Hrdinný smrtijed - 12. • OurStories.cz ~ naše povídky

Zachraňte vílu!

19.04.2012 (19:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1794×

Nebylo lehké vyplížit se z ošetřovny, zaprvé proto, že Pomfreyová nemá oči jen vepředu a vzadu, ale - nejspíš místo věnečku - kolem dokola a zadruhé Draco ještě pořád nedokázal dobře rozeznat, co přesně se mu to snaží oči ukázat, jelikož mozek byl vážně mizerný překladatel. Přesto se mu to podařilo a on teď zbaběle prchal stylem krok-sun-krok co nejdál od ošetřovny to šlo. Bylo mu vcelku jedno, že na sobě ani zdaleka nemá reprezentativní oděv, jelikož proužkované nemocniční pyžamo se za něj nedalo považovat ani náhodou, hlavně když se té ženské dostane ze spárů. Měl pocit, že se ho rozhodla zkoumat jako zvláštní druh žáby, když zjistila, že je částečná víla. Ne, že by jí to nechtěl dopřát, ale neměl na to nervy.

Opatrně nakoukl za další roh, a když odhadl, že je čistý vzduch, s výdechem se odplížil zase o kousek dál. Opatrně, aby s obvázanou rukou zavěšenou na pásce do něčeho nestrčil, se ohlédl a přesvědčil se, že už za ním neběží. Oddechl si, když nic neviděl, ne že by jeho zrak zrovna teď platil za bernou minci, ale dokonce ani nic neslyšel a uším se uvěřit odvažoval. Ale nikdy by ho nenapadlo, že toho bude litovat dřív, než si to domyslí.

„Co tady děláš?“ ozvalo se mu za zády. Málem nadskočil, ale udržel se a rychle se otočil.

„Grangerová,“ zasyčel vyčítavě tak potichu, jak jen to dokázal, aby to pořád vyznělo alespoň trochu pobouřeně.

„Malfoyi, proč nejsi v posteli?“ zeptala se.

„Protože je mi fajn,“ odsekl.

„Vážně? Proto tu pobíháš v pyžamu?“ založila si ruce na hrudi. Draco je sledoval a na minutu se mu vypařily z hlavy všechny myšlenky, ale pak se vzpamatoval.

„Neuvěříš, jak je to pohodlné, dokud to nezkusíš,“ zamumlal a pak uslyšel roztrpčený hlas nesoucí se z dálky, ale bezpečně rozeznatelný. Přísahal by, že mu zblednul i zadek. „Grangerová, buď kamarád a nech mě zmizet,“ zaprosil naléhavě šeptem. Poklepala nohou a tvářila se, no kdo ví jak, natolik ještě detaily rozpoznat nedokázal. „Já tě prosím, nenech ji zkoumat mou vnitřní vílu!“ Grangerová vyprskla smíchy. Chytla ho za levou paži a trochu ho nasměrovala.

„Pojď, ty vílo,“ řekla a zatáhla ho k jednomu závěsu. Poklepala na něj hůlkou, odtáhla ho a odkryla tak tmavou díru.

„Je to-?“ nedořekl, prostě ho strčila dovnitř a vlezla za ním. Tiše něco zašeptala a závěs chodbu zase zakryl. Jediné, co mohl Draco bezpečně konstatovat, bylo, že tu byla tma. Grangerová ale zamumlala lumos a chodba byla najednou jasně osvětlená, byť pro něj pořád dost nezřetelná.

„Jedna z chodeb, co jsme objevili jako studenti,“ potvrdila mu Hermiona domněnku.

„Nová chodba a já si ji ani nemůžu prohlídnout,“ zafuněl Draco.

„Ty pořád nevidíš?“ zeptala se Hermiona přísně. „A to jsi utekl?“

„Ale jo, vidím, jen ne tak, jak bych si přál. Ta pelyňková dávka byla vydatná. Za to nebudu Křiklanovi týden podávat tác se slaninou,“ zabručel. Grangerová se zasmála.

„To je opravdu krutý trest. Dokážeš tu chodbu projít?“ zeptala se pak už vážněji. Odfrkl si a natáhl levačku tak, aby se dotýkal stěny.

„Bez problému. Dáme si závod?“ zazubil se na ni. Znovu ji rozesmál, hřálo ho to lépe než plameny od krbu. Tohle totiž hřálo zevnitř.

„Nechala bych tě vyhrát, přece neporazím napůl slepého.“

„Tss, typická Nebelvírka,“ odfrkl si pobaveně. Dloubla ho do ramene, ale jen lehce, pak se zařadila vedle něj. Podezříval ji, že ho chce jistit, kdyby se rozhodl na nerovné podlaze zakopnout. Tu radost jí ale udělat nemínil. Určitě by ho zase poučovala, že měl zůstat na ošetřovně. Chvíli šli mlčky a Draco přejížděl rukou stěnu, aby se nepotácel a dokázal držet směr. Byl si jistý, že tady skřítci neuklízí, takže bude mít pravděpodobně ruku samou pavučinu, než se dostanou na druhou stranu, ať je to kdekoliv.

„Kde vůbec vylezeme?“ zeptal se, protože ho nenapadl jediný důvod proč ne.

„Kus od knihovny.“

„Ta je ale přece v jiném patře?“ nechápal. V úzkém prostoru cítil, jak pokrčila rameny, protože se o něj otřela.

„Zázraky magie,“ vzdychla si rádoby zoufale, zasmál se tomu. „Alespoň to nebudeš mít daleko ke svým komnatám. Nemysli si, hodlám dohlédnout, že se dostaneš bezpečně až do postele. A tam se dostaneš, to si buď jistý,“ řekla svým učitelským tónem. Zazubil se.

„Grangerová, to zní skoro jako slib. Mám se těšit?“ popíchl ji se zářivým úsměvem.

„Nefandi si, Malfoyi,“ odfrkla si, ale nebyl v tom ten osten co dřív. Měl chuť si poskočit, i když mu právě, dá se říct, dala košem. Musel si přiznat, že v tom byl až po pás a měl pocit, že se toho nezbaví tak snadno jako tůňodava.

„Zlomilas mi srdce, Grangerová, to jsem si nezasloužil,“ zasmál se. Pobaveně se uchechtla.

„Tak o tom by se dalo polemizovat.“ Pokrčil rameny.

„A o čem by se nedalo?“ Odmlčela se.

„Třeba o tom, že jsi zachránil Harrymu život,“ řekla tiše. Zastavil a zavřel oči.

„I ty s tím začínáš? Nebyl to úmysl, jasný? Žádné hrdinství, prostě instinkt. On by to nezvládl, já šanci měl, chladná kalkulace.“ Otevřel oči a rozeznal před sebou její tvář. Ne moc dobře, ale vzhledem k tomu, že tu jiná tvář nebyla, tak to musela být ta její.

„Pokud vím, nebylo dost času téměř na nic, natož na chladnou kalkulaci, jak tomu říkáš. Proč mě prostě nenecháš ti poděkovat?“ Mračila se? Podle hlasu to bylo docela dobře možné.

„Protože nemáš za co. Prostě není, za co by mi měl kdokoliv děkovat, ty už vůbec ne. Nemůžeme za tím udělat tlustou čáru a nechat to být? Potter tam byl kvůli mně, tím to hasne. Cokoliv jsem udělal, bylo jen kvůli tomu, že tam on a ostatní bystrozoři riskovali krk, a to jen kvůli bývalému smrtijedovi. Není. Za. Co. Děkovat.“ Naštvaně odsekával poslední slova a snažil se vyhnout jejímu upřenému pohledu. To, že ho neviděl, neznamenalo, že ho necítil.

„Proč tak zdůrazňuješ, co jsi byl?“ zeptala se. Zaskučel.

„Ty to nenecháš být, že ne?“ mručel otráveně.

„Ne a vzhledem k tomu, že z nás dvou jen já znám formuli na odkrytí východu, si asi budeš muset poslechnout, co ti chci říct,“ prohlásila vítězně. Naštvaně zavrčel.

„Tebe tak ještě někdy požádám o pomoc. Mluv, ať to máme za sebou,“ odsekl jí pak. Jenže co nečekal, byl její dotek na levém předloktí. Trhl sebou, ale svírala ho pevně.

„Nejsi smrtijed. Už ne, nikdo, koho tu znám, tě nevidí jako smrtijeda, i když ty si očividně myslíš pravý opak. Většina z těch dětí tady tě obdivuje a vzhlíží k tobě. Uznávám, že jsem ze začátku nechápala proč, jenže pak jsem tě viděla s Rebecou, taky učit a jednat se studenty. Byla jsem v celé škole jediná, kdo v tobě viděl toho rozmazleného fracka ze školy a byla to jenom moje vina. Mrzí mě to, opravdu, Draco. Je mi líto, že jsem se chovala jako hlupačka,“ vychrlila na něj plamenně. S každým slovem se tvářil víc a víc překvapeně. Když ztichla, zjistil, že nedokáže být naštvaný, protože proti téhle záplavě slov se hráz jeho ješitnosti nedokázala udržet. Její vášeň ho zaplavila a rozechvěla mu tepny, jak se jimi hnala s krví o závod. Srdce mu tlouklo, jako by právě utíkal před zběsilým vlkodlakem a div nelapal po dechu. Místo vzteku ovšem nastoupil úplně jiný problém, strašně moc si přál si ji přitáhnout do náruče a vylíbat jí duši z těla. Ah, špatné přirovnání. Ale tu chuť měl pořád. Ucítil, jak mu palcem lehounce hladí levé předloktí a zachvěl se.

„Můžeš to říct ještě jednou?“ požádal ji téměř šeptem, když se mu podařilo ukočírovat splašené myšlenky.

„Co?“ nechápala.

„Moje jméno. Mohla bys ho ještě jednou říct?“ Čekal se zavřenýma očima, protože se na ni bál podívat. Mohla ho teď odmítnout, poslat ho do háje i se vším, co se mu teď snažila vysvětlit, ale neudělala to.

„Draco,“ vyklouzlo jí hebce ze rtů. Skoro jako by se s tím jménem mazlila. Znovu se zachvěl a kousnul se do rtu, aby nahlas nezasténal. Merline, jak krásně to od ní znělo.

„Děkuju,“ zašeptal, když se trochu opanoval. Přesto byl jeho hlas chraplavě nakřáplý. Byl rád, že nevidí její výraz, protože nechtěl, aby cokoliv narušilo tenhle pro něj dokonalý okamžik. Ale želel každé vteřiny, kdy s ní byl a nemohl se na ni dívat. Všímat si medových odlesků oříškových očí, blýskajících se inteligencí a odhodláním. Usmál se. Tak si ji pamatoval nejlépe. Odhodlanou. Většinou odhodlanou nakopat mu zadek. „Děkuju, to je víc než dost,“ dodal silnějším hlasem. Natáhl ruku ke zdi, čímž dal najevo, že by měli pokračovat v cestě. Přesunula se vedle něj, cítil její teplo na pravé straně těla. Blízkost, kterou mohl zakoušet jen díky omezenému prostoru tajné chodby, ale to nevadilo. Atmosféra byla plná tetelivého tepla, které ho prostupovalo a dávalo mu pocit, že za posledních pár minut vyrostl. Narovnal se a s pohledem upřeným přímo před sebe vykročil pevným krokem. Připadal si silný, jistý sám sebou a… a bylo tu něco nepojmenovatelného. Pro něj nepoznaného. Zbytek chodby prošli mlčky, ale Draco by celou dobu tak ponořený ve svých myšlenkách a pocitech, že by nejspíš stejně nebyl schopný dávat pozor. Napadlo ho, že pokud by se jeho patron právě teď setkal s mozkomorem, nezbylo by z mozkomora dost ani na odstrašující příklad pro ostatní. V duchu se nad tím zazubil. Vytrhl ho Hermionin dotek na hrudi.

„Zastav, jsme na konci,“ řekla tiše a pak slyšel, jak šeptá otevírací formuli. „Ruku,“ požádala ho potom. Natáhl k ní levačku. A ona ho za ni korigovala. „Výlez je mnohem užší než ten nahoře. Přitiskni se zády na zeď a vyjdi bokem. Tak, můžeš,“ pobídla ho, on poslechl. Najednou se ocitl v chodbě, která byla světlá a prostorná. Rozeznal ji docela dobře a udivilo ho, když se mu najednou tak ulevilo. Ani si neuvědomil, že šel celou dobu v napětí. Nadechl se nezatuchlého vzduchu a spokojeně se usmál. Viděl Hermionu, jak upravuje temně rudý závěs a šeptá další formuli. Otočila se k němu se spokojeným výrazem. Draco zamrkal. Opravdu, vidění se mu trochu zlepšilo. Konečně tu byly i některé detaily. Například velký šedý cár pavučiny, který měla ve vlasech. Natáhl levačku a jemně jí ho sundal, trochu polekaně sebou trhla.

„Pavučina,“ vysvětlil, když ruku stáhl. Usmála se.

„Nemyslím, že to byla jediná, i ty jich na sobě máš dost. Ale to vyřešíme, až budeš u sebe. Pořád si stojím za tím, že musíš do postele,“ řekla vážně. Trochu zoufale si povzdechl.

„Dobře, jak se zdá, nemám na výběr. Tak tedy kupředu, drahá kolegyně, veďte mne vstříc osudu,“ zadeklamoval a heroicky vykročil. Nechala ho ujít několik kroků, než mu pobaveně oznámila:

„Kolego, váš osud je opačným směrem.“ Zasakroval a otočil se.

„To bylo podlé,“ zamumlal.

„A na to si stěžuje Zmijozel?“ popíchla ho. Přešel to mlčením a zařadil se vedle ní.

„Jak je na tom tvá ruka?“ zeptala se Hermiona.

„Jde to,“ prohlásil neurčitě. Lehce si odkašlala. „Dobře, jde to, když se jí nedotknu. Spokojená?“

„Ani ne,“ zabručela.

„Jsi nemožná, Grangerová,“ zahučel.

„Nápodobně, Malfoyi,“ vrátila mu. Vesele se zašklebil. Rozhodně mu nezůstávala nic dlužná, jen by nemusela pořád přihazovat. Před nimi se objevila správná chodba a dveře do jeho pokojů. Vytáhl levačkou hůlku, kterou měl za pasem pyžama a trochu neobratně jí mávnul. Přesto pohyb splnil svůj účel a dveře se otevřely.

„Račte vstoupit do mých komnat,“ dvorně pokynul Hermioně, která se usmála a s pokývnutím vstoupila. Jen co za nimi zaklaply dveře, opřel se o ně a zhluboka se nadechnul. „Ach domove, sladký domove,“ zamručel spokojeně. Všechno z něj spadlo a on se konečně úplně uvolnil. „Dáš si čaj?“ zeptal se, když otevřel oči a viděl, jak ho pozorně sleduje. „Někde se posaď, jen se převléknu,“ zahlaholil, když mizel v jiném pokoji.

„Ale ty musíš do postele!“ ozvalo se její pobouřené volání. Vzdychl. Pokaždé, když vyslovila postel, myslel na něco zcela jiného, než co tím ona mínila. V půli pohybu se zastavil. Teď rozhodně potřebuje i sprchu, pomyslel si, když si všimnul zašpiněné levačky.

„Můžeš něco objednat z kuchyně?“ zavolal. „Musím se umýt, ten výlet tajnou chodbou zanechal vážné následky.“ Nečekal na odpověď a rozepnul si pyžamový kabátek. Opatrně si ho svléknul, aby s poraněnou rukou hýbal co nejméně. S kalhotami se tak nepáral, ty prostě shodil. Levačkou zakouzlil na pravou ruku Repellentus a zalezl do sprchy. Jakmile se teplá voda dotkla jeho vlasů, obličeje a těla, blaženě zasténal. Chvíli jen tak stál a nechal kapky bušit do unavených svalů, zatímco z něj voda odplavovala tu nejhorší špínu. Hlava už ho nebolela a vidění se s každou hodinou zlepšovalo, byl si jistý, že do večera budou symptomy z předávkování pelyňkem pryč. Na vteřinu ho napadlo, jestli mu nebude ta duhová skvrna chybět, až se zase podívá na nějakou tu excelentní práci některého z podprůměrných studentů, ale pak potřásl hlavou, že mu to za to nestojí.

„Co jsi říkal?“ ozvalo se blíž než by čekal. Prudce se nadechl, ale vdechl i trochu vody ze sprchy. Rozkašlal se. „Malfoyi?“ zaznělo trochu vyplašeně.

„To-“ pokusil se zasípat, ale znovu se rozkašlal. Rychle mávnul hůlkou a nedovřené dveře koupelny se zavřely. Co kdyby ji napadlo mu pomoct. Když se uklidnil, zavolal na ni.

„To je dobré, jen mi zaskočilo. Říkal jsem, jestli neobjednáš něco z kuchyně, že jsem hned u tebe,“ zavolal. Chvíli bylo ticho.

„Dobře,“ odpověděla pak. „Nějaká speciální přání?“

„Překvap mě!“ zasmál se a přísahal by, že slyšel odfrknutí. Zbytek koupele zkrátil na minimum, které stačilo k dokonalé čistotě, ale už ne k uvolnění.

Jakmile vstoupil do hlavního pokoje, uhodila ho do nosu vůně polévky. Hrachové. Žaludek se mu dvakrát otočil kolem dokola a pak se dobrovolně zauzloval.

„Hrachovou né,“ zaskučel. Hermiona zvedla pohled.

„Ty ji snad nerad?“ zeptala se překvapeně. Zašklebil se. „A ona k tobě přitom tak ladí,“ vrátila mu škleb Grangerová, která by se měla chovat dospěle, ale očividně jí to někdo zapomněl říct.

„Jestli narážíš na moje obličejové mimikry, tak to je určitě z čiré závisti, protože já se teď budu moct schovávat v křoví a dokonale splynu, zatímco tebe každý najde,“ prohlásil pyšně a snažil se nemyslet na děsivou zelenožlutou barvu jeho modřin kolem nosu. Lektvar sice způsobil rychlejší hojení, ale průvodní jevy zanechal bez utlumení.

„To máš pravdu, ale snad tě uklidní, že hrachová polévka je tu pro mě, ty dostaneš kuřecí vývar.“ Spokojeně se usmál.

„To je slovo,“ pochvaloval si, když se posadil na pohovku kousek vedle ní a sáhl po misce, která neměla zelený obsah. Hermiona vzala tu svou, ale místo, aby ji jedla, se v ní jen tak proháněla lžící a vypadala, že nad něčím dumá.

„Co se děje?“ nevydržel se nezeptat, když už to trvalo moc dlouho. Zvedla překvapené hnědé oči.

„Co by se mělo dít?“ nechápala. Pokývnul k její stále plné misce.

„Rozhodla ses uznat, že moje chuťové buňky mají pravdu a ten blivajz se nedá jíst?“ Sklopila překvapený pohled k misce s polévkou, jako by si ani neuvědomovala, že ji celou dobu držela v ruce.

„Och, ne to ne. Jen jsem se zamyslela,“ vyhrkla. Draco se zatvářil udiveně. Velmi zvláštní chování na Hermionu, která byla neustále ve střehu, aby mohla oslnit svou odpovědí.

„Řekneš mi nad čím?“ zeptal se lehkým konverzačním tónem.

„Hmm,“ zamručela trochu zamračeně, ale pak jako by si to rozmyslela, se na něj zpříma podívala. „Ty tu žiješ i přes léto?“ vyhrkla. Draca ta otázka zarazila. Proč – Ah!

„Ty myslíš, že když tomu tady říkám domov, tak nikam neodjíždím?“ zeptal se s náhlým pochopením. Trochu zčervenala a pak s kývnutím pokrčila rameny.

„Ne, na léto jsem jinde, ale je pravda, že to tam tak úplně nedokážu považovat za svůj domov. Bradavice jsou v tomhle směru určitě jedinečné,“ řekl s lehkým úsměvem.

„Aha, no já četla o tom, že ses zbavil sídla a napadlo mě-“ zarazila se a zrudla. Trochu křivě se ušklíbl.

„Že nic jiného nemám? Můžeš být v klidu, míst, kam jít, mám dost, ale tady to mám prostě rád, je to jednoduché,“ vysvětlil.

„Aha, dobře,“ zamumlala a lehce se na něj usmála.

„Dobře,“ zopakoval se stejně slabým úsměvem. Najednou se rozesmála. Překvapeně ji pozoroval.

„Promiň, já jen. Tohle je tak divné, nezdá se ti?“ zeptala se a utřela si oči a pak rukou ukázala na něj a na sebe.

„Divné?“ ptal se zmateně. Co jí do té polévky dali? On věděl, proč ji nejí!

„No, tohle. Všechno. Ty, já, tady, povídání o bydlení. Je to tak divné,“ zašklebila se nerozhodně.

„Myslím, že to správné slovo, které hledáš, je přátelské,“ vrátil jí škleb.

„Přátelské,“ zamumlala, jako by to slovo chutnala. Pak k němu zvedla pohled. „Myslíš, že by to šlo? Ty a já? Přátelé? Fungovalo by to?“ ptala se nedůvěřivě. Usmál se.

„Já nevím, ale můžeme to zkusit, co myslíš?“ nabídl jí. „Přátelé?“ Odložil lžíci a misku položenou na kolenou vrátil na tác, pak k ní levačku natáhnul. Co na tom, že jeho srdce při tom slově krvácelo z tisíce bodných ran. Pokud ji to potěší, nemůže si přát víc. Přemýšlivý výraz se roztáhl v zářivý úsměv a med v očích nabral jiskřivějšího odstínu. Oříšky v medu, ach sladký Merline!

„Přátelé,“ kývla a ruku mu stiskla. Tak a bylo to, jeho osud byl zpečetěn. Zamilován do medových oříšků, stal se jejich přítelem. Jestli se tohle dozví Potter, tak se bude Draco muset dát na dráhu měsíčníka a vylézat na svět jen o úplňku, protože tolik výsměchu neunese!

≥

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction