Frajer a myš - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Takový menší pokus o FF na téma 1D. Není to přesný, je to spíše o Niallovi.:) Když tak napište, jestli má vůbec cenu pokračovat. A teď trošku k ději. Jeden kluk a jedna holka. On frajírek školy, propadlík, lamač srdcí a některými označován za parchanta se zlatým životem. A ona? Třídní šprtka, premiantka a pro všechny okolo šedá myš, co nosí vytahaný mikiny a rifle a z domova má noční můru. Zdá se, že nemají společného skoro nic, až na rozvrh. Ale co s nimi udělá jeden předmět biologie, kdy je učitel přidělí do dvojice na laborky… Najdou si k sobě cestu? Začtěte se do příběhu o Mie a Niallovi.

10.07.2013 (10:00) • Adel • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1815×

Podívala jsem se na svůj rozvrh hodin. Moc se nelišil od toho, co bylo v prváku, jen nám přibylo pár hodin navíc.

Hodila jsem si věci do skříňky a šla na dvouhodinovku biologie. Když jsem vešla do třídy, sedla jsem si na svoje obvyklé místo. Dozadu a k oknu. Třída se pomalu začala plnit spolužáky, kteří si sdělovali svoje zážitky z prázdnin. Jen se mnou se nikdo nebavil. Byla jsem ta divná šprtka.

Podívala jsem se na svůj obraz v zrcadle. Mám po pas dlouhé kudrnaté vlasy, které nosím stočené do drdolu nebo copu. Obličej mi zdobí tmavě hnědé oči a trochu plné rty, na kterých se málokdy objeví úsměv. Postava tak akorát, holt nejsem modelka. Na sobě mám modré rifle a bráchovu černou mikinu. Mým koníčkem už je jenom škola a knížky. Dřív jsem chodívala na hodiny klavíru a kreslení, ale to bylo dřív. Stejně jako to, že jsem bývala celkem veselá holka. Ale po té už nezbyla ani památka.

Všechno začalo před dvěma roky, kdy jsem byla ještě v deváté třídě. Pořád si pamatuju na tu osudnou noc, jako by se stala právě včera. Volala jsem si zrovna s mým bratrem Tobym, jak mu dopadl zápas, když se najednou ozvala rána. A poté se ozývalo pouze „tůt tůt tůt“.

Rychle jsem běžela za mamkou a se zděšením jsem jí vysvětlovala, co se stalo. Hned volala tátovi, ale ten jí telefon nezvedal. Mamka mě potom začala chlácholit, že se určitě nic nestalo. Asi po půl hodině se ozval zvonek a máma šla otevřít.

„Dobrý večer, jste madam Smith?“ ozvalo se ode dveří.

„Ano, jsem, co se děje?“ zeptala se máma.

„Máme pro vás špatnou zprávu, do auta vašeho manžela a syna naboural opilý řidič… Bohužel oba byli na místě mrtvi,“ sdělil jí někdo.

„Ne!“ zakřičela máma a dala se do breku.

Slyšela jsem ještě, jak se s ní ten pán rozloučil. A pak už jen bouchnutí dveří. Rozeběhla jsem se za ní a uviděla, jak klečí na zemi a otřásá se vzlyky. Ani jsem nevěděla, že brečím, dokud jsem nezačala vidět rozmazaně.

„Že, že to není pravda?“ zeptala jsem se jí šeptem.

„Ale je,“ hlesla.

A od té doby šlo všechno z kopce.

Musela jsem se vzdát hodin kreslení a klavíru, abychom měly dost peněz. Čekala jsem, až se všechno vrátí do pořádku, ale nevrátilo. Později máma začala utápět žal ze ztráty syna a manžela v alkoholu a mě začala ignorovat. Jednou jsem přišla domů ze školy a zjistila, že všechno moje hezké oblečení prodala, aby měla na pití. V tu chvíli jsem ji začala nenávidět.

Vím, že je to moje máma, ale místo toho, aby se zajímala už o svoje poslední dítě, zajímá se víc o alkohol. Vzala jsem si tedy všechny bráchovy mikiny a trika a začala je nosit. Kamarádi mě nejdříve litovali, ale když zjistili, co se se děje, přestávali se se mnou bavit a začali mě pomlouvat. A tak jsem se upnula na školu, ta jediná mi zbyla.

„Mia Smithová? Je tu?“ probral mě hlas naše profesora Hale ze vzpomínek.

„Ano,“ odpověděla jsem mu dřív, než se mi zlomil hlas. Raději jsem nechala vzpomínky vzpomínkami a začala se věnovat hodině.

„Protože v tomhle ročníku budeme dělat více laboratorních pracích, rozdělil jsem vás už do dvojic na celý školní rok,“ oznámil nám profesor. Celou třídou zazněl nesouhlas.

„No, no, no. Rozdělil jsem vás podle průměru z minulého roku. Vždycky nejlepší s nejhorším. První dvojce bude Smithová a Horan. Další Johnsová a Brown...“

Přestala jsem učitele vnímat ve chvíli, kdy řekl moje jméno dohromady s Niallovým. To si snad dělá srandu. On, ten největší frajírek, a já, ta šprtka? Pořád se mi v hlavě ozývají jeho jediná slova na moji osobu.

„Ještě jednou mi zkřížíš cestu a budeš prosit o smrt.“

Vyhrožoval mi, když jsem do něj omylem vrazila v prváku, od té doby se mu vyhýbám jak čert kříži. A zdálo se, že mi to i vychází, teda až na nějaké chvíle, ale ne, to si zase někdo musel hrát a dát nás dva dohromady.

„Další hodinu chci, abyste se posadili do těch dvojic,“ řekl nám ještě profesor Hale, než odešel ze třídy. Biologie bude moje smrt, pomyslela jsem si před tím, než na moji lavici dopadla něčí taška. Otočila jsem se na dotyčného s otázkou na jazyku. Jakmile jsem poznala, že je to Niall, otázku jsem radši zase spolkla.

„Takže odteď jsme parťáci na biolu. To je super, aspoň to za mě všechno uděláš ty,“ zasmál se svému vtipu a šel na chodbu. Já si mezitím vytáhla svůj skicák a začala si do něj kreslit profil Tobyho. Bráško, jen kdybys věděl, jak mi chybíš. Po zvonění došel i Naill a sedl si ke mně. Otočil se na mě a já čekala, co z něho vypadne.

„To, že jsme spolu na biologii, neznamená, že se spolu kamarádíme, jasný?“ vyhrožoval mi opět.

„Jo, jasně,“ odpověděla jsem mu, aby měl klid.

Zbytek hodiny jsme opakovali z minulého roku, tak jsem si zase začala kreslit. Tentokrát Toby ležel v trávě a smál se. Niall si mě za celou hodinu ani nevšiml, začínala jsem si myslet, že už mě nechá na pokoji, jak moc jsem se mýlila. Když odešel učitel, zmizel mi najednou skicák pod rukou. Podívala jsem se na Nialla, který ho držel, a prohlížel si ho. Najednou začal křičet po celé třídě.

„Hej! Podívejte, naše myška se nám zamilovala a teď si ho kreslí snad všude!“ smál se a ukazoval všem moje kresby.

„Okamžitě mi to dej!“ ječela jsem na něj a cítila, jak se mi do očí derou slzy.

„Chtěla bys?“

Mával se skicákem nad mojí hlavou. Rychle jsem mu ho vytrhla z rukou a běžela na záchod, kde jsem se naplno rozbrečela. Proč je život tak nespravedlivý? ptala jsem se sama sebe. Když jsem se uklidnila, vrátila jsem se do třídy pro věci a šla se omluvit sekretářce, že mi je špatně.

Ta mě samozřejmě propustila s tím, že si nemusím dělat nic s omluvenkou. Jedna výhoda být premiant, profesoři tě mají rádi a leccos ti omluví. Po cestě jsem si uvědomila, co mě čeká doma. Jak se říká, z bláta do louže. Dala jsem si sluchátka do uší a svěsila hlavu. Někdy si říkám, že kdybych byla v tom autě s tátou a Tobym, život by byl o tolik jednodušší.

Následující díl »

Autor: Adel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction