OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hra o život VI

18.04.2012 (16:00) • evelyn • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1094×

Procházela jsem mezi jednotlivými stanovišti a snažila se dávat pozor, co trenéři a lektoři říkají. Zpočátku jsem se záměrně vyhýbala těm, kteří měli děsivě vypadající zbraně. Nechtěla jsem o nich nic vědět a už vůbec ne zkoušet je ovládat. Z velkých seker, těžkých mečů, dlouhých kopí nebo ostrých nožů šel strach. Učila jsem se rozdělávat oheň bez zápalek, maskovat se pomocí přírodních materiálů, klást jednoduché pasti, využívat rozmarů počasí ve svůj prospěch i rozpoznávat jedlé a jedovaté rostliny. Překvapilo mě, že některé lekce mě bavily a užívala jsem si je. Když se mi podařilo zapálit pár suchých větví za necelou minutu, vesele jsem se rozesmála.

Měla jsem pocit, že utichlo úplně celé tréninkové centrum a všichni se dívají jen na mě. Nebylo mi to zrovna příjemné, ale měla jsem dobrou náladu a nechtěla si ji nechat zkazit. Zatočila jsem se na místě a otáčku ukončila hlubokou poklonou.

Nestarala jsem se, co si o mně ostatní myslí. Maminka vždycky říkala, že záleží jen na mně samé a na názoru lidí, které mám ráda. Doma to byla ona a tatínek. Tady... možná Mag a Finnick. Na Splátcích z jiných krajů a trenérech z Kapitolu mi nezáleželo.

Nemohla jsem si ale nevšimnout, že já některé rozhodně zajímám. Vysoká, statná dívka z Druhého kraje se na mě dívala až příliš často, než aby to byla náhoda. Splátce ze Sedmého kraje jsem také několikrát přistihla, jak si mě zadumaně prohlíží. A u kluka z Prvního kraje, který měl na Přehlídce zářící kostým, jsem se musela kousat do jazyka, abych ho na něj nevyplázla.

Dva dny jsem tréninkovým centrum proplouvala bez toho, abych se ke stanovištím se zbraněmi byť jen přiblížila. Noc před posledním tréninkovým dnem mě Finnick přesvědčil, že si mám alespoň jednu zbraň vybrat a pokusit se naučit se ji ovládat. Od té noci po Přehlídce jsme se pravidelně scházeli ve společné místnosti u okna a povídali si. Neprobírali jsme nic vážného, jen jsme si vzájemně vyprávěli o domově. Svěřovali jsme si, která místa v našem kraji máme nejraději, jaké ryby nám nejvíc chutnají, jak nejdál jsme kdy doplavali od pláže. Finnick mi nahradil rozhovory s rodiči. Díky němu jsem se necítila tak hrozně osamělá a opuštěná. Proto jsem ho nechtěla zklamat a protože mu na tom očividně záleželo, slíbila jsem mu, že si dovednosti s jednou zbraní osvojím.

Nedokázala jsem si představit, že bych se oháněla sekerou nebo mečem. Pravděpodobně bych je ani neuzvedla a ublížila bych s nimi jen sama sobě. Nože jsem přešla. Maminka mě k nim nepouštěla doma při kuchání ryb nebo vaření a mně se zdálo, že kdybych je vzala do ruky tady, porušila bych tím maminčin zákaz. A to jsem nechtěla. Luky mi připadaly elegantní a takové vznešené, ale stačilo jen zkusit natáhnout tetivu, a poznala jsem, že nebudou pro mě. Na házení kopím nebo ozubenými koulemi jsem neměla potřebnou sílu. Až u posledního stanoviště zbraní jsem našla něco, co bych snad dokázala ovládnout.

Drobná trenérka s neuvěřitelně širokými rameny mi stručně a jasně vysvětlila, jak se kuše používá. Na jeden nádech ale dodala, že je vysoce nepravděpodobné, že by u Zlatého rohu nějaké byla a já ji tak mohla využít.

„To vůbec nevadí,“ usmála jsem se na ni a zkusila kuši potěžkat v jedné ruce. „I kdyby tam byla, já bych si ji nevzala. Zbraně mě děsí.“

Na pár vteřin ohromeně otevřela ústa a zběsile mrkala. Rychle se ale opanovala. Ukázala mi, kam přijde šíp. Zkušeně nabila a bez zdlouhavého míření vystřelila na figurínu přes dvacet metrů vzdálenou. Zasáhla místo přesně mezi očima. Otřásla jsem se. Nechtělo se mi střílet na nic, co mělo znázorňovat člověka, ale jiný terč k dispozici nebyl.

První střela mi způsobila menší šok. Zavrávorala jsem a musela o dva kroky couvnout, abych nespadla. Ruka mě brněla a prsty na spoušti se silně chvěly. Překvapeně jsem se na kuši podívala, jako kdybych ji viděla úplně poprvé, a pak hledala vystřelený šíp. Trčel z ramene figuríny.

„Skvělé!“ zatleskala mi trenérka a vyzvala mě, abych znovu nabila. Důkladněji mi vysvětlila, jak mířit a kam přesně mám zacílit. Napodruhé jsem se trefila jen kousíček od červeně nakresleného srdce. Trenérka byla nadšená. Říkala, že mám talent od přírody. Já bych to talentem nenazvala. Neviděla jsem nic obzvlášť těžkého na zamíření na daný cíl. Nepotřebovala jsem u toho nic vymýšlet ani plánovat. Stačilo vědět, kam střílet, nastavit ruku s kuší tak, abych měla cíl zhruba palec nad hrotem šípu a vystřelit. Bylo to až směšně snadné. Měla jsem radost, že mi to jde a že mám čím potěšit Finnicka.

Byl rád, že jsem zkusila pracovat se zbraní, ale můj výběr ho nepotěšil. Stejně jako trenérka říkal, že kuše bývá v Aréně k dispozici jen velmi málokdy. Když ale viděl, jak mě mrzí, že je zklamaný, usmál se a mrkl na mě. Nechal mi z kuchyně poslat plátky ananasu s jahodami a čerstvou šťávou. Milovala jsem ananas a jahody.

Zatímco jsem seděla u falešného okna, kterému jsem tajně říkala naše, a uždibovala ananas a jahody, Finnick mě prosil, abych Tvůrcům her předvedla, jak střílím. Dokud o tom sám nezačal, vůbec jsem neuvažovala, co bych jim měla ukázat. Nic zvláštního jsem neuměla a jediná činnost, ve které jsem alespoň trochu vynikala, bylo pletení sítí, a tím bych na nikoho z Kapitolu dojem neudělala, ani kdybych schválně nechala mnoho děr a do sítě se oblékla.

Nebyla jsem nervózní. Jediné, co mě znepokojovalo, byla přítomnost Rolanda ve stejné místnosti. Byla jsem ráda, že se i přes společné apartmá vídáme tak málo. V přípravném pokoji se procházel od zdi ke zdi jako lev v kleci. Zatínal ruce v pěst a zase je uvolňoval. Prokřupával si prsty a protahoval krk. Nevěděla jsem, jestli mu to v něčem pomáhá, nebo je to jen divadlo pro mě, jehož cílem je znepokojit mě. To se mu každopádně povedlo. Naštěstí ho Tvůrci her povolali prvního. Čekání o samotě mi ubíhalo rychle. Ani jsem se nenadála a přišla pro mě avoxská dívka.

Tvůrci her seděli v lóži vyvýšené oproti zbytku místnosti. Očividně měli hostinu. Stůl před nimi se prohýbal pod talíři s jídlem a karafami s pitím. Nikdo z nich nijak nedal najevo, že zaznamenal mou přítomnost. Po chvilce váhání, jestli na sebe nemám upozornit, jsem mezi zbraněmi našla kuši a vzala si ji k dráze, na jejímž konci stály figuríny. Několikrát jsem namířila a vystřelila. Vždy jsem se trefila do figuríny.

„To stačí. Můžeš jít,“ pronesl jeden z hodujících Tvůrců, aniž by se na mě podíval. Bez odpovědi jsem ho poslechla a odešla. Avoxská dívka mě dovedla až ke dveřím našich pokojů.

Mag na mě čekala v apartmá. Jakmile jsem vstoupila, vzala mě za ruce a dopodrobna se ptala, jak probíhala má prezentace, jak se Tvůrci her tvářili, co říkali, jaké mám pocity. Viditelně se uklidnila a dokonce se spokojeně usmála, když jsem se pochlubila, že jsem na Finnickovu radu střílela z kuše a vždy byla úspěšná.

Posadily jsme se s Mag na pohovku a ona přivolala jídlo. Opečené brambory se zeleninovou směsí a sýrem. Dokázala bych sníst oba naše talíře a neměla bych dost. Bylo to výborné a příjemně syté. Po jídle se mi chtělo spát. Mag mi vysvětlovala, jak bude probíhat večerní rozhovor. Chtělo se mi zoufale zavýt, když mi prozradila, že během hodiny přijde můj přípravný tým a nejspíš i Katty, aby mě nalíčili, učesali a oblékli. Skvělá chuť jídla mi zhořkla na jazyku.

Objevili se ještě dřív, než Mag říkala. Stačilo pár vteřin a z klidu a pohody udělali chaos. Překřikovali se, brebentili, hystericky se smáli a bez ohledu na to, že se jedná o mě a já jsem s nimi a vidím i slyším je, se o mně bavili. Nezajímalo je, co si myslím já, nebo snad dokonce co bych chtěla. Odvlekli mě od Mag, svlékli do naha a celé mé tělo natřeli několika krémy a oleji. Snažila jsem se představit si, že jsem někde jinde a tohle se vůbec neděje, ale nedařilo se mi to. Najednou jsem nechápala, jak se mi mohl třeba jen na vteřinu Kapitol líbit. Už jsem rozuměla tomu, proč ho u nás nikdo neměl rád. Nikdo kromě samotných kapitolanů se tu nemohl cítit jako člověk. Jen tím, že jsem se narodila ve Čtvrtém kraji a na tady, jsem pro ně byla něčím méně. Možná spíš než zajímavým zvířátkem věcí, se kterou si můžou dělat, co se jim zlíbí. Nikomu tu na mně nezáleželo. Ani Tvůrcům her jsem nestála za pozornost, přestože kvůli nim jsem tu byla.

Bylo to jako rána do žaludku. Chtělo se mi stulit se do klubíčka a všechno, co mělo přijít, zaspat. Dolehly na mě události posledních dní i naprosto neuvěřitelné poznání, že za čtyřiadvacet hodin budu skutečně v Aréně. Že tohle je vážné a nepřijde nikdo, kdo mě vezme zpátky domů k rodičům.

Roztřásla jsem se a Yovi se na mě zle zamračil. Vynadal mi, že když se budu hýbat, zkazím si účes a všechna jeho práce přijde vniveč. Romma mi pohrozila, že když nevydržím klidně stát, budu mít na lících rtěnku místo tvářenky a nikomu se nebudu líbit. Lautter bědoval, že kvůli mojí neposednosti mi určitě někde špatně zapne kostým a Katty se na něj pak bude zlobit.

Rychle ale opustili mě jako takovou. Dál mě líčili, česali a oblékali, ale zabývali se svými tématy a starostmi. Ani jeden z nich nebyl pozvaný na důležitý večírek vizážistů. Považovali to za ukrutnou urážku a zradu od Katty. Plánovali, že si uspořádají vlastní párty a ta tu vizážistů tisíckrát předčí. Dohadovali se o nejvhodnějších prostorách, vybraném občerstvení, zaměřením večírku nebo počtu hostů. Pozorně jsem poslouchala každé jejich slovo a všímala si jejich gest. Pomalu jsem se uklidňovala a přestávala se bát. Jejich starosti byly tak odlišné od těch ve Čtvrtém kraji! Jejich až moc zpěvný tón dodával jakémukoliv sdělení až absurdní rovinu. Jak by mohli skutečně myslet vážně, že je nikdo nemá rád, když to pronášeli pisklavým hlasem s tolika kadencemi a změnami melodie, že jim bylo sotva rozumět?

Katty nepřišla. Mému přípravnému týmu to bylo líto, mně se ulevilo. Bez ní byly přípravy snesitelnější.

„Hotovo. Musím nás pochválit vážení, jsme vážně hodně dobří,“ zapředla Romma. S našpulenými rty si mě spokojeně prohlížela.

Potěšilo mě, že nejsem nahá. Temně modré šaty bez ramínek neodhalovaly nic, co bych se styděla ukázat. Korzet mi těsně obepínal hrudník, ale neškrtil. Široká sukně končila těsně pod koleny a mně se zdálo, že musí být utkaná z pavučin, jak byla lehoučká. Vlasy jsem měla zapletené do dvou rybích copů a ozdobené perličkami. Tvář mi nalíčili jen lehce. Vypadala jsem jako holčička, ale líbilo se mi to mnohem víc, než kostým na Přehlídce.

„Kouzelná!“

„Krásná!“

„Nevinnost sama.“

„Sladká.“

„Tak rozkošně půvabná!“

Romma, Yovi i Lautter kolem mě pobíhali, vykřikovali lichotky a tleskali. Připadala jsem si jako v cirkusu. Jen jsem si nebyla jistá, jestli jsem aktérem v manéži já, nebo oni.

Pyšně mě předvedli Mag a Finnickovi. Jako kdybych byla cvičená opička. S veselým štěbetáním, že večer budou jejich prací všichni nadšení a dostane se jim zaslouženého uznání, odhupkali z apartmá. Až při jejich odchodu jsem si všimla, že skutečně nechodí jako normální lidé, ale poskakují a poskoky prokládají jakoby tanečními kroky.

„Moc ti to sluší, Annie,“ řekl Finnick tiše a hlubším hlasem, než jsem u něj byla zvyklá. Cítila jsem, jak červenám. Během jediného dne jsem se učila střílet kuší, předváděla se Tvůrcům her a strávila několik hodin ve spárech přípravného týmu. Nic z toho mi ale nezpůsobilo zrychlený tlukot srdce a neroztřáslo prsty. Až těch několik Finnickových slov, které pronesl tím zvláštním tónem. Kvůli tomu, aby to řekl znovu, bych klidně dobrovolně nechala přípravný tým, aby mě měl v péči každý den.

Autor: evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hra o život VI: