OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Hluboko v duši - 10. kapitola

28.01.2012 (14:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 11× • zobrazeno 1968×

Leknutím se probudila a zvedla své tělo do sedu. Moc dobře si pamatovala, co se stalo ještě ten večer. Nevědomky jí z toho vylezly rumělce do tváří.

„Děje se něco?“ ozval se vedle ní známý hlas. Jistě, přesně, jak očekávala. Nevěděla, když přesně se její mladší bratr stal fanouškem jejího vztahu se světlookým a přímo hříšně krásným upírem, ale samotný fakt, že to tak prostě je, jí došel už hodně dávno. A vážně nepředpokládala, že by Jeremy nechal Damona spát na gauči, když jí ho mohl naservírovat do postele a tím v podstatě použít účinnější metody k likvidaci jejího vztahu s Jessem.

„Nic, jen špatný sen,“ odpověděla mu klidně a znovu si lehla. Tentokrát se však do vzpomínek ponořila za plného vědomí.

Šla ten den spát brzy, jelikož byla opravdu unavená. Bolest ze Stefanova dalšího odchodu už sice doznívala, ale zmatek, který v ní Damon udělal, jí nedával spát. Najednou, dříve, než stihla zareagovat, jí někdo zavázal oči. Instinktivně si chtěla šátek strhnout, ale něčí ruka ji zastavila.

„Nech to tak, bude to lepší,“ ozvalo se jí šeptem u ucha, aby nemohla poznat dotyčného podle barvy hlasu. I tak to bylo v podstatě jedno. Nikdo jiný než upír to být nemohl a jediný, kdo by tohle mohl udělat a zároveň byl pozvaný, byl Damon. Přesto mlčela a povolila odpor. Potom náhle ucítila jeho rty na těch svých. Líbal ji s mnohem větší vášní, než kdy dřív. Topila se v jeho polibcích a omámeně mu je všechny vracela, když ucítila konečky prstů, jak zajíždějí po jejích bocích až pod košilku. Jemnými doteky častoval její tělo na čím dál citlivějších místech, až to nevydržela a z jejích úst se ozval tichý sten. Netrvalo dlouho a oba byli úplně nazí a rozpálení vášní. Za celou tu dobu se ho ani jednou nepokusila zastavit. Vlastně ji vzrušovalo nevidět mu do tváře, nechávat mu převahu. Blížil se okamžik, na který oba čekali. Nenechal ji dlouho čekat a opatrně do ní vniknul. Teď už nebylo cesty zpět a oba to moc dobře věděli. Dál ji líbal s neskrývanou vášní a postupně zrychloval tempo. Přiváděl ji k naprostému šílenství. A sebe taky.

Byla první, které neplánoval během sexu prokousnout hrdlo, pokud sama nebude chtít. A teď měl co dělat, aby se udržel. Jakoby vycítila jeho trápení a prohnula se pod ním slastí tak, že mu vystavila na obdiv své dívčí hrdlo.

„Kousni mě,“ zašeptala tichou prosbu, ale byla si jistá, že ji slyšel. Sama nevěděla, kde se v ní tyhle choutky berou a na slova své přítelkyně z dnešního odpoledne dočista zapomněla, byť je teď všechna do jednoho naplňovala. Nečekal ani chvíli, než s jejím svolením projel svými špičáky její rozpálenou kůží až k tepající tepně. Bolest přebila vzápětí rozkoš a donutila Elenu se znovu prohnout v jejím náporu. Jemně se odtrhl, aby své horké rty, stále ještě plné její krve, přisál k těm jejím v lačném polibku, aby jimi vzápětí, téměř současně, projela vlna toho nejsilnějšího orgasmu.

Vzpomínka na první noc s mužem, který právě celkem klidně a na pohled spokojeně oddechoval na posteli vedle ní, v ní vyvolala šťastný úsměv. Otočila se k němu na bok a pozorovala, jak oddechuje v hlubokém spánku. Ležel tam, vedle ní, na zádech, přikrytý jen od pasu dolů a měsíc, který svítil skrz záclony ve velkých skleněných dveřích na balkón, ozařoval jeho věčně mladou a vypracovanou hruď. Jakoby tam patřil. Jakoby tam, vedle ní, bylo odjakživa jeho místo. Jeho a ničí jiný. Stejně jako v baru u Lucase, i tady z něj vyzařovala jakási neviditelná majetnickost. Taková, se kterou se na ni podíval už poprvé, když se po tolika letech uviděli. Že ji prostě nikdy nenechal úplně odejít. Nárokuje si ji. I po tolika letech. I po vší té bolesti, jež si vzájemně způsobili. Ano, láska jejího života, které se dobrovolně vzdala, se jí vrátila jako bumerang. A ona nevěděla, co s tím.

„Zíráš na mě,“ obvinil ji ze spánku.

„Promiň, nemůžu usnout,“ zašeptala omluvně.

„Nevím, jestli je pohled na mě zrovna to, co by tebe uspávalo. Alespoň podle mé paměti to bývalo úplně opačně,“ zakřenil se provokativně do šera místnosti. Prskla a praštila ho polštářem. Mumlala přitom cosi o stále stejném idiotovi. Potom se otočila na záda a demonstrativně zavřela oči. Zdálo se, že Damon pochopil její úmysly týkající se spánku a nechal ji být. Jestli byl vzhůru, nevěděla, a tak raději dál hrála pohádku o svém tvrdém spánku. Že vzhůru stále byl, zjistila až po chvíli, kdy usoudil, že ona sama opravdu spí. Potom lehce propletl prsty s těmi jejími. Elena se snažila nedat vůbec najevo, že celou záležitost registruje a po chvilce se uvolnila a skutečně začala usínat. Pocit klidu a bezpečí, naprostého soucitu a pochopení, který sálal z jeho ruky do celého jejího těla, ji uklidnil. Nenáviděla ho a zároveň milovala za to, jak dokázal jediným dotykem její srdce rozbušit i úplně zastavit.

***

Ráno je oba vzbudil Damonův telefon. Zvedl ho pomalu dřív, než vůbec stihla otevřít oči a zmizel za dveřmi ložnice. Snad doufal, že ji nevzbudil. Bylo však pozdě a tak se mátožně vyhrabala z postele, přehodila přes sebe župan a pomalými kroky vypochodovala z ložnice za neustálého přemýšlení, jak brzo asi musí být, když ji vzbudil Damonův telefon a ne její aktivní dcera. Po příchodu do obýváku ji šokovaly hned dvě věci. První byl čas, který ukazoval dobré poledne. A druhé byla Raven, hrající si na koberci s kostkou Rubikonu.

„Ovlivnils ji?!“ zaskřehotala rozespale, když pozorovala to představení a v jejím obzoru se zjevil stále ještě rozespalý, rozcuchaný Damon v trenkách. Jeho rádoby uražený pohled z prvních chvil, kdy to řekla, vystřídal výsměšný úšklebek.

„Neříkala jsi, že jí dáváš sporýš? Jak bych to asi udělal?“ pobavený Eleniným šokem si sedl na pohovku a začal chroustat Raveniny cereálie, které pravděpodobně vyhrabal v kuchyni s cílem se nasnídat.

„Hrozně se jí líbila ta kostka, objevila ji u mě a večer kvůli ní ani nechtěla jít spát. Což bys věděla, kdybys byla schopná vnímat. Každopádně, hned jak ráno vstala, byla ta kostka jediné, co ji zajímalo,“ vysvětlil Jeremy své šokované sestře nastalou situaci.

„Fajn, jdu udělat něco k obědu, když už tu má po jídle hlad i upír,“ přešla to už klidně a šla rovnou do kuchyně.

„Bonnie volala, nemůže Rebecu najít,“ ozvalo se od vchodu zrovna, když Elena smažila cibulku.

„Takže co budeme dělat?“ zeptala se tím starým známým ustaraným tónem, aniž by se na Damona podívala. Ten přešel zezadu k ní a svými dlaněmi ji něžně chytl za ramena.

„Tohle musíš přestat dělat, Damone,“ otočila se k němu. V jejím, hraně neutrálním, až uraženém tónu opět visela ta plačtivá prosba. Reagoval na ni tím svým klasickým úsměvem, který měl ve tváři už tenkrát, když se potkali poprvé. Nedílná součást jeho sebevědomé a cílevědomé pózy.

„A tohle taky,“ konstatovala, když mu pohlédla do tváře.

„Měla by ses věnovat jiným věcem, než mému dokonalému obličeji, nechceš přece podpálit dům,“ rýpavě upozornil na připalující se jídlo. Leknutím se otočila a pak už, zároveň se snahou zachránit zbytek cibulky, vyprovázela Damona z místnosti pohledem.

***

„Co budeme dělat dál, když nemůžeme původní barbie najít?“ zeptala se Elena u oběda.

„Já, blondie, Tyler a Katherine ji vyrazíme hledat. Dokud se nezbavíme Rebecy, nemůžeme jít proti Stefanovi,“ odpověděl jí Damon.

„A jak chcete odpravit Rebecu? Nějak jsme za těch pár let všichni stihli zapomenout, že ani jeden z vás čtyř ji tou dýkou prošpikovat nemůže,“ Elenina trefná poznámka donutila Damona k zamyšlení. Ne, na to skutečně nepomysleli.

„Já bych obětoval Katherine,“ zvedl ruku Jeremy a demonstroval hlasování.

„To se nevyplatí. Zavřít ji pod zámek klidně, ale zabít? Už párkrát jsme za poslední roky zjistili, že se nám její historický mozek může hodit,“ protestoval Damon.

„Vezměte Ricka,“ navrhla Elena.

„Mám chuť tě zase políbit,“ odpověděl na to Damon a už vytáčel číslo bývalého dějepisáře. Ještě, než se z druhého konce telefonního spojení ozvala odpověď, zmizel za dveřmi koupelny. Elena jeho poslední poznámku přešla naprostou ignorací a dál se svým bratrem, za neustálého pomáhání Raven s příborem, dojídala oběd.

„Tak fajn, já vyrážím,“ ozval se Damon z předsíně ve chvíli, kdy už si oblíkal bundu.

„Dej vědět,“ zavolala za ním ještě Elena, než definitivně zmizel ve dveřích. Teď už nezbývalo, než čekat. Neuvěřitelně ji to z mnoha důvodů ubíjelo, ale neměla na výběr. Zítra ji čekala práce a musela vymyslet, jak Raven udržet v bezpečí. Jen doufala, že se té pětici nic nestane. A že se všechno vyřeší dřív, než se do města vrátí Jesse.

„Takže teď tu budeme jen tak sedět a čekat?“ okomentoval Jeremy ránu, kterou vydaly čerstvě zabouchnuté dveře. Elena jen tiše přikývla a potom se konečně po dvou dnech věnovala své dotěrné dceři. Pomáhala jí najít hračku, které zaměstnala celé její dopoledne a mumlala si přitom cosi o bordelu a nutnosti ho uklidit. Jeremy neměl, co dělat a tak uklidil špinavé nádobí a zasedl k internetu, aby navázal kontakt s Bonnie. Oni tři teď byli vlastně jediní, kteří nic nedělali.

„Myslím, že nic jiného nám nezbývá,“ prohlásila Elena a v jejím hlase byl trochu navíc slyšet i vítězný podtón z toho, že našla novou hračku své dcery. Raven jí okamžitě kostku vyrvala z rukou a běžela si udělat pohodlí do svého křesílka, které jí Elena koupila do obýváku, když společně večer koukaly na televizi. V domácnosti bylo podivné ticho. Ticho, o kterém se říkávalo, že předchází bouři.

Dobrá zpráva pro Vás, špatná pro mě... Marodím. Takže to vypadá, že se konečně dostanu k psaní a něco málo (snad víc) napíšu. Ráda bych, když už jsem u nuceného volna, dopsala tuto povídku dopředu a tak se rovnou ptám, jestli stojíte i o druhou sérii, jako u Ztracených. Jen tak mezi řečí mám v hlavě i další kapitolovku. Ale té se dočkáte až dopíšu a dodám tuhle (nejdřív). Tu mám připravenou jako volné pokračování Faithina a Damonova příběhu. Byl by o ni zájem?

Ach, vypsala jsem se a teď jdu dělat čaj. Prosím o povzbudivé komentáře, bez těch to psaní moc nejde. :)

Vaše Faith

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Hluboko v duši - 10. kapitola: