Hrdinný smrtijed - 14. • OurStories.cz ~ naše povídky

Omyl ve vyšetřování, zrušené rande s paní Potterovou a rozhovor u Chroptící chýše.

21.04.2012 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1722×

„To nemyslíš vážně,“ pronesl Draco šokovaně a sledoval Pottera, kterému ještě ve vlasech jiskřil sníh. „Vždyť se mi to nezdálo, ne? Vydal se za mnou hned, jak mě zvětřil a jeho úmysly podle mě nebyly zrovna záhada.“ Potter zakýval.

„To máš pravdu a k tomu se taky přiznal. Viděl tě a chtěl se tě zbavit. Krev za krev, jak prohlásil. Jenže to byl jeho první pokus, nikdy předtím tě záměrně neohrozil ani nesledoval. Teď chtěl prostě jen využít šance.“ Draco se přepadle opřel do židle a zíral na Pottera, jako by mu právě řekl, že Merlin nikdy neexistoval.

„A jste si tím jistí?“ Strohé přikývnutí.

„Vypovídal pod Veritasérem, dostali jsme z něj všechno, co šlo, ale s tím útokem u Prasinek neměl nic společného. Je mi líto,“ vzdychl Harry a konečně se posadil na židli proti Dracovi.

„Takže chceš říct, že po tom všem vím tak akorát, že bych se neměl procházet po Obrtlé, protože kdo ví, kdo všechno by mi pak mohl jít po krku? Plus, že k tomu, co už mi po krku jde, nejsme ani o krok blíž? Bezva,“ ucedil popuzeně.

„Malfoyi, nemysli si, že mě to neštve. Tím, že jsme se zaměřili na špatného grázla, nám kompletně vychladla stopa a jsme ve slepé uličce. Musím nechat naše lidi dělat na novějších věcech, kde je nějaká šance na úspěch. Promiň,“ zahučel zamračený Potter a vypadal, že je mu to opravdu líto.

„Chápu to, Pottere. Budu kvůli tomu muset trochu upravit své plány, ale myslím, že zvládnu nikoho neohrozit svou přítomností,“ zahuhlal Draco přes prsty, jak si přemýšlivě třel rty. Jenže Potter měl očividně na mysli něco jiného.

„Svou přítomností?!“ vybuchl. Draco sebou polekaně trhnul a podíval se na svého hosta. „Krucinál, Malfoyi, jde mi o tvůj krk, ne o cizí. Sebe koukej držet mimo, jasné?“ Potter se trochu utišil, ale pořád to vypadalo, že se pokouší Draca vyplísnit za dětinské chování, kterého si ovšem Draco nebyl vědom.

„Pottere, budou Vánoce, potřebuji se alespoň jednou vypravit někam mezi lidi abych obstaral všechno potřebné,“ odporoval trochu rozčarovaně. Tady ovšem lhal, potřeboval dárek pro Hermionu, pro ostatní by zvládl něco obstarat i přes soví poštu, ale tohle chtěl udělat osobně. Potter se zamračil.

„Vážně, Malfoyi? Opravdu hodláš nastavovat krk, jen kvůli pěkným vánočním dárkům?“ ptal se zamračeně. Draco trhnul rameny.

„Jsem Malfoy, co bys čekal,“ popíchnul ho. Potter nakrčil nos, ale věděl, že mu to není nic platné.

„Fajn, jak chceš. Jak jsi na tom se zastíracím kouzlem?“ zeptal se příkře. Draco se zatvářil otráveně.

„Pro Merlina, Pottere, vážně se mám otravovat se zastíracím kouzlem pořád a pořád dokola, zatímco budu nakupovat? Věřím, že mě nikdo mezi cukrárnou a knihkupectvím nezabije,“ zaskučel Draco.

„Tak fajn, buď to, nebo ti přidělím na ochranu jednoho bystrozora,“ prohlásil Potter a založil si ruce na hrudi. Draco se napjal, on to snad bere vážně?

„U Merlina, Pottere, nezbláznil ses? Bystrozora?! Nejsem dítě, já si poradím sám. Budu se držet stranou a omezím to na krátkou dobu.“ Potter ale nevypadal obměkčený a tvrdě mu vracel pohled. Nakonec to Draco vzdal. „Fajn,“ štěknul, „já se zastřu, ale budu tě nesnášet pokaždé, když to budu muset zopakovat, aby bylo jasno.“ Potter se spokojeně zazubil.

„To bude hrozná změna, po sedmi letech nenávisti v kuse, to ti teda povím. Abych to vůbec přežil,“ popichoval Potter, ale pak se podíval na Dracovu obvázanou pravačku, která mu lehce spočívala na stole. Už ji mohl používat, ale nová tkáň ještě neměla dostatečnou ochranu v nové kůži. „Jak se má ruka?“

„Ruka se má skvěle, děkuje za optání,“ ucedil Draco, pořád naštvaný, že s ním jedná jako s dítětem. Dobře, je to možná pro jeho dobro, ale pro jeho ješitnost to byla krutá rána, když ho takhle někdo podceňoval. Bude sám, dokáže se o sebe postarat dobře, když se nebude muset soustředit na desítky dětí, capajících všude okolo. Pak ho ale z litování sebe sama vytrhla zákeřná myšlenka. „Pottere?“

„Hm,“ udělal zvědavě.

„Vysvětlíš to své ženě, ano?“

„Co?“ nechápal Potter. Draco se škodolibě zazubil.

„Proč si neužije vánoční nákupy po boku mého šarmantního já.“ Dracovi ohromně zvedlo náladu, když Potter zblednul. Podpantoflák jeden. Dobře mu tak!

ϩϩϩ

I přes Potterovu snahu mu to znepříjemnit se nakonec do Prasinek těšil. Nebyl dozor! To mu stačilo na zvednutí nálady do výšin přímo nebeských. Neville byl a Hermiona taky. S nimi ještě Křiklan, ale ten se nepočítá, zašije se ke Třem košťatům, jen co se ti dva otočí a pustí ho z dohledu. Ale vzhledem k výšce sněhové pokrývky pochyboval, že by je čekalo až příliš dozorování. Studenti budou téměř okamžitě promrzlí a v co možná nejhoufnějším počtu se schovají ke Třem košťatům, pár chudáků k Madam Pacinkové a několik odvážlivců zkusí Prasečí hlavu. Chudák Grangerová, Pacinková zůstane určitě na krku jí. Draco se málem rozesmál, když si představil její výraz, až to zjistí. Místo toho s trochu větší vervou umetl další svoje stopy a sníh vyletěl vysoko do vzduchu. Ušklíbl se. Tak je to správně, Malfoyi, jestli o tobě ještě nikdo neví, tak teď jsi všem ukázal, že tu jsi, pochválil se v duchu kysele.

S povzdechem se vydal dál, potřeboval se napojit na vyšlapanou stezku, aby si mohl odpustit to otravné mazání stop, byť starat se o to už na pozemcích školy silně hraničilo s paranoiou. Pospíšil si, a jak se dostal na cestu, spokojeně si vydechl. Do Prasinek to byla krátká procházka, pokud si udrží svižné tempo, což by bylo moudré, protože jinak by mohl zmrznout.

Když míjel první domky, zpomalil a začal se rozhlížet. Neměl sice dozor, ale profesor v něm na něj doslova křičel, aby dával pozor, kde se kdo snaží o nějakou nekalost. Jenže všude bylo jako po vymření, ale vsadil by se, že Medový ráj a Taškář musejí doslova praskat ve švech. Pak si všiml dvou postav v zapadlé uličce vedoucí směrem k Prasečí hlavě, div si nezamnul ruce. Tak se podíváme, kdo se to chystá porušovat zákony o pití nezletilých.

„Neville, já ti říkám, že to dobře dopadne. Prostě seber odvahu a vejdi tam a řekni jí to,“ přesvědčovala Hermiona svého kamaráda zarputile. Draco se málem udusil, jak se pokoušel nesmát se Nevillovu ztrápenému výrazu.

„Tobě se to snadno řekne, ty nikomu nic říkat nemusíš,“ zahudral. Draco uznal, že tady má pravdu Neville.

„Kdybych někoho chtěla, řekla bych mu to, ale nemám.“ Bod pro Grangerovou, byť trochu kyselý.

„Nemusela bys, řekl by ti to sám.“ Bod pro Nevilla.

„Ale prosím tě, to není pravda. Navrch ty jsi úžasný. Jsi chytrý, milý, hezký, statečný – tedy alespoň pokud jde o smrtijedy – a navíc, Lenka o tobě tohle všechno ví, takže se nemáš vůbec čeho bát.“ Grangerová ve vedení, komentoval Draco v duchu. Ještě jedna takhle zdařilá klička a branka bude na dosah. Grangerová, do toho!

„Ale co když zase začne s těch strachopudech?“ bránil se Neville zuby nehty vlastnímu štěstí. Grangerová si vzdychla a protočila oči.

„Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale musím. Malfoy měl pravdu, jestli to udělá, tak ji prostě čapni a vylíbej jí ten nesmysl z hlavy. Věř mi, to na nás zabírá a teď už jdi, prosím tě, nebo mi tu u nosu vyroste rampouch,“ strkala ho do zad a vlastně ho doslova prostrčila dveřmi pod vývěsním štítem. Zabouchla je za ním a s oddychnutím se o ně opřela.

Draco to celé pozoroval a královsky se bavil. Dlaně měl připlácnuté na ústa, aby mu neunikl ani jediný zvuk, ale bylo to obtížné. Grangerová se tvářila tak vyčerpaně, jako by tlačila pět mil do zadku obrouna a ještě u toho stoupala do kopce. Pak se odstrčila ode dveří a vykročila s tváří zachumlanou do šály směrem k čajovně madam Pacinkové a tvářila se u toho, jako by měla jít vyčistit výběh drakům. Draco ji sice litoval, ale nemohl jí s tím nijak pomoct. Musel vyřídit nějaké pochůzky a pak možná by ji mohl nenápadně vysvobodit ze zajetí zákeřného růžového tylu. Vytáhl z kapsy poskládaný kus pergamenu s úhledným písmem. Mladá paní Potterová měla rozhodně lepší rukopis než její manžel, a tak neměl Draco problém při čtení návrhů na vánoční dárky. Nakonec byl Draco rád, že jí napsal o pomoc, byť musel svoje ego trochu zastrčit do pozadí. Přece jen, jako Malfoy kardinálně zklamal. No, nažene to někde jinde, třeba při nějakém brilantním strategickém ústupu.

ϩϩϩ

Opatrně procházel Prasinkami s kapsami naditými vším potřebným a s rukou bolavou od neustálého ukončování a obnovování zastíracího kouzla. Jak předpokládal, ulice byly téměř vymetené a všichni byli schovaní ve vyhřátých budovách. Přesto si všiml postavy, která mířila pryč od tepla směrem k lesu. Vydal se za ní. Kdyby to byl student, mohlo v tom být něco víc. Jenže nebyl. Ne studentka, ale profesorka mířila pryč od Prasinek. Přímo ke Chroptící chýši.

Došlo mu to hned v zápětí a přidal do kroku, přesto tam byla dřív a postávala u polorozpadlého plotu. S povzdechem ukončil kouzlo.

„Proč mě nepřekvapuje, že tu jsi?“ zeptal se, když se postavil vedle ní. S tichým výkřikem sebou škubla a chytla se za srdce, zatímco druhou rukou vytasila hůlku. Zvedl ruce nad hlavu. „Vzdávám se a dobrovolně se vydávám do otroctví,“ zavtipkoval.

„Malfoyi, ty pitomče, víš, jak jsem se lekla?“ zeptala se ho, když se vzpamatovala. Nasadil zamyšlenou grimasu.

„Hm, že by tak jako já u jezera? Ne. Tak jako já na chodbě u ošetřovny? Taky ne. Tak jako já-“

„Dobře, dobře, já to chápu,“ zamávala rukama no obranu. Pak si jednou rukou přejela po tvářích a Draco si teprve teď uvědomil, že plakala.

„Promiň, ruším tě?“ zeptal se provinilým tónem. Tak nějak považoval za samozřejmé jít za ní, ani ho nenapadlo, že o to třeba nestojí, protože chce být sama.

„Ne,“ usmála se, „to je dobrý. Vlastně je to s tebou trochu kompletnější. Chápeš, jak to myslím?“ Podíval se na chatrč v dálce.

„Ano. Moc dobře, vlastně.“ Zamračil se na nebe. Díky mrakům a padajícím vločkám se zdála mnohem větší tma, než byla.

„Myslím, že nesnáším úplněk,“ zamručela Hermiona. Podíval se na ni, ale upřeně sledovala Chroptivou chýši.

„Já ho kdysi míval rád. Když jsem poznal Rebecu, přešlo mě to. Je zajímavé, jak je mít rád a nesnášet tak snadno zaměnitelné. Jedno vypustíš a druhé se objeví. Jen na máloco v životě nemáme nějaký názor.“

„To je pravda. Proč je tak těžké udržet se v rovnováze?“

„Nejspíš protože nikdo z nás není ideální,“ pokrčil rameny, ale pak se na ni úkosem podíval. „Jen někteří jsou ideálu blíž než jiní.“ Přistihla ho, když se na něj zvědavě otočila.

„Co je to vlastně ideál?“ zeptala se. Pokrčil rameny.

„Něco, čím by se každý chtěl stát?“

„Možná,“ usoudila a otřásla se. Sundal si plášť a přehodil jí ho přes ramena.

„Co to-?“ divila se.

„Je ti zima, mně ne. Mám na sobě zahřívací kouzlo,“ pousmál se. Pobaveně zavrtěla hlavou.

„Děkuju. Jsem čarodějka už takových let, ale nikdy si na to asi úplně nezvyknu. Zdá se, že pro tebe jsou kouzla stejně přirozená jako dýchání.“

„Asi ano. Dobu kdy bych nějak nečaroval si vlastně ani moc nevybavuji. Magie se u mě projevila brzy,“ řekl zamyšleně, jak si snažil vybavit období bez magie. Nepovedlo se mu to.

„Čistá krev?“ nadhodila. Zamračil se.

„Nemyslím si. Dřív bych na tom trval, ale ve skutečnosti myslím, že je to magickým tvorem v rodové linii.“

„Ach, ty myslíš svou vnitřní vílu,“ usmála se vesele. Zazubil se.

„Jistě, přesně tu. Vlastně jí za dost vděčím, byť mi i ztrpčuje život. Bylo lehčí si magii osvojit a podřídit si ji, když je mojí přirozenou součástí. Jinak bych na premianta Zmijozelu musel asi mnohem víc dřít.“

„Stejně jsem lepší,“ provokovala. Odfrkl si.

„Jen ve snu, Grangerová.“

„Buď si jistý, Malfoyi, s tebou si poradím kdykoliv.“ Pohodila hlavou a vlhký pramen vlasů jí sklouzl po tváři až k nosu. Lehce ho odfoukla, ale nedal se. Draco ho prstem lehce odstrčil na stranu.

„Jen ve snu, Grangerová,“ zopakoval tišeji. Oříškové oči se na něj dívaly trochu roztřeseně, ale uvnitř doutnaly plamínky veselí. Upravil pramen pod okraj pletené čepice, kterou měla naraženou na hlavě, ale neodolal a špičkou prstu jí lehounce sjel po hraně čelisti. Na moment se jí oči rozšířily a pak se otočila zpět k chýši.

„Doprovázíš Rebecu vždycky?“ zeptala se a trochu si odkašlala. Potlačil povzdych a o půl kroku ustoupil.

„Ano, pokaždé. Už tak je z přeměny k smrti vyděšená. Ze začátku jsem se pokoušel zůstat poblíž, ale pak jsem zjistil, že mě cítí a lidský pach to pro ni dělá ještě horší. Když jsme posledně odcházeli, tak sis mohla všimnout, že jsem použil kouzlo a vyčistil vzduch, aby po nás nezůstala v chatrči pachová stopa.“

„Kouzlo na vyčištění vzduchu?“ divila se. „ O tom jsem neslyšela.“ Ušklíbl se.

„Našel jsem si ho v knihovně, není v běžných osnovách, ale existuje. Je vcelku zbytečné pro běžné použití, funguje pouze na pachové stopy živých tvorů. Dobré, když po tobě jde divoké zvíře, ale jinak k ničemu.“

„Rozhodně ne k ničemu, pokud máš mladého vlkodlaka, kterému se snažíš pomoci,“ řekla měkce. Draco se trochu ošil, ale přikývl.

„Ano. Rozhodně častá situace,“ mrknul na ni pobaveně. Pokrčila rameny.

„Nikdy nevíš, co se ti bude v životě hodit. Já taky při hodinách strávených v knihovně nepočítala s tím, že jednou využiji i ty nejprimitivnější kouzla k tomu, abychom se mu ubránili ještě alespoň o chvilku déle. Nic, co se v životě naučíme, není naprosto zbytečné.“

„V tom máš nejspíš pravdu,“ souhlasil ponuře a snažil se zapudit myšlenku na matku, která ho učila všemožným drobným kouzlům, které musel ovládat každý jeho společenského postavení. Nebylo běžnou schopností vyladit chladící kouzlo na různé stupně podle potřeby toho a jiného vína. Bohužel pro všechny, nepomohlo mu to odolat tomu, co mělo přijít. Chtěl víc. Větší moc, lepší kletby. Černá magie byla svůdná, ale zrádná milenka. Vždycky měla někde poblíž schované ostří, kterým vás v nejméně vhodnou chvíli bodla do zad, aby vás obrala i to nejposlednější, co vám patřilo, včetně života samého.

Z myšlenek ho vytrhlo Hermionino zasmání.

„Myslíš, že to přijme?“ zeptala se z ničeho nic.

„Kdo? Co?“ nechápal a zmateně se rozhlížel.

„Rebeca přece. To pozvání,“ usmála se Hermiona. „Bylo by to skvělé, nemyslíš?“

„Ach, ty myslíš tu schůzku?“ Divil se, proč to Hermiona vytáhla, nebyla to jejich věc, ale vytrhlo ho to z ponurých myšlenek, takže proti hovoru nebyl.

„Jo, tu schůzku. Doufám, že bude odvážnější než Neville, jak myslíš, že dopadl ten?“ Znovu přeskočila k jinému tématu. Draco za ní v tomhle směru stihl jen povlávat.

„Jak ho znám, něco se určitě pokazilo. Pravděpodobně na sebe zvrhnul celou pintu máslového ležáku nebo něco podobného,“ ušklíbl se.

„Ne, myslím, že to zvládl. Byl určitě skvělý,“ prohlásila s jistotou.

„V líbání?“ popíchl ji Draco. Podle očekávání zčervenala. Tedy víc, než už byla, díky mrazu.

„Nemyslím, že došlo k tak drastickému řešení,“ mumlala.

„Takže myslíš, že mě neposlechl?“ popichoval dál, protože věděl, že ona neví, že poslouchal její poučování Nevilla před putykou.

„Nevím… Možná, mohl. Ehm, pokud to tedy bylo nutné, pak by to možná mohlo zabrat. Na Lenku, samozřejmě,“ dodala rychle.

„Ach, takže ty myslíš, že na jiné by to nezabralo?“ divil se naoko Draco. Grangerová si strčila ruce pod paže.

„Já nevím. To se nedá takhle odhadnout. Každá jsme jiná… a tak…“ zakloktávala se. Vesele se zazubil.

„V tomhle směru je kouzelnická veřejnost velmi neinformovaná, nějaké mudlosvké rady?“ zeptal se pobaveně. „Praktické návody?“ ztišil hlas. Zatajila dech. On taky.

„Myslím, že jsi naprosto nemožný, Malfoyi,“ prohlásila pak Grangerová kousavě a otočila se k návratu do Prasinek. Rozesmál se a dohnal ji. Nový životní poznatek? Dobírání si profesorky Grangerové je nehorázná psina!

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction