Forgiveness - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Callie čeká těžký den, velký úklid. Kdo bude nečekaný pomocník?

27.08.2011 (20:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1250×

2. kapitola

Já nechtěla...

Callie

„Budíček!“ zakřičela mi u ucha Jane. Trhla jsem sebou a snažila jsem se zašátrat po peřině. Donutila jsem se otevřít oči. Jane byla převlečená do pracovního, ne dneska ne! Nahlas jsem zaúpěla.

„Neříkej, že je to dneska!“ varovala jsem ji.

„Neřeknu, ale nezměníš to. Dneska máme sobotu, 6. února.“ Zastrčila jsem si hlavu pod polštář. Janina maminka byla zodpovědná osoba a naší domácnost si vzala trochu na starost. První sobotu v měsíci je velký úklid. Přijde a nutí nás uklidit celý byt.

„Už je tady?“ zeptala jsem se rychle. Nechtěla jsem riskovat proslov o tom, že máme chodit spát dřív.

„Ne, ale volala mi, už vyrazila.“ Provokativně se podívala na hodinky. „Měla by ses zvednout.“

„Asi umřu,“ zamumlala jsem. Vyhrabala jsem se z postele. Cítila jsem se jako po ráně palicí do hlavy. Došourala jsem se přes chodbu do koupelny. Opláchla jsem si obličej studenou vodou. Došla jsem zpátky do pokoje a navlékla si na sebe tepláky a starou košili.

„Tobě to trvá,“ smála se mi Jane. Podívala jsem se na budík, osm hodin ráno, zastřelte mě. Kdybych měla laserový pohled, Jane by byla jako řešeto. Ta se rozchechtala ještě víc. Lidi s takovým smyslem pro humor po ránu by měli někam zavírat.

„Brácha je vzhůru?“ zajímala jsem se.

„Nepřišel,“ posmutněla a já věděla, že to není kvůli Markovi. Podívala jsem se na ni pohledem skeptickým pohledem a pokračovala jsem v oblékání. Vlasy jsem jenom pročesala a stáhla do ohonu. Krátce cinknul zvonek. Lucy, Janina máma sice má klíče, ale naštěstí, pro nás, jich nezneužívá k přepadům a kontrolám. Šla jsem ji do chodby uvítat.

„Ahoj, Lucy,“ objala jsem ji. Lucy jsem měla ráda, protože mi poslední tři roky nahrazovala moji mámu, která žije v San Francisku.

„Ahoj,“ kývla Jane na svou matku.

„Dobré ráno, holky,“ řekla překvapeně. „To jste mě dostaly, čekala jsem, že vás budu muset páčit z postele,“ usmála se.

„Ne, dneska jsme vstávaly brzo,“ řekla jsem s úsměvem.

„Přinesla jsem snídani,“ mávla taškou, kterou držela v ruce. „Mark ještě spí?“ zeptala se a rozhlížela se kolem.

„Možná jo,“ pokrčila jsem rameny. „Dneska nespal doma,“ vysvětlila jsem, když na mě vrhla nechápavý pohled.

Lucy se zamračila. „Jestli si myslí, že se vyhne uklízení, tak to se plete!“ V duchu jsem škodolibě zatleskala. Sice s Markem vycházíme, ale pořád je to starší bratr, kterej mě celej život tahá za vlasy a ničí panenky.

„Já mu zavolám,“ nabídla jsem se aktivně. Jsem prostě dobrá duše. Doběhla jsem si pro telefon, zatímco Jane s Lucy chystaly snídani. Když jsem telefon našla, odešla jsem do Markova pokoje. Pod jeho postelí, jak jsem očekávala, byla jeho seminární práce. Vytočila jsem číslo a čekala.

„Co, je? Rušíš…“ zabručel rozespale.

„A od čeho?“ zeptala jsem se s hranou zvědavostí. No, i když ta zvědavost tam ale jenom trošičku, byla.

„Normální lidi, v půl devátý o víkendu, spí,“ zavrčel. Tenhle názor s ním sdílím, ale bez tohohle utrpení bychom tu brzo byli zavaleni odpadky a prachem.

„Já bych taky spala, kdybych tu nemusela uklízet…“ řekla jsem klidně. Na druhé straně bylo ticho, podezírala jsem ho, že znovu usnul. To by mně fakt rozzlobilo.

„Promiň, nezvládly byste to dneska beze mě?“ zkusil to.

„No, já to klidně zvládnu,“ oznámila jsem s úsměvem a zvedla jeho práci ze země. „Ale nevím, co vyhodit můžu a co ne…“ řekla jsem nevině. „Tady se valí na zemi nějaký papíry. Ty asi nechceš…“ provokovala jsem ho.

„Okamžitě polož moji seminárku!“ zařval, až jsem musela telefon odtáhnout od ucha.

„Do koše?“ navrhla jsem. „Myslím, že k němu dojdu tak za… půl hodiny.“ Típla jsem to, než stihnul říct něco dalšího.

„Přijde?“ zeptala se Lucy a podávala mi croissant.

„Určitě,“ přikývla jsem s tajemným úsměvem. Jane při pohledu na mě zaskočilo.

„Cos-,“ kašlala. „Cos mu řekla?“

„Že za půl hodiny dojdu ke koši.“ Nechápavě se na mě podívala. „S jeho seminárkou,“ přiznala jsem.

„Seš pako,“ oznámila mi moje nejlepší kamarádka.

„Jenom počkej, přece znám svého bratra,“ bránila jsem se.

„Jezte rychle-,“ začala Lucy.

„Ať na toho ulejvače nic nezbude,“ skočila jsem jí do řeči.

„Ať můžete jít uklízet,“ podívala se na mě kdy-z-toho-vyroste pohledem. Poslušně jsme všechno snědly a s řečma se daly do práce. Tenhle měsíc jsem měla vytírat chodbu, tak jsem si napustila kýbl a vzala mop. Byla jsem v její půlce, když se prudce otevřely dveře. Brácha ani nepozdravil, nepřezul se a běžel do svého pokoje. K mému překvapení si sebou přivedl posilu. Koho jiného než Adriana.

„Tomuhle říkám přivítání,“ chechtal se a plácnul mě po zadku – zrovna jsem se shýbala ke kbelíku. Než jsem stihla odpovědět něco peprného, přišla Lucy.

„Marku?!“ zavolala. Pak si všimla Adriana. „Dobrý den.“ Pozdravila ho trochu zaraženě.

„Dobrej,“ natáhl k ní ruku s úsměvem. „Já jsem-,“ chtěl se představit. Skočila jsem mu do řeči.

„Tohle je Adrian, Lucy. On mi povídal, že strašně rád myje okna. Tak jsem ho pozvala,“ vyhrkla jsem rychle. Na Adriana jsem se sladce usmála.

„Vážně?“ zeptala se Lucy a nevěřícně se na Adriana podívala. Na kluka, co si libuje v mytí oken, nevypadal. Všimla jsem si, že měl jiné oblečení než včera, v černých kalhotech a zelené košili, které mu ladila s očima, mu to slušelo. Pak jsem se okřikla, jak to, že si všímám Ivaškovova oblečení? Už jsem jako Jane.

„Jo. Řekl jsem si, proč nepomoct kamarádce?“ Objal mě kolem ramen. Jako na povel jsem ztuhla. Chtěla jsem se mu nenápadně vymanit, ale on mě jen přitáhl blíž a pořád usmíval jako by nic. Přestala jsem se vrtět, aby se Lucy nezačala vyptávat. Na Lucy bylo vidět, že je jím okouzlená.

„No, tak tu nekecej a makej. V koupelně na vaně máš leštidlo.“ Plácla jsem ho po zádech a doufala jsem, že ho to aspoň trochu bolelo. Mě z toho totiž brněla dlaň.

„Rozkaz!“ zasalutoval jako voják a odebral se do koupelny.

„Milý kluk,“ řekla Lucy. Zaskřípala jsem zubama a byla ráda, že to nebylo slyšet nahlas. Prý milý kluk! „Teď pokračuj, když ti Adrian pomůže s oknama, vytřeš i koupelnu a balkon.“ Něco mi na tom nesedělo.

„Počkej!“ zavolala jsem na ní, když mi došlo, co mi tam nesedělo. „Jak pomůže?!“

„Přece ho to nenecháš dělat samotného?“ zeptala se, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem.

„A co Mark?“ řekla jsem naštvaně.

„Ten uklízí svůj pokoj. To mu zabere skoro celý den. A večer umyje nádobí,“ odbyla mě. Stiskla jsem ruce v pěst. S vytíráním jsem zpomalila, takže i šnek by byl rychlejší. Uklidila jsem kýbl, vzala si leštěnku a hadr a s hlubokým nádechem a výdechem vyrazila.

„Ty mi jdeš pomoct, to si tak hodná,“ šklebil se na mě Adrian. Myl okna v obýváku a zrovna tenhle pokoj už uklizenej byl, takže jsme tu byli sami.

„Nejsem vůbec hodná,“ zavrčela jsem a přemýšlela, jestli by si někdo všimnul, že jsem ho vystrčila dolů. Asi tisíc holek a moje kamarádka, ke které se teď přidala i její máma. S úšklebkem, jaká úleva by to byla, jsem ten nápad zavrhla.

„Dělej to pořádně, koukni, tady jsi nechala šmouhu,“ smál se. Podívala jsem se na něj s vraženým pohledem v očích. Chtěla jsem se bránit, ale všimla jsem si, že opravdu na okně, které jsem zrovna leštila, byla dost velká šmouha, kterou jsem přehlídla. Uraženě jsem ji začala přepečlivě leštit.

Do pokoje nakoukla Jane, byla červená a asi se musela hodně přemáhat, aby vůbec otevřela dveře. „Je hotovej oběd,“ kuňkla.

„Už jdu,“ usmála jsem se a hodila hadr do kyblíku, voda z něho vyšplouchla na Adrianovi kalhoty. „Ups, promiň, já nechtěla,“ vyplázla jsem na něj jazyk. Po lehkém obědě jsme se zase dali do práce. Začala jsem mýt okna u sebe v pokoji, Adrian přišel o něco později. Po očku jsem ho sledovala, čekala jsem, že mi nějak oplatí zničené kalhoty, ale on si jenom půjčil Markovy a mlčky myl okno.

Konečně jsem si oddechla, poslední okno bylo umytý. Pověsila jsem ještě záclony, když jsem chtěla slézt dolů, někdo mě strhnul k sobě do náruče. Vykřikla jsem, protože jsem se lekla. Po chvíli jsem otevřela oči a viděla Adrianův rozesmátý obličej.

„Zbláznil ses?“ osopila jsem se na něj. Moji domněnku vzápětí potvrdil. Prudce mě políbil, zrovna v okamžiku, kdy jsem se nadechovala. Než jsem se od něj odtáhla, problesklo mi hlavou, že líbá senzačně.

„Promiň, já nechtěl,“ vrátil mi moje slova. Potom mě pustil na zem a odešel, nejspíš za bráchou, usoudila jsem podle klapnutí dveří. Mlčky jsem zavrtěla hlavou, ten kluk je vážně zvláštní.

1. kapitola 3. kapitola

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction