Hunger Games - Buď a Nebo 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tři, dva, jedna ...

01.12.2012 (15:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 939×

Nemůžu tomu uvěřit. Jak nás mohli poslat přímo do arény? Nechápu to. Mohli nám přece pomoct? Myslím sponzoři. Kdybychom se jim ukázali, třeba bychom měli všichni lepší možnost. Vzali nám i to poslední. Naději.

Jakmile se rozkoukám kolem, všimnu si, že jsem na malém paloučku. Tedy malém. Je velký. Rozhlížím se kolem. Dvacet osm splátců. Dvacet osm plošin rozmístěných před rohem hojnosti do půlkruhu. Jsem na pravé straně. Ne na kraji, ale jsem tam. Splátci vedle mě jsou ode mě tak dva, tři metry. Kouknu se na druhou stranu. Ben. S očima upřenýma na mě. Rozhlédnu se okolo. U rohu jsou bedny se spoustou věcí od jídla po zbraně. Jak mám ksakru vědět, co si vzít, když jsem ani neměla sebemenší šanci nějak se rozcvičit? Nebo alespoň zkusit jaké tady mají luky a šípy. Jakou velikost nebo hmotnost. Kouknu se na odpočet nahoře. Vidím sedm, šest, pět. Jak jsem mohla ztratit tolik času? Kruci. Radši očima rychle hledám luk. Čtyři. Kruci, kruci, kruci. Tři. Ob dva splátce je dívka, která už se zřejmě nemůže dočkat, až to začne. Nebo už chce být pryč? Bůh ví. Dva. Dívka vybíhá. Ale moc brzo, problikne mi hlavou. Okamžitě se aktivují postraní bomby, ale místo toho, aby vybuchly, vystřelí sítě a začnou ji tahat nahoru. Jedna. Vyletím směrem k té dívce. Nechápu, co to dělám. Síť není zase tak moc pevná, tak ji chytám do rukou a táhnu. Vznikne malá prasklinka. Dívka se na ni taky zaměří. Společnými silami ji roztrhneme a dívka z ní vypadne. Teprve teď si všímám, že odpočet zmizel. Otáčím se za sebe. Všichni splátci stále stojí na svých plošinkách a s pootevřenými ústy nás pozorují. Musím běžet, protože i přes toto mě budou chtít zabít. A teď spíš. Zmateně všechny přejedu pohledem a vyběhnu k rohu. Trtám jako nikdy jinak. Za sebou uslyším řev, ale neotáčím se. Vím, že by mě to jen zastavilo nebo zastrašilo. Doběhnu k rohu. A co kruci teď? Doběhnu k nástavci a vezmu dva nože. Obratně si je zasrtrčím do bundy. Popadnu luk s toulcem a pak za sebou uslyším kroky. „Takže tys nás chtěla přelstít?" řekne vysoký blonďák ironickým tónem. „Dej sem ty nože, ať to máme za sebou." Polknu. Přitisknu se k tomu nástavci zády. Pak se od plošin ozve ohlušující rána. Jelikož jsem schovaná za jednou ze zdí rohu, jemný nával tlaku mě odhodí jen kousek. Spíš se neudržím na nohách a spadnu na zem. Kolem lítají střípky z plošiny a když si stoupnu, uvidím, že ten kluk to rozdejchává daleko u stěny. Popadnu luk a trtám kolem něj. Na zemi si všimnu, že to odhodilo i batoh. Mám to já ale štěstí. Popadnu ho. Má černý povrh s jednou stranou zelenou. Přehodím si ho přes záda a utíkám pryč. Za opaskem mě tlačí rukojeťe nožů. Neřeším to a utíkám dál. Jakmile zabíhám do lesa, přetahuji si přes krk toulec se šípy a pořádně si chytím luk. Běžím. Pořád. Na nic nemyslím, i když bych asi měla. Na Quinn a na Bena. A na tu dívku, co jsem zachránila. BUM. Ozve se rána z děla a tak se zastavím. BUM. Dva. BUM, BUM, BUM. Pět. BUM, BUM. Sedm. Pak chvíli nic. Tam, odkud jsem vyběhla, se ozve křik. Samé Neee, a prosím a strašné skřeky. pak se ozve hlasité zaječení, které někdo utne. BUM. Osm. BUM. Dlouhé prosím. BUM. Deset. BUM. Jedenáct. Pak se ozve hlas kluka, co mě chtěl u rohu zabít. „Utíká! Chyťte ho!" zakřičí. Pak pod svahem proběhne jeden stín. Druhý. Třetí spadne. Někdo čtvrtý mu pomáhá na nohy. Pak se promihne ještě jeden. Pět. Pět splátců pohromadě. Můžou to být jedině z dvanáctého kraje. Tak se zvedám a ani nepomyslím na to, že to může být kdokoliv jiný. Prostě jenom naši. BUM. Leknu se při další ráně. Takže dvanáct. Dvanáct lidí za jeden den a ani ne půl hodiny. Kmitám nohami za pěticí.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction