od papíru nevzhlédnout, jsem jeho přítomnost vnímala víc než intenzivně. Ale už během čtení jsem si uvědomovala jakési svědění v konečcích prstů, které začínalo být značně nepříjemné.

Jakmile jsem dočetla, odložila jsem přísahu a ze zlatého talířku vzala malý plátek ambrosie. V okamžiku, kdy jsem sousto spolkla, jsem měla pocit, že se zevnitř rozskočím a v naději, že to přestane, jsem se natáhla po malém poháru s nektarem a na ex ho do sebe kopla. Pálení ale neustalo a naopak se vystupňovalo až do nesnesitelné míry a já musela potlačit bolestný výkřik linoucí se z mého hrdla. Na okamžik mě napadlo, jestli je všechno tak, jak by být mělo, jestli moje lidské tělo nějak špatně nepřijalo božský pokrm, ale bolest mi vytlačila myšlenky z hlavy a já s úlevou přivítala bílý záblesk, který mi vystřelil z těla. Během chvilky, kdy bílé světlo linoucí se mi z těla setrvalo, jsem se cítila přímo dokonale, nedokázala jsem vnímat nic než neskutečný pocit štěstí rozlévající se všude okolo mě, skutečný svět jako by na ten okamžik přestal existovat.

Jakmile bílé světlo zmizelo, zvláštní pocit opadl, ale zůstalo štěstí a síla, které mohly směle konkurovat s Lukeovým lektvarem, který mi uvařil po vyčerpávajícím snu s Voldemortem a já ho pojmenovala "Hagridoničič", což se mezi mými přáteli moc neujalo, jelikož jsem byla jediná, komu ten nápad přišel skvělý a která název používala.

„Lily, děkujeme," poděkoval Zeus s úsměvem a pokývl na Patricii, která po mé pravé straně v ruce žmoulala papír s přísahou. Dovolila jsem si jeden pohled směrem k Lukeovi a s ostrým pocitem zklamání zjistila, že opět jen kouká před sebe. Tím víc jsem toužila zjistit, co se děje. A zároveň se strašně bála jeho možné odpovědi.

                                                                           ---

„Potřebuju s tebou mluvit!" zastavila jsem Lukea potom, co nám Zeus ukázal pokoje a nechal nám týden do začátku velké slavnosti volno na "aklimatizování". Luke se jen zastavil a rozhlédl se kolem, jakoby hledal jedinou záminku proč odejít.

„Ano?" otočil se ke mně, když zřejmě shledal své okolí příliš nezajímavé, než aby mu věnoval nějakou větší pozornost.

„Co se děje?" vyhrkla jsem, navzdory svému pečlivě nacvičenému dialogu, ve kterém jsem měla být naprosto klidná, ať se dozvím cokoli a pokud možno co nejméně čitelná.

„Co se děje? Myslím, že se toho děje docela hodně, asi budeš muset být konkrétnější," odsekl jízlivě. Byla jsem zvyklá na jeho sarkasmus, jízlivost a vůbec všechny způsoby, jakými se běžně vyjadřoval, ale tohle bylo jiné, byl to chladný nepřístupný hlas, který jak by se ze všech sil snažil dokázat, že mezi námi nikdy nebylo nic víc než ledová lhostejnost.

„Myslela jsem, co se děje s tebou... Ne, proč se chováš tak, jakoby mezi námi nic nebylo?" koktala jsem a čím víc jsem si připadala jako idiot, tím víc narůstal můj vztek.

„A co přesně mezi námi bylo?" zeptal se a já si s ostrým bodnutím u srdce uvědomila, že přesně tuhle otázku - jen v přítomném čase - jsem jednou položila já jemu. Snad jsem ani nechtěla věřit, že to bylo sotva před dvěma měsíci, protože mi ty chvíle přišly strašně vzdálené.

„Musím jít. Promluvíme si jindy," zabručel.

„Stůj!" vyhrkla jsem za jeho vzdalující se postavou, když jsem si všechno poskládala dohromady. Nechápala jsem, proč se snaží všechno popřít, ale byla jsem si jistá tím, že to, co jsem vídala v jeho očích a cítila v jeho přítomnosti, bylo to nejkrásnější v mém životě a už proto to muselo být pravdivé. Přinutím ho, aby přiznal, že to je pravda. Luke Snape je možná nepochopitelný a nepřístupný všem kromě svých blízkých, ale já už jsem si k němu našla cestu a udělám všechno, abych ji neztratila. S trochou ironie jsem si vzpomněla na všechny romány, kdy se kluk snaží získat srdce své vyvolené, existuje několik kluků, kteří by se snad o moje srdce pokoušeli, ale já si musím vybrat zrovna toho, o jehož srdce budu muset bojovat já. Ano, jsem pitomá...

Patricie:

„Lily!" vyhrkla jsem a rozeběhla se k postavě stojící u malého lesíka, kterou jsem už asi čtvrt hodiny hledala.

„Děje se něco?" zeptala jsem se, když jsem si všimla jejího zachmuřeného výrazu.

„Ne, asi ne," zamumlala, „co jsi chtěla?" zeptala se s nepřesvědčivým úsměvem. Změřila jsem si ji pohledem, který jasně říkal, že jí na to ani při nejmenším neskočím, ale momentálně jsem byla příliš šťastná na to, abych se nechala odradit od toho, abych se jí s tím svěřila.

„Roderic mě pozval na rande," odpověděla jsem a po jejím šokovaném pohledu začala rychle vysvětlovat.

„Teda… já vím, že bych si s ním neměla vůbec nic začínat, ale když už nejsme v Bradavicích a není žádný Nebelvír a Zmijozel, nehledě na to, že ty jsi s Lukem, prostě konečně mám pocit, že skutečně můžu dělat přesně to, co..."

„To je skvělý," přerušila mě a tentokrát už s upřímnějším úsměvem mě objala.

„Říkala jsem ti, že je to jen otázka času a vidíš? Navíc jsi teď pomocnicí samotný Afrodity, takže myslím, že když tě přiučí nějakým svým čáry fukům," pobaveně se zasmála.

„Čáry fuky děláme my, ale vidíš, teď si mi připomněla, že se mám s Athénou sejít u toho velkýho památníku, co je o jedno patro pod námi! Prý mě chce zasvětit do mé budoucí práce, myslím, že je to náramně vzrušující, jen si to představ, třeba dostanu na starost nějaký mladý pár a..."

„Pat?" přerušila mě Lily s pobaveným úšklebkem na tváři a já si uvědomila, že už zase moc mluvím. Lily sice byla jediná, kdo dokázal stíhat, co říkám, protože jakmile jsem se rozpovídala, nebyla jsem k zastavení a ani k pochopení, ale ani ona neměla vždycky chuť poslouchat mé bláboly.

„Jasně, ale pomůžeš mi potom vybrat něco na sebe, jasný?" zeptala jsem se s ukazováčkem namířeným do jejího obličeje, počkala jsem si na její přikývnutí a až po tom jsem se vydala přeplněnými zahradami k velkému památníku. Sice jsem si nebyla vůbec jistá, že nám to bude s Rodem klapat, protože jsme každý byl úplně jiný, ale za pokus to rozhodně stálo, protože on byl... boží.

„Patricie," kývla na mě přicházející Afrodita, vlekla s sebou nějakou obrovskou knihu a nesla ji jako nejvzácnější poklad.

„Co je to?" zeptala jsem se a posunkem ukázala na knihu ve starodávných deskách, která vypadala, jako by ji pohromadě držela jen dobrá vůle Diova.

„To je předmětem dnešní výuky, pojď, sedneme si tam na ten piknikový plácek a já ti všechno vysvětlím," usmála se a zamířila k malému místečku, které bylo ze tří čtvrtin obklopeno lesem a tráva tam byla tak zelená, že vypadala spíš nakreslená. Nadšeně jsem ji následovala a nesnažila se skrývat nadšení, že jsem dostala zrovna Afroditu, nedokázala jsem si totiž představit, že bych měla místo ní teď jít třeba s Athénou nebo Artemis.

„Je to jakási kniha vztahů, kterými se rozhodnu zabývat, víš, většinou nechávám téměř volnou ruku, protože není možné, abych mohla hlídat miliony vtahů najednou, chápeš?" Pomalu jsem přikývla a řekla si, že si musím zapamatovat všechno, co mi plánuje říct.

„Málokdy se nějakým vztahem zabírám opravdu důkladně, ale pokud ano, většinou ty dva lidi zná celý svět. Kniha není zcela v mé moci, píše se sama a já mám možnost ji upravovat, ale pouze tak, abych z toho neměla výrazný osobní prospěch, to samé bude platit i pro tebe, pokud se někdy dostaneš tak daleko, že ti ji svěřím. Zpočátku ti budu moct svěřit jen nějaké nedůležité studentské lásky, a když se tam osvědčíš, dostaneš něco většího. Teď si vezmi knihu," pobídla mě a já jen opatrně uchopila tlustou bichli do rukou. Byla několikrát těžší, než by se mohlo zdát, takže mi trochu poklesly ruce, ale okamžitě jsem ji opět vyzvedla výš a vyčkávavě pohlédla na Afroditu.

„V knize jsou pouze vztahy současné, to znamená, že oba aktéři musí ještě žít, jakmile jeden z nich zemře, jsou automaticky přeřazeny do archivů, kam se budeš moct podívat později. Můžeš si vybrat jeden vztah, který ti pomůže seznámit se s knihou, ale radím ti dobře, vybírej opatrně a pečlivě, abys toho později nelitovala, to, že známe vlastní osud, ho neudělá lepším, proto musí vše, co se v knize dočteš, zůstat pouze mezi námi třemi," pronesla vážným hlasem a já si poprvé uvědomila, že není jen naivní bohyně snící o dokonalých vztazích a zamilovaných párech.

Opatrně jsem knihu otevřela na první stránce, kde byl seznam jmen, u každého z nich bylo vždy malé plus a k němu byl ručně dopsán druhý z dvojice.

„Až si vybereš, stačí pouze vyřknout jména a kniha je sama najde," poučila mě Afrodita a probodávala mě rentgenujícím pohledem, který mě víc než znervózňoval. Rozhodla jsem se, že zkusím číst postupně a až dojdu nakonec, vyberu si jeden z párů.

Většina jmen mi nic neříkala, ale když jsem narazila na Lukeovo jméno, u kterého stálo "Lily Lenka Potterová" málem jsem svou zvědavost neudržela, ale nakonec jsem přeci jen četla dál. Ta pravá zkouška sebeovládání měla teprve přijít.

Byla jsem už na konci knihy a byla si stoprocentně jistá, že tím párem, o kterém si přečtu, budou ti dva, ale poslední jméno na seznamu, mě přinutilo vytřeštit oči a zalapat po dechu. Vedle "Roderic Theodor Nott" se totiž vyjímalo naškrábané: "Patricie Sylvia Lyianová". Nebylo moc pochyb, o koho se jedná. Věděla jsem, že ničemu nepomůžu, když si to přečtu, ale přesto jsem měla šílené nutkání to udělat. A co by se vlastně stalo, kdybych si přečetla svůj osud spojený s Rodem? Pokusila bych se ho změnit? Protože jsem si byla celkem jistá, že ano... Vzpomněla jsem si na Afroditina slova: to, že známe vlastní osud, ho neudělá lepším...

Nadechla jsem se, abych se uklidnila. A potom vyřkla ta dvě jména a sledovala, jak se kniha sama otáčí, až se konečně zastavila u několikrát přepsaného textu...

Kapitola o něco delší než těch pár předchozích, tak snad vám vynahradí to čekání. :D

Jak se Patricie rozhodla? Dozvíte se v příští (pavděpodobně poslední) kapitole... Ano, jsme opravdu blízko konci a já nevím, jestli to je dobře nebo ne :D

Za komentáře budu strašně vděčná... =) Kačí :D

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you because I love you - 21. kapitola: