Hra o život XIV • OurStories.cz ~ naše povídky

Povídka se umístila na druhém místě o Nej povídku měsíce května. Na den ji umisťujeme na titulní stranu jako TOP článek. Gratulujeme!

Probuzení po návratu z Arény.

14.06.2012 (12:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1246×

V minulé kapitole byla obrovská faktická chyba. Úplně jsem v HG zazdila informace, jak Annie vyhrála a proč se zbláznila. Mrzí mě to, ale Hru o život už nepředělám - následující kapitoly vychází z událostí té předchozí a úpravy by mi dost zkomplikovaly pokračování. Takže vzhledem k tomu, že tohle je pouhá fan fiction, doufám, že mi chybu z minule odpustíte, i když byla tak velká...

Slyšela jsem hlasy. Cizí, studené a vzdálené. Nezáleželo mi na nich. Nezajímalo mě, co říkají. Nechtěla jsem to vědět. Vlastně jsem nechtěla vědět vůbec nic. Už nikdy a o ničem. Tma byla příjemná. Temnota nečekaně laskavá.

Nic jsem necítila, o ničem nepřemýšlela a nic nedělala. Neměla jsem tušení, jestli ještě žiju, nebo jsem mrtvá. Nebylo to důležité. Podstatné bylo jen to, že zmizel strach i bolest. Najednou jsem si nemohla vzpomenout, čeho jsem se tak hrozně bála.

Chtěla jsem, aby se nic nezměnilo. Přála jsem si, aby ten úžasný klid trval věčně. To se ale samozřejmě nestalo.

Cítila jsem jemné mravenčení. Začalo v ohbí lokte a šířilo se přes paži do celého těla. Hřálo, možná až pálilo. Nelíbilo se mi to. Brnění pomalu přecházelo v lehký třas. Srdce mi bilo rychleji a rychleji. Můj dech se prohluboval. Hučelo mi v uších. Hlava třeštila. Pálilo mě v krku. Křičela jsem, až jsem ztratila hlas. Zmítala jsem sebou, ale něco mi bránilo v pohybu. Horkost po celém těle se stávala nesnesitelnou.

Ze všech sil jsem zakřičela a vymrštila se do sedu. Nečekaný tlak na hrudníku mě okamžitě srazl zpátky na záda. Otevřela jsem oči a hned jsem je musela přimhouřit. Ostré světlo mě bodalo. Tekly mi slzy. Chvěla jsem se jako v horečce. Nemohla jsem se hýbat. Ruce i nohy jsem měla silnou páskou připoutané ke kovovému lůžku. Pás mi obepínal i prsa a boky. Kdesi za mnou se ozývalo frenetické pípání. Přímo nade mnou se objevila mužská tvář.

„Konečně,“ vydechl muž v bílém. Něco vyťukal na malém přístroji. Zkontroloval stroj za mnou. S úlevou se usmál, ale na mě se ani nepodíval.

Bála jsem se. Nemohla jsem si vzpomenout, jak jsem se sem dostala. Nic v místnosti mi nebylo povědomé. Nevěděla jsem, kde jsem a vlastně ani kdo jsem. Chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale nedokázala jsem zformulovat otázku. Mé rty byly příliš těžké a já je od sebe nezvládla ani odlepit, natož aby z nich vyšel hlas.

Věc v ruce lékaře začala vibrovat a svítit. Úkosem se podíval na pípající stroj za mnou a ruku s blikajícím přístrojem si přiložil k uchu.

„Je vzhůru... Ano, při plném vědomí... Do dnešního večera? To nevím, pane, její stav... Jistě, chápu... Nejsem si jistý... Ale to... Ovšem, omlouvám se... Rozumím, pane... Na vidě - nou...“

Ušklíbl se a poprvé se podíval přímo na mě. Zatnula jsem ruce v pěst a pokusila se dýchat pomaleji a klidněji. Strach mě ochromoval. Muž přistoupil až ke mně, odněkud se objevily dvě ženy. Také celé v bílém. Obě se na rozdíl od lékaře usmívaly. Falešně a až neuvěřitelně neupřímně.

„Annie! Je báječné, že ses konečně probrala. Všichni se o tebe moc báli,“ zacukrovala žena se sladce růžovými vlasy a tak silnou vrstvou líčidel, že její tvář pod nimi byla úplně ztracená.

„Ano, je to skvělé! Dělali jsme, co se dalo, aby ses vzbudila. Pořádně jsi nás vyděsila, koťátko,“ zapředla nepřirozeně chraplavým hlasem ta druhá.

Annie... Annie Cresta. To jsem byla já. Dívka ze Čtvrtého kraje. Splátkyně a vítězka Her. Ta, která přežila Arénu. Vrah.

Nezáleželo na tom, jestli mám oči otevřené nebo zavřené, stále jsem viděla Matteovo bezvládné tělo a své ruce svírající jílec meče, který způsoboval další a další rány. Vážně jsem to byla já? Připadalo mi úplně neuvěřitelné a neskutečné, že bych byla schopná někoho zabít. Zabít a dál do jeho mrtvého těla bodat. A přesto, jak absurdní a nemožné se mi to na první pohled zdálo, ani na okamžik jsem nepochybovala, že to je pravda. Zabila jsem člověka. Vlastně dva, Mattea a toho chlapce u jezera. To ale nebyl úmysl, nechtěla jsem mu ublížit. Mattea jsem zabít chtěla. Až moc dobře jsem si pamatovala adrenalin proudící mi v žilách, touhu přežít a euforii z vítězství. Z pouhé vzpomínky se mi zamotala hlava.

„Annie, drahoušku, posloucháš nás?“ Blondýnka se naklonila těsně nad mou tvář a luskla mi prsty u ucha. Trhla jsem sebou a zamrkala na ni. Spokojeně se usmála.

„Fajn, zlatíčko, hlavně nás vnímej dál, jo. Odvážeme tě,“ vážně pokývala hlavou, našpulila rty a zvedla obočí. „Ale! Dobře poslouchej, beruško, nebude to jen tak. Ty nám musíš svatosvatě slíbit, že se znovu nepokusíš hlavou prorazit sklo na dveřích, nebudeš se snažit zmocnit se našich nástrojů a ublížit s nimi sobě nebo někomu z nás a ani se zase nesložíš někde v rohu na zem a nebudeš hystericky ječet a trhat si vlasy. Zvládneme toho hodně, ale při tom posledním záchvatu sis jich vyrvala tolik, že po jejich zpětné implantaci máš příliš citlivou pokožku hlavy, než abychom ti na ni dokázali vrátit jediný další pramínek. Rozumíš?“

Zmateně jsem se dívala na její výhružně vztyčený prst a usilovně se snažila pochopit význam toho, co říkala. Podle ní jsem dělala věci, které jsem si nepamatovala. Věci, které mi nebyly podobné. Jenže všechny události poslední doby mě mátly a měnily můj pohled na sebe samu. Vážně jsem se snažila ublížit někomu dalšímu, po tom co jsem zabila Mattea? Opravdu jsem si trhala vlasy? V celém těle mě zamrazilo. Když jsem se usilovně soustředila, vybavovala jsem si nesouvislé útržky, které jsem nedokázala nikam zařadit. Nelíbily se mi. Bála jsem se a ničemu nerozuměla.

„Kotě, přece bys neplakala, jen kvůli takovému malému slibu,“ zamrkala na mě blondýnka a zavrtěla hlavou. „Vítězka Her se nemůže takhle hroutit, prostě nemůže. Dáme ti něco na uklidnění, zase, ano, a ty budeš krásná a hodná holka, kterou bude celý Panem milovat.“

Nestihla jsem si ani uvědomit, co mi to říká. Injekci v lékařově ruce jsem spatřila, až když byla nebezpečně blízko mého zápěstí. Krátkou ostrou bolest nahradil pocit otupělosti. Bylo to příjemné. Zůstala jsem při vědomí, ale nezáleželo mi na tom, co se se mnou děje. Dál jsem si pamatovala všechno, co se stalo v Aréně, ale získala jsem jakýsi nadhled. Dokonale jsem si vybavovala každý detail svého úkrytu. Stále jsem viděla Mattea zabíjet dívku ze svého kraje i umírat jeho samotného, mou rukou. Nic jsem ale necítila. Všechny emoce vyprchaly a zůstal jen omračující klid. Jako kdyby se vůbec nejednalo o mě.

Nevadilo mi, když mě odpoutali a svlékli do naha. Přišlo mi k smíchu, že mi někdy během doby, kdy jsem nevnímala, upravili prsa. Ochotně jsem nechala Katty, aby si mě pozorně prohlédla a oblékla mě do třpytivě zlatého hábitu. S úsměvem jsem bez pohnutí seděla na polstrované židli a docela si užívala líčení a česání. Můj přípravný tým ze mě byl nadšený.

Proto mě překvapilo a velmi zmátlo, že Finnick na lékaře křičel, jakmile mě uviděl. Nikdy jsem ho nezažila rozčileného. Vztekal se, až celý zrudnul. Zřetelně jsem viděla žílu na jeho čele. Silně tepala a s každým dalším slovem, které Finnick zařval, se mi zdála větší a výraznější.

Tiše jsem přišla až k Finnickovi a opatrně jsem se jí dotkla prsty. Finnick sebou lehce trhl a zarazil se v půlce slova. Usmála jsem se na něj.

„Jak se cítíš, Annie?“ zašeptal. Najednou zněl unaveně a vysíleně. Vzal moji ruku do těch svých a pátravě se mi díval přímo do očí. K pocitu celkové lehkosti a jakési nadnesenosti se přidalo třepetání motýlých křídel na hrudníku.

„Úžasně,“ vydechla jsem a připadala si omámená. Jen jsem nebyla schopná poznat čím. Přežitím, vítězstvím, farkatoterapií, jak lékař říkal injekcím, nebo Finnickem a jeho blízkostí. Nikdy dřív jsem si nevšimla, jak temně zelené má oči. Připomínaly mi ten nejhlubší oceán. Utopila bych se v nich. Hned a ráda. Jeho oči mě až magicky přitahovaly. Chtěla jsem je mít co nejblíž. Vytáhla jsem se na špičky. Finnick pootevřel ústa. Sklouzla jsem pohledem k jeho rtům. Lákaly mě k sobě. Někdy ve mně se zrodila silná touha okusit jejich chuť. Působily tam měkce, jemně a něžně. Až nepatřičně k mužské tváři.

„Co to děláš, Annie?“ Finnick mluvil tiše a klidně, ale já viděla, jak se mu napjaly svaly v obličeji. Mírně svraštil obočí. Jednou rukou mě pustil a bříšky prstů mě pohladil po tváři. Zatajil se mi dech a vytáhla jsem se ještě blíž k němu. Ztrápeně zavrtěl hlavou.

„Co ti to dali za dryák?“ zamumlal spíš pro sebe.

„Byla nebezpečná sobě i všem kolem sebe. Sám jsi viděl, co včera vyváděla,“ vyprskl lékař. Skoro jsem zapomněla, že nejsme s Finnickem sami. „Teď se s ní dá pracovat. Večer je slavnostní vyhlášení vítěze letošního ročníku Her a to se bez vítěze neobejde. Postaral jsem se, aby vítězka byla schopná tam jít.“

Lékař si mě i Finnicka prohlédl pohledem, který jasně říkal, že námi oběma pohrdá. Pak se otočil na patě a vypochodoval z místnosti. Osaměli jsme.

Finnick mě odvedl k oknu. Vzal mou tvář do dlaní a prohlížel si mě. Nechtělo se mi jen tak stát na místě, ale něco v jeho pohledu mě nutilo bez pohnutí držet. Měla jsem pocit, že každou chvíli vzlétnu. Vzápětí se mi zdálo, že mám kolem kotníků těžké okovy, které mě pevně drží na zemi. Z příjemné otupělosti se pomalu stávalo protivné zmatení. Ze snahy udržet si vnitřní klid a nezúčasněnost mě rozbolela hlava. Tiše jsem zasténala a zavřela oči.

Vzápětí jse se ocitla ve Finnickově náručí. Přivinul mě k sobě a pevně držel. Tvář jsem měla zabořenou v jeho rameni a špatně se mi dýchalo. Bylo mi to ale úplně jedno.

Vydržela bych ve Finnickově objetí celou věčnost, několik málo minut mi ale muselo stačit. Opatrně o kousek ustoupil a odkašlal si. Upřeně sledoval své boty, pohledu na mě se najednou vyhýbal.

„Večer bude slavností vyhlášení vítěze, Annie. Budeš v televizi a Caesar se tě bude vyptávat na dojmy z Arény. Nenechají tě jen sedět na pohovce a přijmout korunku. Každý vítěz se musí dívat na záznamy z Arény. A zatímco budeš sledovat, jak umírali tvoji soupeři, bude tě zabírat kamera a každý obyvatel Kapitolu i celého Panemu uvidí tvé reakce. Nemužeš si dovolit slabost, soucit nebo snad lítost. Pozorně mě poslouchej, Annie,“ ztišil hlas a konečně ke mně zvedl oči. Pod naléhavostí jeho pohledu jsem o krok bezděčně ucouvla. „Tím, že jsi přežila Arénu, Hry neskončily. Nic neskončilo. Naopak. Od téhle chvíle budeš pod neustálým drobnohledem a dohledem. Už nikdy nebudeš anonymní dívka ze Čtvrtého kraje, která může projít tržištěm, aniž by si jí někdo všiml. Už nikdy nepřijde den, kdy by ses nemusela dívat za sebe a kontrolovat každý svůj krok. Už nikdy tvůj život nebude stejný jako před Sklizní a Hrami, ať se budeš snažit zapomenout na Arénu i na celý Kapitol sebevíc. Teď teprve začíná ta pravá a nekonečná hra. Hra, ve které nemůžeš zvítězit, můžeš ji přežít, ale jejího konce se nedočkáš. Máš příliš velké množství protivníků a nemůžeš zabít žádného z nich. Aréna pro tebe ztratila hranice a časové vymezení, přenesla se do tvého života, do tvého domova a už nikdy z ní nevyjdeš. Věř mi, já to vím.“

Roztřásla jsem se. I přes tišící látku kolující mi v těle, jsem cítila slabost v nohách a ledový pařát strachu svírající mou hruď. Měla jsem pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout. Všechno, co Finnick říkal, jsem tušila už před vstupem do Arény. Jenže byl rozdíl něco si myslet a slyšet to od někoho, kdo v té realitě žije, kdo ji důvěrně zná a očividně ji nenávidí. Poprvé mě napadlo, že Finnickova pověst milovníka kapitolských žen je lživá. Z každého jeho slova bylo zřejmé, že Kapitol nemá rád, že jím pohrdá. Podle něj hra terpve začíná. Copak nestačila Aréna? Nestačilo, že jsem musela zabíjet, abych sama přežila? Nestačilo, že kapitol zničil můj život a pohřbil budoucnost, o které jsem snila? To budu muset až do smrti hrát a předstírat?

Zrychlil se mi dech. Dýchala jsem rychle, ale jen krátce a povrchně. Před očima mi vyskákaly černé skvrny a zlatá kolečka. Hučení v uších přehlušilo Finnicka i lékaře, který odněkud přiběhl. Podlomila se mi kolena. Spadla jsem na zem a najednou se nemohla nadechnout vůbec. Svět kolem mě se rozmazával a ztrácel pevné tvary.

Finnickův vyděšený obličej a jeho dlaně na mých tvářích byly tím posledním, co jsem vnímala, než jsem ztratila vědomí. Má poslední myšlenka patřila přání v té nekonečení hře prohrát. Chtěla jsem usnout a už se neprobudit. Navzdory své touze přežít v Aréně, jsem teď chtěla jsem celou hru ukončit a umřít.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction