OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hra o život XV

15.06.2012 (18:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1281×

Seděla jsem na rudém křesílku se zlatýma nohama a zlatě vyšívanými polštářky a usmívala se na Caesara Flickermana. Ne že by se mi usmívat chtělo, prostě jsem nemohla jinak. Svaly v obličeji jsem měla napjaté a jakoby vymodelované do požadovaného výrazu. Viděla jsem se na obrovské obrazovce za hledištěm plným diváků. Vlasy jsem měla vyčesané do vysokého drdolu s několika pramínky vlnícími se mi kolem tvéře. Nalíčená jsem byla důkladně, ale na pohled velmi jemně a decentně. Třpytivý hábit nahradily temně zelené lehoučké šaty, které mi sahaly až ke kotníkům. Vypadala jsem krásně a spokojeně. Jako pravá vítězka Her. Zatím jsem nic kromě pozdravu, který stejně zanikl v nadšeném potlesku a volání publika, říkat nemusela. Jen jsem poslušně seděla a společně s Caesarem sledovala záznam z Her. Měla jsem za sebou terpve necelou polovinu, ale už jsem byla zoufalá. Chtěla jsem utéct a schovat se před celým Kapitolem. Jen stěží jsem přemáhala pláč. Nenáviděla jsem, skutečně hluboce a niterně nenáviděla všechny v sále a nic jsem si nepřála víc, než aby si uvědomili, jak hrozné a nelidské celé Hry jsou, a aby je přestali oslavovat jako něco úžasného. Přesto jsem se bez pohnutí s úsměvem dívala na to, jak děti, které před pouhými deseti dny seděly právě v tomhle sále a kterým právě tihle diváci tleskali a provolávali jim slávu, umírají. Celá ta scéna mi připadala snad ještě šílenější a nereálnější než celá Aréna.

Vlastně celý můj život a možná i celý svět byl od mého vylosování při Sklizni šílený. Nic nebylo tak, jak by mělo být. Nedokázala jsem nemyslet, alespoň na chvíli, na všechno, co se za poslední dny stalo. Ve stínu nových událostí bledly ty předchozí a i když se mi zdálo, že horší už to být nemůže, zase a znovu jsem byla ujištěna, že se pletu a mýlím. Byla jsem přesvědčená, že nic strašnějšího než Aréna mě potkat už nemůže. Jenže Finnick měl pravdu. Vítězství v Hrách bylo pouhým začátkem.

Stačilo vzpomenout si na odpoledne a zachvěla jsem se, i přes všechny ty léky a nejspíš i drogy proudící mi v žilách.

Po té, co jsem ztratila vědomí, mě probral šok. Někdo mi držel hlavu pod hladinou ledové vody. Než jsem si uvědomila, co se děje, nadechla jsem se a okamžitě se začala dusit. Ucítila jsem prudký tlak na ramenou a v následující chvíli jsem kašlala s hlavou nakloněnou nad umyvadlo a s vodou stékající mi po morkých vlasech i tváři. Teklo mi z nosu, vykašlávala jsem zpěněnou vodu a měla pocit, že se mi roztrhnou plíce. Celý předchozí život jsem strávila u vody, nikdy jsem se jí nebála, nikdy jsem v ní neviděla něco nebezpěčného nebo zlého. Naopak. Milovala jsem ji a Kapitol mě nejspíš chtěl připravit i o ni.

Konečně jsem se dokázala nadechnout, aniž by mě pálilo hrdlo a dřelo v hrudi. Zděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Lékař ani jeho asistentky v místnosti nebyli. Zmizel i Finnick. Mým jediným společníkem byl mladý muž stojící za mnou. Ruce měl nezúčastněně složené na prsou a díval se na mě jako na obtížný hmyz, který by mohl kdykoliv zašlápnout a zničit. Všechny mé instinkty mi velely utéct od něj co nejdál, panovala kolem něj temná a zlověstná aura, která mě děsila. Pokusila jsem se vstát, ale nohy mě neposlouchaly. Podlomila se mi kolena a uklouzla jsem. Čelem jsem narazila na hranu umyvadla. Ztěžka jsem dosedla na zem.

Všude kolem mě byla voda. Zlatý hábit se mi lepil k tělu. Pořád se mi nedýchalo úplně dobře a připadala jsem si hrozně zesláblá a vyčerpaná. A bála jsem se.

„Annie, Annie, Annie,“ pronesl muž tiše. Zakroutil hlavou a našpilil rty. Stál na místě a nevypadalo to, že by chtěl jít blíž ke mně. Přesto jsem se pokusila couvnout a zvětšit tak vzdálenost mezi námi. Jenže nebylo kam ustupovat. Za mnou bylo umyvadlo a zeď. Bez možnosti úniku. Připadala jsem si jako zvíře lapené do pasti. Byla jsem zahnaná do kouta a já i muž přede mnou jsme to věděli.

„Díváš se na mě jako vyplašená srnka na tygra. To je dobře, Annie, takový je náš vztah. Já jsem ten, kdo má a vždycky bude mít navrch. Ty,“ ukázal na mě prstem, „ty, má drahá, jsi jen póvl, na kterém nikomu nezáleží. Jsi nic. Méně než nic. Stačí mi lusknutí prstů a tvůj bezvýznamný život okamžitě skončí. Můžu to udělat, kdykoliv se mi zachce. Chápeš mě, že ano?“

Propaloval mě pohledem. Jako kdyby mě jím hypnotizoval. Pomalu, ale zřetelně jsem přikývla. Usmál se.

„Fajn, hodná holka. Chci, abys pochopila ještě něco. Jsi Splátce svého Kraje. Vyhrála jsi v Aréně, jenom v Aréně. Nad dalšími bezvýznamnými Splátci, jejichž životy neměli žádnou cenu. Kapitol porazit nemůžeš, Annie. Nikdo nemůže. Pro nás jsi Splátce i nadále. Pořád máš vůči nám povinnosti a závazky, za celý svůj Kraj. Musíš věci vidět v širším kontextu. Aréna slouží pro pobavení obyvatel Kapitolu. Člověk se občas nudí, když může mít cokoliv se mu zachce. Ze Splátců všech Krajů z Arény vyjde jen jeden. Měl by to být ten nejsilnější a nejschopnější. To ve tvém případě neplatí, ale s tím už nic nenaděláme. Náhoda je blbec, jak se říká, že. Ale není to podstatné.

Každý, kdo žije v Panemu, má vůči Kapitolu dluh. Obrovský a nesplatitelný. Každý z vás pyká za hříchy svých předků a prohřešky proti nám. Tobě se dostalo té cti, že splatíš o něco víc než většina ostatních. Nemáš na výběr. Pokud bys zlobila a neplnila, co se ti řekne, bylo by to zlé. Hodně zlé.“

Na okamžik se odmlčel a pak pobaveně zvlnil rty.

„Ty už nemáš maminku ani tatínka, viď?“

Pod pohledem jeho temných očí jsem se roztřásla. Každé jeho slovo se mi vypalovalo do paměti a zanechávalo za sebou krvavou stopu. To, co říkal, mě trhalo zevnitř na kusy. Kapitol byl zvrácenější a děsivější, než jsem si myslela. Při zmíňce o ridičích jsem se rozbrečela. On se znechuceně ušklíbl.

„Žádná hra na statečnou? Žádné přesvědčování sebe sama, že mi nedopřeješ to potěšení vidět tě bezmocnou a trpící na lopatkách? Žádná přetvářka a předstírání, že jsi mnohem drsnější a tvrdší, než se na pohled zdáš? Jsi tak slabá, Annie, tak slabá a bezbranná!“ Krátce se zasmál, ale smích se mu neodrazil v očích. Nebyl upřímný. Umlkl rychleji, než začal.

„Teď chci, aby sis dobře vzpomněla, co se stalo tvým rodičům. Nejsi tak hloupá, aby sis myslela, že mamince bylo nevolno ze sluníčka a oba rodiče ti pak umřeli kvůli přehřátí nebo něčemu podobnému, že ne? Ne, nejsi tak hloupá, vidím to na tobě. Víš, jak a proč tvoji rodiče zemřeli. Fajn, v tom máme jasno. A teď si představ, že tak jako oni může o život přijít kdokoliv další ve Čtvrém kraji. Kdokoliv. Tvoje spolužačky, sousedka, paní, od které jste kupovali zeleninu, děti ze sirotčince... V naší moci je zabít kohokoliv, koho se nám zamane. Bude to vypadat jako nehoda, nešťastná a opravdu smutná. Ty a já ale budeme vědět, jak to bylo doopravdy. My dva budeme znát důvod smrti těch nevinných lidí. Ještě jeden hysterický záchvat a dvě tvoje spolužačky se zítra utopí. A já ti pak milerád detailně popíšu, jaké to bylo, když kvůli tobě umíraly. Mohli bychom založit album s fotkami lidí, kteří kvůli tobě umřeli. Tvoji rodiče by byli hned na první straně. Ty další by se určitě zaplnili docela rychle. A kdybys náhodou umřela ty, kdybys vážně byla tak hloupá a zabila se, vypukla by ve Čtrvtém kraji emidemie nějaké smrtelné nemoci. Neštovice? Černý kašel? Nebo snad mor? Možností je spousta. To bys chtěla, Annie?“

Zírala jsem na něj neschopná pohybu. Moje tělo i mysl zamrzly. Nebylo přeci možné, aby tohle myslel vážně! S ledovou jistotou jsem ale věděla, že každé jeho slovo je pravdivé. Udělal by to. Zabil by nebo nechal zabít každého obyvatele mého Kraje, kdyby se mu zlíbilo. Kdyby se mu zdálo, že nespolupracuji tak, jak podle něj mám.

Zavrtět hlavou v tichém nesouhlasu mě stálo většinu zbývajících sil.

„Perfektní, rozumíme si. Nějak jsem tušil, že si necháš vysvětlit, jak se věci mají. Teď zavolám tvůj přípravný tým, aby tě znovu nalíčili a učesali a vůbec dali do kupy, abys mohla dostatečně reprezentovat své vítězství. Taky sem přijde lékař a dá ti léky. Pomůžou ti hezky se usmívat a uklidnit se. Zítra ti po nich bude hodně špatně, ale co bys nevydržela pro hezký večer bez nehod, že.“

Otočil se ke mně zády a odcházel ke dveřím. Bez jakéhokoliv napětí nebo pocitu viny. Vzal za kliku a ležérně se na mě otočil.

„Jsem to ale nezdvořák, nepředstavil jsem se. Jsem Dru, asistent prezidenta Snowa. Každé mé slovo ber jako vzkaz od něj. Brzy se uvidíme, tak nic nepokaž.“ Dveře se zavřely a on zmizel.

Pár dalších vteřin jsem bez pohybu nedokázala spustit oči ze dveří. Čekala jsem, kdy se vrátí. Jedna moje část se bála, že mě svým odchodem jen připravil na něco ještě horšího. Zachvěla jsem se zimou. Pokrčila jsem nohy a objala si kolena. To už jsem se celá třásla. Drkotaly mi zuby. Při pohledu na ruce jsem si všimla, že mám fialové nehty. Byla jsem příliš v šoku, než abych se znovu rozbrečela. Jako ozvěnu jsem pořád slyšela, co říkal. Nebudu se chovat tak, jak chtějí, a někdo z domova zemře. Dala se do mě zimnice.

„Propáníčka, Annie, vypadáš příšerně!“ Lauterův pisklavý hlas prořízl ticho v místnosti. Během chvilky se k němu přidala i Romma a Yovi. Všichni tři se děsili, kolik práce se mnou znovu budou mít. Ani náznakem se nezeptali, co se mi stalo. Nezajímalo je, jak se cítím a jestli si připadám být v pořádku. Byli mi odporní.

S myšlenkou na domov a motlitbou, aby se nikomu nic nestalo, jsem vydržela mytí, líčení i česání. Ani slůvkem jsem se nezmínila, že je mi zima a chtěla bych alespoň župan. Zadržela jsem bolestné syknutí, když mi make-upem zakrývali nový šrám na čele. Nepokusila jsem se utéct, když přišel lékař se třemi injekcemi. Jednu mi napíchal na několik míst v obličeji a způsobil tak, že se mi okamžitě roztáhly rty do úsměvu, který jsem nedokázala potlačit. Obsahy dalších dvou mi aplikoval do žíly na předloktí. Měla jsem na něm tolik modřin, že Katty musela upravit moje šaty. Přidala jim jeden dlouhý rukáv se stříbrným náramkem kolem zápěstí. Zuboženou ruku nikdo vidět neměl.

Nepustili ke mně Finnicka ani Mag, ale věděla jsem, že mě oba vidět chtěli. Můj přípravný tým chvílemi zapomínal, že tvář, kterou líčí, a vlasy, které česou, nejsou součástí neživé panenky, ale člověka, o kterém mluví. Se smíchem se bavili o Aréně i o tom, jak Mag prosila stráže u dveří mého pokoje, aby za mnou mohla jít.

Připadala jsem si jako v hodně špatném snu.

Na obrazovce právě Matteo zabíjel své bývalé spojence. Caesar v teatrálním gestu schoval svou tvář do dlaní a na televizi se díval skrz prsty. Když boj skončil, prohrábl si vlasy a zatřepal hlavou. Zhoupl se na svém křesle, pohodlně se opřel a dal si nohu přes nohu. Upřel na mě pohled. Necítila jsem se ani trochu dobře, ale nemohla jsem dělat nic jiného, než se dál sladce usmívat. Caesar se ležérně obrátil k publiku.

„Napadlo vás v tu chvíli, že někoho tak nebezpečného, tak vražedného a smrtícího, zabije tahle krásná, křehká dívka?“ zvolal a odpovědí mu byl nadšený jásot a pískání. Otočil se zpátky ke mně a usmál se.

„Všechny jsi nás překvapila, Annie. Tvůj vstup na scénu byl sice zvláštní, ale o to úžasnější. Bylo to tak... Ale podívejte se! Larinna a Teubert. Tenhle souboj měl rozhodně něco do sebe, vážení. Ona na něj nastražila past a sama se do ní chytila. Kdo z vás si myslel, že ho přemůže?“

Jako uhranutá jsem se dívala na statnou dívku ze Sedmého kraje a chlapce, kterého jsem zabila já. Ten, který se mojí vinou utopil. Teubert... Znala jsem jeho jméno, jen jsem dosud neměla odvahu na něj ani pomyslet. Teubert a Matteo, dva lidé, kteří zemřeli mou rukou. V očích mě pálily slzy, ale věděla jsem, že nesmím brečet. Měla jsem pocit, že v hlavě slyším Druův hlas – zatím to jsou dva. Když nebudeš poslušná holka, může jich být mnohem víc... Cítila jsem na sobě stovky pohledů, ale ten jeho jsem bezpečně poznala. Seděl v galerii s nejlepším výhledem a díval se na mě přes divadelní kukátko. Místo pláče jsem se ještě víc usmála.

S vypětím všech sil jsem zvládla v klidu sedět a usmívat se celý zbytek přenosu. Se zatajeným dechem a srdcem bijícím tak zběsile, že jsem nic kromě jeho tlukotu neslyšela, jsem vydržela i pohled na své vítězství a vraždu Mattea. Když jsem se viděla v televizi, vůbec jsem neměla pocit, že jsem to já. Ta špinavá dívka s rozcuchanými vlasy a šíleným výrazem mi nebyla ani trochu podobná. Tíhu meče a vzor jílce jsem ale stále cítíla v rukách.

Po skončení záznamu jsem si stoupla a udělala pukrle. Celý sál bouřil nadšením. Do největšího potlesku vstoupil prezident Snow a obřadně mi na hlavu položil korunku pro vítěze. Byl mi tak blízko, že mi naskočila husí kůže. Jeho oči byly zlé a dech byl cítit po hnilobě a rozkladu. Na klopě bílého saka se skvěla rudá růže, která svou přeslaskou vůní nejspíš měla přehlušit ten pach. Mně jen přispěla k nevolnosti. Nedokázala jsem vnímat, co mi prezident říká, i když jsem tušila, že v jeho gratulaci je skrytá hrozba.

„Je mi moc líto, co se stalo tvým rodičům, Annie. Moc líto,“ zašeptal, když ode mě ustupoval. Jeho tón a výraz ale svědčily o pravém opaku.

Dokázala jsem s pláčem vydržet až do chvíle, kdy jsem osaměla ve svém apatrmá. Koutkem oka jsem se zahlédla v zrcadle a musela po něm něčím hodit. Bota ho bohužel nerozbila. Vypadala jsem jako zrůda. I během pláče jsem nemohla jinak, než se stále usmívat. Nenáviděla jsem Kapitol!

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o život XV: