OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Forgiveness - 19. kapitola

05.12.2011 (16:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 10× • zobrazeno 1380×

19. kapitola

Adrian

Promnul jsem si kořen nosu, chvilku mi trvalo, než jsem zaostřil. Zašátral jsem rukou po zvonícím telefonu. Volající Mark. S povzdechem jsem to zvednul.

„Hmm,“ ohlásil jsem se.

„Callie jede pryč!“ vyhrkl Mark. Nejdřív jsem netušil co tím myslí. Přece jenom, prázdná láhev vedle postele mluvila za své. „Sakra, si tam?!“ zakřičel.

„Jo, kam jede?“ vzpamatoval jsem se.

„Prostě se stěhuje za mámou do Kalifornie,“ vybalil na mě.

„Co?!“ zalapal jsem po dechu. Obával jsem se, že před tím uteče, ale ne natrvalo… „Hned k vám jedu,“ řekl jsem rychle. Posbíral jsem po pokoji svoje věci a za pochodu je na sebe oblékal.

„Tak to dělej, za moment ji vezu na letiště, letadlo letí v deset,“ oznámil mi.

„Sakra,“ kopnul jsem do židle, která mi stála v cestě. „Můžeš ji zastavit,“ zajímal jsem es.

„Myslím, že ne, je rozhodnutá… Nechci na ni moc tlačit, nevím, co všechno snese,“ řekl opatrně. Z jeho hlasu jsem poznal, že se o ni bojí, že je jí zle a to jenom kvůli mně!

„Jedu na letiště,“ oznámil jsem mu. Musel jsem ji aspoň vidět. Zkusit ji přesvědčit. Včera, když víceméně přijala, že jsem upír, jsem byl šťastný a spokojený, že jí nemusím dál lhát. Viděl jsem, jak moc jí ublížilo, že jsem na ni používal nátlak, měl jsem tušit, že se přes to jen tak nepřenese.

„Musím končit, vyrážíme, dělej,“ skončil hovor Mark. Popadl jsem klíče a rozeběhl jsem se k letišti s tím, že si cestou seženu taxíka.

***

Před letištěm jsem byl něco málo před devátou. Rychle jsem se soustředil na lidi kolem, neviděl jsem jejich aury, jenom tu, kterou jsem hledal, tu Calliinu. Vyděsila mě, byla potažená tmavými barvami a táhly se přes ni světlejší čáry, jako by byla popraskaná. Zarazil jsem se uprostřed kroku. Zadoufal jsem, že ji Mark přesvědčí, ale Callie pořád záporně vrtěla hlavou. Nakonec vzala kufr a vydala se k hale.

Mohl jsem se za ní rozběhnout, ale vypadala moc zničeně, kvůli mně. A já jí nechtěl ubližovat. Zavřel jsem oči a měl chuť mlátit hlavou o zeď. Bez otočení prošla dveřma. Pomalu jsem šel k Markovi, který byl opřený o auto.

„Dělej, běž za ní,“ poručil mi, když mě uviděl.

Zavrtěl jsem hlavou. „Nemůžu.“

„Zbláznil ses?! Okamžitě za ní jdi!“ trval na svém.

„Nemůžu ji nutit, aby tady zůstala,“ oznámil jsem mu. „Je zničená, toho sis nevšiml?“ zeptal jsem se ho.

„Takže ji jenom tak necháš jít, jo?“ ušklíbl se. „To jsem si teda nemyslel, že se jen tak vzdáš,“ řekl rozzlobeně. „Kdybys za ní šel, tak by se vrátila,“ zkoušel to ještě.

„Je zlomená, akorát by jí bylo ještě hůř,“ vysvětloval jsem mu. Potřeboval jsem ji, nedovedl jsem si představit, že tu nebude. „Vrátí se,“ pronesl jsem a byl jsem si tím v tuhle chvíli jistý. Ne hned, ale jednou se zase vrátí.

„Mluvil si s ní?“ Došlo mi, že se ptá na sny.

„Byl jsem mírně indisponovaný,“ ušklíbl jsem se. „Běž za Penny, já budu nejspíš v baru,“ zamumlal jsem.

Mark zakroutil hlavou. „Takže ze sebe budeš mučedníka? Nechápu tě, tohle není hrdinství, ale blbost, Adriane,“ naposledy zavrtěl hlavou a nasedl do auta.

***

Callie

Seděla jsem na židli, přede mnou na stole ležel mobil. Chtěla jsem zavolat Adrianovi, ale nemohla jsem se k tomu odhodlat. Rozhodnutí mi trvalo skoro týden. Mezitím jsem se víceméně zabydlela v San Francisku. Jenny mě pořádně provedla po městě a já ho začínala vidět jinak, než při občasných návštěvách. Byla jsem doma sama, takže jsem měla aspoň klid, nikdo se mě na nic neptal. Adrian měl teď mít dvě volný hodiny, vlastně už jenom jednu, nejvyšší čas mu zavolat.

Šáhla jsem po telefonu a nadechla jsem se. Jeho číslo jsem do nového mobilu neuložila, ale stejně jsem si ho pamatovala. Vyzvánělo to tak dlouho, že jsem myslela, že to nezvedne.

„Hmm,“ zamumlal na druhé straně. Zpotily se mi ruce a poskočilo mi srdce.

„Ehm, tady Callie,“ pípla jsem. Nemohla jsem téměř mluvit.

„Callie?“ zeptal se nevěřícně. „Callie, já…“ zarazil se. Celá jsem se rozklepala… Začínala jsem si myslet, že patřím na psychiatrii.

„Chci ti všechno vysvětlit, myslím, že si to oba zasloužíme,“ pronesla jsem. Chtěla jsem znít klidně, ale nedařilo se mi to. „Mohl bys mě… ehm… navštívit ve snu?“ zeptala jsem se. Srdce mi bilo jak blázen.

„Víš jistě, co chceš?“ vydechl překvapeně. Ne, nebyla jsem si tím jistá, netušila jsem, jak reagovat, až ho uvidím.

„Jo, musíme si o tom promluvit,“ trvala jsem na svém, ale uvnitř jsem si vůbec nebyla jistá tím, co říkám.

„Musíš spát, já přijdu,“ slíbil. Vypnula jsem telefon a opřela jsem se o opěrku židle… Večer… Vážně jsem netušila, co budu do tý doby dělat. Do čeho jsem se to zase navezla? Zavrtěla jsem hlavou. Bála jsem se večera, ale zároveň jsem se strašně těšila, až ho zase uvidím.

Chodila jsem po bytě a přerovnávala věci, aspoň k něčemu to bylo dobrý, teď jsem měla pořád uklizeno. Zapnula jsem počítač a podívala jsem se na mail. Měla jsem ho zahlcenej řetězovými zprávami. Pak dva emaily od Jane a jeden z vysoký v San Francisku. Táta si vážně pospíšil. Janiny maily obsahovaly zhruba jednu věc. Kde sakra jsi?!? Pousmála jsem se a všechny, kromě té z vejšky, jsem smazala. S Jane jsem mluvila před pár dny a řekla jsem jí všechno, teda kromě to upírské minitajemství.

Pročetla jsem si informace ze školy a email jsem si pro jistotu vytiskla. Zkoušky bych měla dělat za čtyři dny. Pocítila jsem lehkou nervozitu, která byla, podle mě zbytečná, když vezmu v úvahu, že poslední týden ležím v knížkách a ani předtím jsem nijak nezahálela.

Když dorazila domů Jenny, snažila se mě zabavit, ale jak jsem jí měla kčertu vysvětlit nervozitu z toho, že uvidím Adriana ve snu? Odbyla jsem ji několika ne zrovna přívětivými slovy. Z ledničky jsem si vytáhla připravené jídlo a ohřála jsem ho. Čas se neskutečně vlekl. Protože bylo teprve sedm, rozhodla jsem se napustit si vanu, doufala jsem, že se tak zbavím přebytečného napětí.

Krátce po osmé jsem zalezla od postele a snažila jsem se usnout, jenže, jak se dalo očekávat, vůbec se mi to nedařilo… Přemýšlela jsem o všem možným, nakonec jsem skončila u počítání oveček, ale to bych se dostala k číslům, které ani neumím pojmenovat. Do spánku jsem se propadla až dlouho po půlnoci…

„Trvalo ti to,“ pousmál se Adrian, který stál na rohu terasy a koukal na moře pod ní. „Hmm, ahoj…“ zamumlal potom trochu zaraženě.

„Čau,“ nervózně jsem propnula prsty. „No… Chci s tebou mluvit,“ dostala jsem ze sebe.

„To mi došlo,“ mírně se ušklíbl. „Poslouchám,“ pobídl mě. Nadechla jsem se. Přece se teď nebudu bát říct mu pravdu!

„Nerozešla jsem se s tebou kvůli tomu, že si upír,ale protože si mi lhal,“ ujistila jsem ho. „A taky nechci, abychom se hádali…“ řekla jsem tiše. Přistoupil ke mně blíž. Mírně jsem zatajila dech a Adrian se smutně usmál.

„Nehodlám se s tebou hádat, obávám se, že bych prohrál,“ zašeptal. „Vrátíš se domů?“ zeptal se tiše. Na chvíli jsem zavřela oči.

„Příští týden dělám zkoušky na vysokou, podle toho, jak je udělám… Ale myslím, že tu nějakou dobu zůstanu,“ řekla jsem opatrně.

„Utekla jsi, Mylady?“ smutně se usmíval. Chtěla jsem všechno odvolat a nejlíp vrátit čas. A tohle přesně byl důvod mého útěku!

„Stáhla jsem se,“ usmála jsem se. Pobaveně se zasmál.

„Asi se teda rozloučíme,“ postavil se proti mně. Došlo mi, co se chystá udělat a nijak jsem se mu v tom nesnažila zabránit. Lehce mě políbil na rty. V očích mě zaštípaly slzy, snažila jsem se je potlačit, ale vůbec se mi to nedařilo. „Doufám, že se brzo vrátíš domů,“ zašeptal kousek od mého obličeje.

„Teď jsem doma tady,“ opravila jsem ho nakřáplým hlasem.

„Víš, že nejsi,“ stál na svém. V duchu jsem mu dala za pravdu, doma jsem v Salemu, ne v San Francisku.

Sen se začal pomalu rozplývat…

Otevřela jsem oči do šera, které panovalo v mém pokoji. Mrkla jsem na budík, čtvrt na čtyři ráno. Otočila jsem se na druhý bok a pevně jsem zavřela oči. Vší silou jsem se snažila ignorovat protivné slzy, které mi stékaly po obličeji na polštář…

Moc se omlouvám za velké opoždění... Nic poslední dobou nestíhám. Nevím, kdy bude další kapitola. :( Daisy94

18. kapitola 20. kapitola

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Forgiveness - 19. kapitola: