OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hra o život XI

03.05.2012 (20:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1043×

Mýlil jsem se.

Spánek jsem si dovolil ve špatnou dobu. Dalo se předpokládat, že po rozpadu skupiny profíků a trojnásobné vraždě bude alespoň chvíli klid. Myslel jsem si to já, souhlasila se mnou Mag a stejný dojem měli i Tvůrci her. Nikdo prostě nečekal, že čtvrtá noc v Aréně přinese další překvapení a pro Kapitol báječnou podívanou.

Probudila mě rána z děla. Probral jsem se rovnou do plného vědomí a okamžitě jsem věděl, co se děje. Za okny teprve svítalo, náměstí bylo úplně tiché, televize přede mnou ztlumená na minimum. Mag mi téměř neslyšně pochrupávala na rameni, ji ten důvěrně známý hluk nevzbudil. Už delší dobu jsem měl podezření, že začíná špatně slyšet. Nikdy to nepřiznala, ale tohle byl jasný důkaz. Nikdo, kdo prošel Arénou a zažil v ní třiadvacet výstřelů, nemohl na žádný další, i když jen reprodukovaný přes televizní obrazovku, nereagovat. Byl jsem si naprosto jistý, že tenhle zvuk by mě snad dokázal zvednout i z hrobu.

Srdce se mi rozbušilo a nahnalo krev do hlavy. Cítil jsem, jak mi napětím hoří tváře a pulzuje tepna na čele. Nutil jsem se ke klidu. Ve stále potemnělé Aréně nebylo téměř nic vidět. Věděl jsem, že někdo zemřel, ale neměl jsem jedinou indicii k odhalení toho, kdo to byl. V koutku duše jsem doufal, že Mattea pohltil písek nebo ho přeci jen odstranili Tvůrci her. Moc dobře jsem si ale uvědomoval, jak je tahle naděje falešná a lichá. Podívaná, jakou poskytl Kapitolu, byla pro některé příliš lákavá a úchvatná, než aby se jejího případného repeté vzdali bez nelibosti a možná i protestů. Tohle bylo přesně to, co měli na Hrách rádi. Surovost, krev, syrový zápas o všechno. Jen lidskost byla považována za něco přebytečného a zbytečného. Potsy se jednou vyjádřila, a nemluvila jen za sebe, že doslova miluje, když se ve Splátcích projeví jejich zvířecí já. Zbožňovala tu animálnost a nejednou se ji snažila vykřesat i ze mě.

Zatajil jsem dech a s rostoucí nervozitou čekal, až Tvůrci pustí opakování. Každé úmrtí vždy přehrávali několikrát, aby se diváci mohli dosytosti vynadívat a nabažit. Já se nikdy dřív nedíval víc než jednou, teď jsem se nemohl záznamu dočkat.

Říkal jsem si, že kdyby mrtvá byla Annie, poznal bych to. Nějak bych to prostě vycítil. Stejně jako když pár týdnů po loňském ročníku umřel táta. To jsem věděl, že se z moře nevrátí, i když bouřka na pevnině nebyla nijak zvlášť prudká. Nikoho jiného kromě mě tenkrát neznepokojila, nikdo jiný v ní neviděl předzvěst ničeho zlověstného. Nikdo jiný si jí vlastně ani nijak nevšímal. Pro všechny ostatní to byla další obyčejná bouře, jakých jsme už zažili v našem Kraji stovky. Já ale někde hluboko uvnitř sebe cítil neochvějnou jistotu, že poslední člen mojí rodiny už nežije. Maminka umřela, ještě než jsem byl vylosován jako Splátce. Jedna moje sestra se nedožila ani pěti let a já si ji nepamatoval, druhá zemřela při porodu necelý rok po mém vítězství. Bylo to tenkrát úplně absurdní. Mohl jsem jí zaplatit tu nejlepší dostupnou péči v celém Kraji, ale ani ta nestačila. Jediný lékař neměl s porody žádnou zkušenost. Všechno moje bohatství v tu chvíli bylo zbytečné.

Ten tupý pocit ztráty, náhlý chlad vycházející z mého nitra, i když venku pálilo slunce, jsem si náhle vybavil úplně jasně a zřetelně. Až se mi udělalo špatně. Já byl před lety náhodně vybrán, abych svým životem zaplatil za dávné hříchy obyvatel Panemu. Přesto jsem já nyní žil a všichni moji blízcí byli mrtví.

Přistihl jsem se, že se modlím. Ne k Bohu, v jeho existenci jsem nikdy nevěřil, ale k někomu. K jakési bytosti, kterou jsem si vysnil jako malý. V mých představách se zjevovala dívka – anděl. Dlouhé plavé vlasy se jí vlnily až pod pas, oblečená byla do prostých bílých šatů, něžně se usmívala a zářila. Doslova zářila. Stačilo se na tu záři jen krátce podívat a cítil jsem se v bezpečí. Jediný její pohled mě dokázal uklidnit a vyvolal ve mně pocit pokoje. Má Vyšší bytost, jak jsem ji nazýval, se nápadně podobala mamince. Jen s ubíhajícím časem nenápadně mizely všechny nedokonalosti. Vždycky pro mě představovala přístav, který jsem potřeboval. I díky ní jsem se v Aréně ani po ní nezbláznil. Mag mi hned po mém vítězství řekla, že mít se ke komu modlit a koho proklínat je nicotnou, ale alespoň nějakou úlevou. Víra pomáhala, nebo jsem si to úspěšně namlouval.

Prosil jsem za Annie. Aby to nebyla ona a kdyby ano, aby před smrtí netrpěla. Bylo to bláhové, modlit se za něco, co už se stalo a snažit se to ovlivnit, ale nemohl jsem si pomoct.

A byl jsem vyslyšen. Neumřela Annie. Výstřel z děla byl za Ronalda.

Ten okamžik, kdy se na obrazovce konečně objevilo opakování předchozích událostí, přišel nečekaně. Vzhledem k brzké ranní hodině, kdy většina Kapitolu včetně moderátorů spala, se nekonal žádný úvod. Prostě jen v rohu obrazovky probleskl nápis, že se jedná o reprízu. Bez nejmenšího pohybu jsem zíral na televizi a v duchu dokola opakoval krátkou modlitbu.

Matteo spal sotva pár hodin, dokonce si rozdělal oheň. Neměl nejmenší strach, že ho někdo napadne. Nebo v to možná doufal a ohněm k sobě lákal. Podstatné bylo, že vstal ještě před rozedněním a vydal se na lov. Jeho arzenál zbraní ani zdaleka neměl nikdo jiný v celé Aréně. Matteovi možnosti byly obrovské.

Vybral si dva dlouhé nože a malý míček, ze kterého po nárazu vystřelovalo tenké ostří. Vypadalo to, že si přítomnost kamar vůbec neuvědomuje nebo mu na ní nezáleží. Většina Splátců se snažila v rámci možností komunikovat s diváky. Občasné zahledění do objektivu, které byly na každém kroku. Letmý úsměv, mrknutí, tiše šeptaná strategie. Mohli tak získat sponzorské dary, naklonit si publikum na svoji stranu a zajistit si vzdálenou, ale cennou podporu. Matteo to ignoroval. Působil jako někdo, kdo se ocitl úplně mimo čas a prostor. Stal se osamělým lovcem bez zakolísání mířícím k vytyčenému cíli.

Neváhal, šel najisto. Očividně nebyl hloupý. Obilné pole představovalo nejsnadnější úkryt a on počítal s tím, že ho využije jen někdo, kdo si věří a je si vědom svojí síly. Mohl jsem se sám se sebou jen dohadovat, ale měl jsem dojem, že Matteo měl v úmyslu zbavit se Ronalda. Musel ho považovat za jediného dalšího soupeře, který by ho snad mohl ohrozit.

Ronald měl krátký oštěp s ostrou železnou špičkou a ostnatou palici. Spal rozvalený na zádech, v každé ruce i ve spánku pevně svíral jednu zbraň. I když Matteo nedělal žádný hluk a pohyboval se až neuvěřitelně tiše, Ronald se vzbudil. V jeho tváři se nedalo číst nic než odhodlání. Ani on se nebál. Nevěděl o tom, jak se Matteo zbavil svých bývalých spojenců. Byl mnohem větší a silnější. Jistě považoval Mattea za hrozbu, ale ne takovou, která by ho mohla skutečně zničit.

Šeredně se pletl.

Tenhle souboj byl jiný než ten předchozí mezi profíky. Chyběl moment překvapení i jakékoliv viditelné emoce. Přistihl jsem se, že fascinovaně sleduju, co se na obrazovce děje. Přes všechny údery, výpady a rány s jasným úmyslem zabít ti dva nepůsobili jako někdo, kdo bojuje o život. Nepřirozený klid, kamenné výrazy, přísně dodržované ticho. Žádné bolestné výkřiky nebo syknutí. Žádné hekání, prohloubené nádechy a bojový pokřik. Ani jeden z nich nevydal ani hlásku. Ani jeden z nich se ničím nenechal vyvést z míry. Kroužili kolem sebe, zkusmo útočili, vymezovali si bitevní prostor. V tu chvíli nevypadali jako lidé. Připomínali mi dokonalé neživé panáky, které taháním za provázky ovládá někdo jiný. Jakmile jejich boj ale skutečně začal a prvně vytryskla krev, dojem se změnil. Byli impozantní a děsiví. Jako dva pohanští bohové.

Jejich pohyby zrychlovaly. Krve teklo stále víc a bylo obtížné poznat, čí zrovna je. Najednou se Ronald bez varování zhroutil na zem a začal dávit krev. Nepostřehl jsem, jak byl zraněný, ale muselo to být vážné. Upustil palici na zem a jednou rukou se chytil za hrdlo. Matteo se k němu pomalu přibližoval a rozpřahoval se rukou s delším nožem k poslednímu úderu. Ve chvíli, kdy se dostal tak blízko, že nůž hladce zabodl zboku Ronaldovi do krku, Ronald vymrštil ruku, ve které stále svíral oštěp. Čistě a lehce zajel Matteovi zespodu do ramene a téměř mu oddělil pravou paži od zbytku těla.

Ronald okamžitě potom zemřel. Velmi detailní záběr ukázal jeho oči, aby každý mohl vidět, jak v nich vyhasl život a ztratil se lesk. Padl na zem a výstřel z děla zpečetil jeho smrt.

Matteo zavrávoral a i on se sesunul k zemi. Pomalu vytáhl oštěp z ramene a poprvé se neubránil známce slabosti. Zasyčel, jako zraněné zvíře, a bylo vidět, jak se mu barva vytrácí z obličeje. Krvácel. Z otevřené rány ztrácel tolik krve, že by i on určitě zemřel. Nepochyboval jsem, že tohle by nepřežil, kdyby se neozvali sponzoři. Předvedl excelentní podívanou, za níž si zasloužil odměnu a podporu.

Přímo vedle něj se snesl stříbrný padáček. Pilulky proti bolesti, škrtící obvaz, tlakový obvaz, dezinfekce. Ohromeně jsem sledoval, jak s tím bohatstvím zachází. Musel mít hodně silný pud sebezáchovy, když si sám dokázal ošetřit takovou ránu. Nepoděkoval za dar, který měl obrovskou hodnotu. Moc dobře jsem si uměl představit částku, kterou někdo za tohle lékařské vybavení musel zaplatit. Matteo to ignoroval. Prostě použil, co dostal k dispozici, a odbelhal se zpět ke Zlatému rohu. Až když šel, ukázalo se, že ho Ronald zranil víc, než se zdálo.

Mag sebou trhla a prudce se posadila. Nevěděl jsem, co ji vzbudilo. Dost možná jsem za to mohl já. Neseděl jsem zrovna klidně.

Mag se zadívala na obrazovku a zamračila se.

„O co jsem přišla?“

„Ronald je mrtvý a Matteo zraněný,“ zašeptal jsem. Hlas se mi chvěl. Nechápal jsem, jak někdo dění v Aréně může sledovat při jídle. Pořád se mi zdálo neuvěřitelné a mimo realitu, aby někdo nejprve týden někoho rozmazloval a pak se s potěšením díval, jak dotyčný umírá nebo raněný dlouhé hodiny trpí.

Mag ztěžka pokývala hlavou a zvedla se.

„Za chvíli tu budou reportéři. Přišli jsme o svého Splátce a je bude zajímat, co si o tom myslíme. Víš, Finnicku, vždycky, pokaždé za všechna ta léta, když zemřel Splátce z mého kraje, dítě které jsem měla trénovat a dohlížet na něj, chtělo se mi brečet. Nikdy bych to nepřiznala nahlas, ale i když se snažíš držet si odstup a nevytvářet si vztah, lhostejný nejsi. Teď poprvé necítím nic. Ronald nebyl milý a já ho asi vážně neměla ráda, ale něco by ve mně jeho smrt vyvolat měla. A nevyvolává. Po všech těch rocích, kdy jsem se pokoušela umrtvit v sobě jakýkoliv cit, to najednou přišlo, aniž bych o to teď stála. Konečně mě dostali.“

Nedívala se na mě a šeptala tak tiše, že jsem ji sotva slyšel. Chápal jsem, co chce říct a jak svá slova myslí. O tohle se Kapitol snažil. Zničit nás, ať už to znamenalo cokoliv. Někoho zlomila Aréna samotná, další fakt, že vítězstvím Splátcovství nekončí, jiné neustálá pozornost médií, Mag skutečnost, že už neměla sílu plakat nad mrtvým chlapcem z našeho kraje.

Nestačil jsem nic říct, nijak ji utěšit. Reportéři u nás byli moc rychle.

***

Vložil jsem si do úst kostku cukru a pomalu ji nechával rozpouštět. Moje zelené pilulky zanechávaly po delším užívání trpkou chuť a hořkost na jazyku. Někdy jsem pochyboval, že je to jejich vedlejší účinek a ne výsledek znechucení nad sebou samým, ale cukr pomáhal.

Odhodlával jsem se udělat něco, na co jsem zatím nikdy nenašel odvahu. Vyhrál jsem svůj ročník Her, zabil jsem několik soupeřů a všichni mě považovali za statečného a odvážného. Jenže já takový nebyl. Pokaždé jsem chtěl říct Ne. Vždycky jsem toužil to jediné slůvko použít jako odpověď na pozvání do Kapitolu do něčí postele. Udělal jsem to jen jednou, hned na začátku, ale tehdy jsem měl možnost výběru. Ta záležitost byla příliš delikátní, než aby do ní Kapitol někoho nutil. Splácet svůj nekonečný dluh ženám jsem se svými zázračnými pilulkami a dlouhými hodinami pod horkou sprchou dokázal, splácet mužům bylo nad mé možnosti. Nezvládl bych to a asistent prezidenta Snowa naštěstí pokládal za prospěšnější, abych sloužil alespoň někomu, ale kvalitně a dlouho, než všem chvíli, dokud bych se nezbláznil. Rozhodnutí nechal na mně a já odmítl. Teď jsem se chystal zápornou odpověď dát podruhé.

Laya patřila vždy k těm milejším a snesitelnějším. Nikdy nežádala nic perverzního nebo na hraně. Byla moc hezká a krásně se smála. Nikdy mi nebylo jasné, proč si nenajde normálního muže a nevdá se. Místo toho jednou za čas povolala mě. A mně to nyní přišlo vhod. Byla jedna z mála, u které jsem si troufnul zkusit nesouhlas.

Spolknul jsem zelenou kapsli a rovnou si dal další kostku cukru. Tuhle jsem rychle rozžvýkal a vydal se chodbou k pokoji, kde na mě čekala. Zaklepal jsem a čekal na vyzvání.

V pokoji byly zatažené závěsy a tlumené světlo zajišťoval svit svíček. Laya způsobně seděla v křesílku u stolu a upíjela čaj. Usmála se na mě a pokynula mi, abych se posadil. Odložila svůj hrnek a nalila čaj z konvice do hrnečku přede mnou. Beze slova jsem si ho vzal a usrkl. Měl tu správnou teplotu, kdy hřál, ale nespálil.

„Dneska jsi zamlklý, Finnicku,“ promluvila tiše a pozorně si mě prohlížela. Hlubokým nádechem jsem si dodal odvahy a ušklíbl se, aniž bych se na ni podíval. Celé mé tělo nervozitou brnělo. Dovolit si něco takového se mi mohlo pořádně nevyplatit.

Periferním pohledem jsem zahlédl, jak Laya překvapeně zamrkala a nevěřícně pootevřela rty. Původně jsem to plánoval jinak, jenže jsem se bál nereagovat a riskovat ten nejhorší možný scénář.

„Roland je mrtvý,“ zahučel jsem a znovu se napil. Laya poposedla na křesle a mírně svraštila čelo. Mračila se tak zřídka, že to působilo téměř komicky.

„Ano, já vím. Viděla jsem záznam,“ přitakala po chvíli. Cítil jsem na sobě její zkoumavý pohled. Pohyboval jsem se na tenké hraně a kdykoliv jsem mohl přepadnout na tu špatnou stranu. Srdce mi splašeně bušilo, v uších mi hučela krev a prsty se třásly tak, že jsem musel položit hrnek na stůl a ruce schovat před jejíma zvědavýma očima. Navenek jsem musel působit dokonale klidně, moje nervozita nesměla být znát.

„Už je úplně zřejmé, že jsem špatný trenér, Layo! Od mého vítězství ani jeden z mých svěřenců nepřežil. Uznávám, že většina z nich neměla moc velké šance, ale viděla jsi přece Ronalda. Věřil jsem, že jeho konečně dovedu k vítězství. A místo toho jsem zase zklamal.“ Můj hlas zněl kousavě a protivně, přesně jak jsem zamýšlel. Laya zalapala po dechu a přes stůl se ke mně naklonila. Našla mou ruku a pevně ji sevřela v obou svých. Chtěla něco říct, ale nepustil jsem ji ke slovu.

„Promiň, Layo, dneska nemám vůbec na nic náladu. Tři hodiny jsem odpovídal na otázky reportérů. Ať jdu kamkoliv, každý se na mě dívá jako na toho, kdo nedokáže splnit to, co má. Ptali se mě, jak se cítím. Jim jsem nemohl říct pravdu, ale tobě můžu. Můžu, že ano?“ Prudce jsem se narovnal a podíval se jí do očí. Zmateně přikývla. Dlouze jsem vydechl, vyprostil svou ruku z jejích a prohrábl si vlasy. Gesto naučené před zrcadlem.

„Cítím se hrozně! Prostě příšerně. Jsem neschopný a k ničemu. Vkládal jsem do Ronalda tolik nadějí a všechny se rozpadly. On umřel, Layo. Trénoval jsem ho, naučil ho všechno, co umím, a přesto to bylo málo,“ vykřikl jsem a pak teatrálně složil hlavu do dlaní. Křik vystřídal šepot. „Nemůžu se na sebe podívat do zrcadla, stydím se. Tak hrozně se za sebe stydím!“

Zmlknul jsem a dával jí čas, aby pochopila, co jí říkám. Poznal jsem okamžik, kdy vstřebala má slova, a promluvil znovu.

„Dělá se mi špatně, když si představím, že bych měl být s tebou. Nezasloužím si to. Nejsem hodný toho, abych se dotýkal někoho tak krásného a čistého, jako jsi ty. Vždyť se na nás podívej! Ty jsi dokonalá a já břídil. Hnusím se sám sobě a je mi zle z toho, že bych tě měl pošpinit.“

Mně samotnému se to všechno zdálo šíleně přehnané a neuvěřitelné. Doma by se mi každá žena, na kterou bych to zkusil, vysmála. Tohle byl ale Kapitol. Laya zalapala po dechu a k mému překvapení se vrhla ke mně. Klekla si na zem před mnou a prstem položeným pod mou bradu mě donutila zvednout hlavu a podívat se na ni.

„Finnicku, ty blázínku! Jak si můžeš jen na okamžik myslet, že jsi k ničemu? Jsi báječný a úžasný a pro mě je čest, že mi věnuješ svou přízeň. Tvoje dotyky jsou vždycky tak krásné a opojné. Copak bys mě s nimi mohl pošpinit? To je hloupost, drahoušku,“ opatrně se pousmála a pohladila mě bříšky prstů po líci. Snažil jsem se dívat se na ni dychtivě a tvářit se, jako kdyby každé slovo, které nyní řekne, bylo tím nejdůležitějším, co kdy v životě uslyším.

„Nikdy mě nenapadlo, že to takhle cítíš. To, co se děje v Aréně, přece nemůžeš ovlivnit. Věřím, že jsi tomu chlapci předal všechny své znalosti a dovednosti. On je prostě jen nevyužil tak, jak bys to dokázal ty. Jeho soupeř byl příliš silný, ale stejně ho dokázal Ronald vážně zranit. Na to bys měl být hrdý. Vždyť po zápase se svými bývalými spojenci neměl ani šrám. Nesmíš se trápit, že jsi špatný trenér. To nesmíš.“ V očích se jí zaleskly slzy. Na okamžik mi jí bylo až líto a zamrzelo mě, že jí lžu a předvádím směšný herecký výstup. Pak jsem si ale uvědomil, že ona od narození žije v přepychu a bezpečí a nikdy nehrozilo, že by musela bojovat o holý život před zraky celé země.

Zatřásl jsem hlavou a zatvářil se ztrápeně.

„Původně jsem to neměla v plánu, ale nepomohlo by ti, kdybych podpořila tu holčičku z tvého kraje? Já vím, že pro ni to nevypadá moc nadějně, ale kdybys chtěl, ráda jí pošlu něco k jídlu. Myslím, že už musí být vyhladovělá,“ zašeptala rozechvělým hlasem. Neubránil jsem se překvapenému zamrkání. Předpokládal jsem, že dar pro Annie bude muset sám navrhnout a bojovat za něj. Zářivě jsem se na Layu usmál a sám od sebe si ji přitáhl k sobě a objal ji. Zachichotala se jako malé děvčátko.

„Nemyslím si, že Annie vyhraje, ale kvůli tomuhle tvému úsměvu jí nechám poslat něco pořádného,“ špitla mi do ucha, než mě políbila na tvář. Přál jsem si pro Annie zbraň, nejlépe kuši, když se s ní naučila zacházet, ale ceny v tuhle chvíli byly tak vysoké, že získat něco tak drahého jako zbraň mohl jen někdo, kdo měl podporu vícero sponzorů.

Laya už zase důstojně a ladně přešla na své místo a vypsala mi smlouvu o sponzorském daru.

„Běž to zařídit, Finnicku. Příště mi to vynahradíš,“ usmála se na mě, když mi list papíru podávala. Znovu mě překvapila. Nikdy se mi nestalo, abych z dostaveníčka odešel jen tak. Nevíru na mně musela vidět a poznat.

„Říkal jsi, že tě trápí, že nejsi dobrý trenér. Teď tedy buď trenérem, jakého tvá Splátkyně potřebuje. Na mě budeš mít spoustu času potom. A pamatuj si, že pak budu chtít, abys mi to vynahradil.“

Vzal jsem ji za ruku a krátce přitiskl své rty na hřbet její ruky.

„Do příště ti složím báseň, Layo. Děkuju.“

„Beru tě za slovo, Finnicku, a budu se těšit. Teď už běž,“ pobídla mě s úsměvem. Rád jsem ji poslechl.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o život XI: