Hrdinný smrtijed - 18. • OurStories.cz ~ naše povídky

Občas se celý svět může smrsknout na pomocnou ruku, a pak se všechno změní.

25.04.2012 (13:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1779×

Draco se nemohl vzpamatovat z toho, jak moc jeho ostražitost polevila. A to, že musel událost probírat i s některými z ostatních vyučujících, mu vůbec nepomáhalo. Samozřejmě chápal jejich nedůvěru, když se jim snažil situaci objasnit, aniž by jim doopravdy cokoliv prozradil, sám by na tom nebyl jinak, ale nakonec se mu za vydatné pomoci ředitelky podařilo profesory přimět ke spolupráci. Rozebrali studenty, o kterých se zmínil Potterovi, ale u žádného nepřišli na nic určujícího. Prostě byli neustále ve slepé uličce. Nakonec to Draco vzdal s tím, že nemá cenu to znovu probírat dokud nebudou mít nějaké nové informace.

„Tím myslíte, až se vás znovu pokusí zabít, kolego?“ zeptala se ho později v jeho kabinetě Hermiona. Pokrčil rameny.

„Nerad bych to nechal zajít až do takové krajnosti, ale když to bude třeba...“ nechal větu vyznít do ztracena. Jeho kolegyně pobouřeně zafuněla a zrudla.

„To nemyslíš vážně, že ne, Malfoyi?“ stála si za svým. Jenže i on uměl být tvrdohlavý, když chtěl a teď to zrovna chtěl moc.

„Ano myslím. Nebude to ani z daleka poprvé, kdy budu někoho lákat na svou kůži. Zdá se, že minimálně jako vábnička stojím opravdu za to.“

„To není vtipné,“ odsekla.

„Máš pravdu, to není. Ale je to správné. Uvědomuješ si vůbec, Grangerová, kdo se to teď pohybuje mezi studenty? Nehodlám na to nechat kohokoliv doplatit. Už si to uvědom. Sketa Malfoy umřel před deseti lety!“

„Jo? A kdo jsi teď? Malfoy Samaritán?“ Kysele se ušklíbla. To se ho dotklo. Bylo snesitelné chytat kopance za to, co byl, ale za to, co je teď, se nestyděl. Grangerová se kousla do rtu, nejspíš si uvědomila, že přestřelila. Otevřela pusu, ale Draco mávnul rukou.

„Odpusť si to. Mohl bych se dozvědět něco ještě lichotivějšího a to už by nemuselo moje ego unést. A teď když dovolíš mám ještě práci,“ řekl chladně a pokynul rukou ke dveřím.

„Ale já-“

„Ne,“ řekl s ledovou neústupností. Žalostně se na něj podívala, ale sklopila hlavu a odešla. Poprvé ten den jí byl za něco vděčný.

Nebo si to alespoň zprvu myslel, jenže ve skutečnosti ho začalo štvát, že ji vyhodil, ve chvíli, kdy se za ní zaklaply dveře. Nesložil si hlavu do dlaní jako naprostý zoufalec, ale dovolil si nenápadnější projev slabosti a kousal se zevnitř do tváře. Po chvíli mu jazyk zaplavila nasládla železitá chuť krve. Ve tváři mu trochu tepalo a pálilo to, ale nepomohlo to ani zdaleka tolik, jako doufal. Chtěl pokračovat v práci, jak jí řekl, ale když se podíval na testy, které si velmi nadšení žáci museli napsat znovu, řádky se mu slévaly v jednu namodralou skvrnu. Jestli byly výjimečné chvíle, kdy toužil sáhnout po pelyňku, bylo to teď. Nevidět, neslyšet, nemyslet. Jenže za bolest připomínající splašeného permoníka mu to nestálo.

Posadil se do jednoho ze dvou křesel přitažených blízko k ohni a na druhé si natáhl dlouhé nohy. S výdechem zaklonil hlavu a opřel se do měkké podušky. Byl naštvaný, o tom se nedalo pochybovat. Ale ty důvody, proč ho to naštvalo, byly celé špatně! Měl by být rozčilený, že… že… prostě by měl být rozčilený kvůli všemu ostatnímu a ne, že se mu vysmívá kvůli tomu, že se snaží být jako Potter. Tedy, ne že by se snad snažil o něco tak absurdního. Jen chtěl dobře volit, být na správné straně a, u Merlina, taky chtěl být trochu šťastný! Když nevěřila, že by mohl být dobrý, bylo to, jako by se mu vysmála za to, že vůbec po něčem jako je štěstí nebo spokojenost touží. Ale on toužil. Tolik toužil! Jen na minutu zavřel oči a vybavil si tu sladkost. Chuť punče smíšená s její svěžestí.

„Expecto patronum,“ nechal tichounce vyklouznout ze rtů. Otevřel oči a zadíval se do těch stříbřitě bílých, které se na něj dívaly, jako by mu viděly do duše. S káravě shovívavým nádechem plným pochopení. Přesto z nich cítil naléhání. Sova mávala křídly s nejvyšší možnou mírou vznešenosti, jakou si dokázal u živého tvora představit a lehounce k němu natočila mandlově tvarované oči, když zkusil jejímu pohledu uhnout. „Nedívej se na mě tak,“ zaprosil tiše, aniž by si uvědomoval, jak směšně musí vypadat, když promlouvá se střípkem odrazu své duše v přízračné podobě. Lehce a trochu nesměle, protože věděl, co se stane, natáhl ruku. Jakoby pobízel sovu, aby se mu usadila na paži. Ještě dvakrát mávla křídly, jak se k němu snášela blíž a pak, když se jejich těla dotkla jen tím nejdrobnějším chvějivým otřením najednou zmizela. Jen s největším sebezapřením Draco ovládl a potlačil zklamaný povzdech, který se mu dral na rty. Otočil pohled k ohni, který jen lehce plápolal mezi rudými žhnoucími uhlíky a zašeptal:

„Co mi to děláš, Grangerová.“

ϩϩϩ

„Pane Lupine,“ vyzval hlásícího se Teddyho, který očividně toužil položenou otázku zodpovědět, jinak by tak nenadskakoval na židli.

„Expeliarmus, pane! To považovali smrtijedi za podpis Harryho Pottera.“ Draco přikývnul.

„A ví někdo proč? Slečno Denemarková?“ kývnul ke Zmijozelačce, která seděla od Teddyho přes celou třídu.

„Protože se pokaždé pokoušel protivníky nejdříve odzbrojit, a to i když se ho pokoušeli zabít, pane,“ odpověděla briskně. Potter byl jejich oblíbená látka, to musel Draco uznat. Odpovídali rychle a přesně. Kdyby se tak dokázali věnovat i těm zbylým devadesáti procentům učiva.

„A teď, třído. Myslíte, že to od něj bylo chytré?“ zeptal se. Studenti zaraženě seděli. Zvedla se ruka Teddyho sousedky.

„Bylo to milosrdné, pane.“ Draco s úšklebkem přikývl.

„To ano, ale já se ptal, jestli to bylo chytré. Opravdu je podle vás nejlepší odpověď na protivníkovu kletbu pokus odzbrojit ho?“ Studenti se ošili. Nakonec se váhavě zvedlo pár rukou.

„Ano?“ kývnul na studenta havraspáru.

„Bylo lepší použít štít, pane?“ napůl odpověděl, ale spíš se zeptal mladík. Draco se usmál.

„Správně. Rozhodně by bylo účinnější se bránit. Ne každý má zásobárnu štěstí jako pan Potter a většině z nás dobrý štít zachránil život, a to nejednou. A i když se opravdu silné štíty jako Protego budete učit až ve čtvrtém ročníku, příští rok se spolu s odzbrojovacím kouzlem naučíme i dvě nejlehčí verze štítů. Ty vás spolehlivě ochrání před jednoduššími zaklínadly. A jako přípravu po vás chci od každého pojednání o odzbrojovacím a štítovém kouzle. Vzhledem k tomu, že jsme to ještě neprobírali. Jde o to, kolik informací si jste schopni sami vyhledat, a jak moc jim rozumíte. Upravím podle toho vaše osnovy na příští rok, nebo, pokud budete tak dobří jako dosud, bychom možná mohli začít už před koncem posledního semestru tento rok,“ přehlušilo ho nadšené jásání. Přešel to s úsměvem. Techniky, jak zamaskovat nepříjemný úkol, zvládnul, už když učil druhým rokem, ale fungovaly pořád stejně dobře. Proto se mu i přes to, co následovalo, dostalo nadšeného ohlasu. „Takže od každého chci dvě stopy o těchto dvou kouzlech a máte na to dva týdny. Jasné? Pokud ano, tak můžete jít, dneska skončíme dřív. Slyším až sem, jak vám kručí v žaludcích.“ Skoro se divil, že ho samou radostí nechtěli obejmout. Ale ovládli se a on měl během dvou minut třídu jen pro sebe. Popravdě skončil dřív kvůli sobě. Pořád ještě pociťoval zbytky té kletby, která ho na krátkou dobu odstavila od jeho těla, a když nastaly chvíle jako teď, potřeboval si dát speciální mix lektvarů a na chvíli si odpočinout. Nestávalo se mu to často, ale i přesto ho to děsilo. Nepřiznával si to rád, ale pokaždé, když mu srdce klopýtlo, jako před pěti minutami, měl pocit, že se strachy zblázní. Sáhl tedy do kapsy hábitu a vytáhl tři malé lahvičky. V každé nebylo víc než tři hlty tekutiny, ale přesto to byly zásoby na několik týdnů. Poklepal hůlkou na těžítko a přeměnil si ho na pohár. Pomocí Aguamenti ho naplnil vodou a poté vzal lahvičku s jasně fialovým lektvarem. Odměřil do vody deset kapek a lehce obsah promíchal. Obrnil se proti odporné pachuti a rychle to vypil. Nával horka a třesavky mu projel celým tělem. Cítil každou tepnu, každou žílu a i cévu ve svém těle. Třesavka ustala a on se dlaněmi opřel o stůl, aby se uklidnil. Proces obnovy krevního řečiště nebyl jednoduchý, a už vůbec ne příjemný, ale bylo třeba ho nějakou dobu opakovat, aby si mohl být jistý, že je vše zase tak, jak má být. Další byla na řadě lahvička s odporně bahnitou barvou, ale kupodivu velmi příjemnou třezalkovou vůní. Tři kapky pod jazyk a chvilka, kdy měl pocit, že do něj musel uhodit blesk, ovšem na nervový systém měl lektvar blahodárné účinky. Musel si ovšem po jeho požití dát mnohem delší pauzu než po tom prvním, a dokonce si sednout. Tělo se mu roztřáslo v křeči. Nebylo to bolestivé, jen šíleně nepříjemné a na chvilku měl pocit naprosté bezmoci. Přešlo to, jakmile se vstřebala i poslední kapka lektvaru. Spokojeně mlaskl a otevřel i třetí lahvičku. Lektvar barvy krve nebyl Dracovi nijak neznámý. Dokrvovací lektvar byl ve válce i pár let po ní požívaný skoro stejně často jako dýňový džus. Draco do sebe vpravil jeden hlt a otřásl se odporem. Lahvička lehce ťukla o stůl, jak ji odložil a pak si vedle ní složil hlavu s tichým zaduněním. Nevolnost se vracela ve vlnách, ale pomalu a jistě odeznívala.

„Nevypadáš dobře,“ ozvalo se ode dveří starostlivě. Mátožně zvedl pohled.

„Pottere, jestli jsi mi přišel říct jen tohle, tak se jdi laskavě bodnout,“ zahučel Draco a zatnul zuby s dalším návalem, který hrozil poskvrnit jeho krásný psací stůl. Potter se usmál.

„Očividně neumíráš, to bys nebyl tak užvaněný,“ řekl a vláčně dokráčel až k Dracovi.

„Co chceš, Pottere?“

„Přišel jsem se zeptat, jestli jste nějak pokročili, říct ti, že my jsme pořád stejně v háji a oznámit ti, že jsou o víkendu křtiny, tak abys na ně nezapomněl,“ vypočítával Potter na prstech. Draco se s odpovědí nenamáhal, jen zavrčel. Další Potterův úsměšek. „Mám si to přeložit jako – nepokročili, jste neschopná banda a samozřejmě že nezapomenu?“ zeptal se pobaveně.

„Jo,“ zafuněl Draco bezradně. Nevolnost sice odeznívala, ale ne dost rychle. Za každou cenu potřeboval udržet lektvary, kde byly, jinak by mohl celou tu kůru podstupovat znovu a to by bylo jenom dvojité peklo, a ne úleva po které toužil.

„Když tě tak pozoruju, někoho mi připomínáš. Máš až děsivě podobné příznaky s Hermionou. Jasně patrná podrážděnost, štěkáš jako vzteklej pes a vypadáš, že ti někdo vyjedl zásoby šumivých bzučivek,“ konstatoval Potter stylem přímo lékouzelnickým. Pak si odsunul na stranu Dracovy precizně srovnané a roztříděné pergameny, aby si mohl sednout na stůl. A Draco mu v tom ani nedokázal účinně zabránit. „Takže mě tak napadá, nebude tu nějaký společný jmenovatel?“

„Nesnáším šumivé bzučivky, Pottere.“ Bylo to jediné, co k tomu Draco byl ochoten dodat. Ten se uchechtl a nic si z nabručeného profesora obrany nedělal.

„Ať už jste si udělali cokoliv, tak už dlouho jsem neviděl Hermionu, že by ji něco tak moc žralo. Vlastně se zdála docela spokojená, pokud jsi ji zrovna nestresoval omluvami, a později svým neustálým stavem ohrožení. Takže ještě jednou, v čem to vězí?“ Draco zaskučel.

„Pottere, pochopíš, že se o tom nechci bavit? Proč nejdeš tahat ty rozumy ze své kamarádky a mě tu nenecháš, abych se dál mohl pokoušet udržet obsah žaludku tam, kde by měl být?“ Potter pokrčil rameny.

„Pravděpodobně proto, že po mě hodila těžítko, co dostala od Rona k předminulým Vánocům a nejspíš jí ani nevadilo, že ho tím zničila.“ Draco si odfrkl. On těžítko neměl, neprozřetelně z něj udělal pohár na vodu. Sakra.

„Měla by víc trénovat, očividně se netrefila,“ poznamenal suše.

„Malfoyi, nechtěj urazit můj jemnocit. Nepovede se ti to, na to jsi ho za ta léta až moc dobře vytrénoval. A teď zpátky k věci. V čem to vězí?“ Draco zatnul zuby. On si snad nedá pokoj.

„Pottere! Co, pro Merlinovy vousy, nechápeš na tom, že o tom nechci mluvit?! Co záleží na tom, co jsme si udělali, když to stejně nemá budoucnost?!“ vyletěl už Draco vytočený jako klička u gramofonu. Potter se ale spokojeně usmál.

„Tak tady je zakopaný pes,“ pronesl bodře. V té minutě byl Draco rozhodnutý ho přetáhnout tím pohárem na vodu, protože kdo potřebuje k životu těžítko, že jo?

„Není tu žádný mizerný pes. Spakuj se a zmiz, než ti vážně něco udělám,“ vrčel Draco. Potter protočil pohled, ale poslušně seskočil ze stolu.

„Víš, kdybys nebyl takový nespolečenský pako, řekl bych ti, že u ní máš mnohem větší šanci, než si myslíš, ale když jsi, musím si to nechat pro sebe,“ pronesl, zamrkal na Draca a rychlým krokem zmizel. Draco stál s pohárem v ruce zdviženým dobrých patnáct čísel nad deskou stolu a zaraženě se díval na dveře. Překvapeně zamrkal, pak zezelenal, škytnul a v naprosto degradující pozici zarazil hlavu do koše na pergameny, aby se potupně vyzvracel. Mizernej Potter, teď to bude muset podstoupit celé znovu. Za to mu strčí do postele runovce. Tedy hned, jak bude moct vyndat hlavu z toho koše.

ϩϩϩ

Snažil se ze všech sil natáhnout po dalším z mnoha výstupků. Byla to noha od stolu nebo snad kus židle? Nezáleželo na tom, pevně sevřel v dlani staré dřevo a pokusil se přitáhnout, s trhnutím povolilo a on ho stihnul jen tak tak pustit, aby ho nestáhlo sebou do hučících hlubin pod ním. Strachy na moment sevřel oči, ale pak se vzpamatoval a znovu se natáhl po výstupku. Musí výš. Co nejvýš a pak - Merline, jsou v pasti! Co bude pak? Další přitáhnutí a zdolaný úsek. Hučení a žár sílily s každým nádechem. Vzduch prosycený kouřem z hořících věcí mu plnil plíce, štípal ho v očích a obklopoval jeho mozek jako neprodyšný mrak. Matko! V duchu křičel, ale ve skutečnosti jen zatnul zuby a natáhl se po dalším záchytném bodu, jenže najednou mávnut do prázdna. Výš to nešlo. Už nebylo kam utéct, ale plameny měly potravy dost a zvolna stoupaly, jako by si byly svou kořistí jisté a chtěly si jejich poslední chvíle vychutnat.

„Draco,“ slyšel vyděšený Goylův hlas. Co mu měl říct? Sbohem? I kdyby to snad byla dobrá slova, nedokázal skrz strachy stažené hrdlo ani dýchat, natož mluvit. Podíval se do kulaté stejně vyděšené tváře, jako musela být ta jeho. Věděl, že se tváří zoufale, když lehce zavrtěl hlavou. Už nebylo co dělat, nebylo kam jít. Tiché sbohem, jak se plameny blížily. Poslední chvilka, kdy mohl litovat všeho, co udělal a navíc i toho, co neudělal. Nádech. Pálení kouře. Kašel. Hromada krámů pod nimi se nebezpečně zakymácela. Ucítil Goylův pevný stisk na paži. A pak se k němu skrze kouř a žár natáhla ruka. Zelený pohled, zarputilý výraz a tichá nabídka. Neváhal. Sevřel tu paži a neuvědomoval si, že tady se všechno mění.

Ta chvíle změnila vývoj mnohaleté války v kouzelnickém světě. Od momentu, kdy sevřel ruku s nabídkou života bylo všechno jinak, už nebyl, kým býval. Byl jiný. S každou další vteřinou víc a víc. Nakonec natolik, že ztratil všechno, co měl a získal vše, co má v jediném okamžiku života.

Rána. Záblesk. Pád. Výkřik. Bolest.

„Matko!“

Draco se probudil vlastním křikem. Bylo mu mizerně, ne jen ze snu, ale i z dvakrát prožité léčebné procedury. Neplánovaný spánek nepomohl, spíš všechno zhoršil. Bolelo ho za krkem, jak zaspal v křesle. Krb téměř vyhasnul, jen pár uhlíků lehce žhnulo. Natáhl se, aby do něj přihodil pár polen a pak vzal hůlku.

„Lacarnum Inflamare,“ zachraptěl a po dřevě se rozlily plameny. Zmoženě se opřel a na moment ještě zavřel oči, aby se vzpamatoval. Oheň ve snu ho děsil, ale už ne tolik, co dřív. Ještě několik let poté neměl z plamenů dobrý pocit a trvalo, než si zvyknul. Cestování letaxem zkusil až po čtyřech letech, do té doby se jen přemisťoval, ale překonal to. Překoná i tohle. Chladnou černotu, pocit odtrženého vědomí, vyhoštění do nicoty… Ztrátu.

Zvládne to všechno. Musí. Nemůže si dovolit být nesoustředěný, rozhozený nebo jinak mimo kondici. Ne teď, možná by si časem mohl udělat dovolenou, až bude po všem, a zašít se někam, kde ho nebudou rušit. Ta malá vinice ve Francii… Na moment se zasnil o tom, jaké by to bylo nebýt Draco Malfoy a mít normální život, daleko od Británie a jejích problémů. Pak se ale donutil otevřít oči a vrátit se do své soukromé mizérie. Po pár minutách se dokonce i donutil přestat se tak ubožácky litovat a postavil se na nohy. Lektvary naštěstí konečně udělaly, co měly a Draco měl zpět svoji vitalitu i nepodlomené zdraví. Ale pořád tu bylo něco… Není už pozdě na malou společenskou návštěvu? Není, rozhodl se. Musí si něco podstatného vyříkat, protože on už má beztak dost důvodů pro špatný spánek a další nepotřebuje. Minimálně je to slušná výmluva, ne?

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction