OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Forgiveness - 17. kapitola

11.10.2011 (14:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 13× • zobrazeno 1472×

17. kapitola

Mé srdce bude bít dál

Callie

Byla jsem strašně nervózní, za týden mě čekaly zkoušky na vejšku. Celý dny jsem ležela v knížkách a Mark kolem mě chodil po špičkách. Navíc jsem se poslední dobou málo vídala s Adrianem, což znamená, že jsem ho viděla třikrát do týdne.

„Nechtěla by ses trochu projít?“ promluvil přes dveře Mark. Nejdřív jsem ho chtěla odbýt, ale pak jsem si uvědomila, že mu má přijet ta jeho přítelkyně z Aljašky, takže s ní bude chtít být aspoň chvilku sám.

„Fajn,“ zaklapla jsem knížku, oblékla jsem si džíny a tričko. Do kabelky jsem si hodila mikinu. „Kdyby něco, budu u Adriana,“ oznámila jsem Markovi, který se prohlížel v zrcadle. Jsem na tu jeho holku celkem zvědavá.

„Dobře, a v kolik se tak vrátíš?“ zeptal se lehce, aby nebylo znát, že by byl nejradši, abych tam přespala. Což bych uvítala, kdybych se nemusela učit.

„Někdy večer, zavolám ti, až vyrazím,“ uklidnila jsem ho. Nechtěla jsem, aby došlo k rozpačitému překvapení.

„Díky, ségra,“ usmál se. Měla bych Penny koupit nějaký dárek jako poděkování, díky ní se Mark smířil s mým vztahem s Adrianem. Přesto mě mrzelo, že už nejsou nejlepší přátelé.

„Někdy si to vyberu,“ ušklíbla jsem se. „Třeba po zkouškách,“ zasmála jsem se. Naklonil se, ke mně blíž, nevěděla jsem, co dělá. Cukla jsem s sebou, když rychle vytáhl z tašky učebnici.

„Tohle bys tu mohla nechat,“ mrkl na mě. Chňapla jsem po ní a strčila ji zpět.

„Potřebuju to dočíst,“ zavrčela jsem. Nenechala jsem se nikým přesvědčit, že to s učením přeháním. A navíc, táta ze mě měl radost. „A moc se nesměj,“ šťouchla jsem do něj.

Krásně jsem se cestou k Adrianovi prošla. Dneska byl opravdu vydařený jarní den. Vážně jsem se těšila, až bude po zkouškách, abychom si to s Adrianem pořádně užili. Došla jsem k jednomu z nízkých baráčků. Vytáhla jsem z kapsy klíče, které mi Adrian dal, chtěla jsem ho překvapit. Potichu jsem otevřela dveře, a po špičkách šla dál. V bytě bylo ticho, až na pokoj na druhé strany chodby. Odtud se neslo tiché sténání. Zatrnulo ve mně, cítila jsem nutkání utéct a dělat, že jsem tu nebyla, ale zároveň jsem tam chtěla vlítnout a začít ječet. Pomalu jsem dýchala, abych se uklidnila.

Nervózně jsem si přejela rukou přes krk, kousala jsem se do rtu a zalamovala jsem prsty. Na hrudi mi ležel těžký kámen, který mě dusil. A byl čím dál těžší, jak jsem se přibližovala k těm zatraceným dveřím. Když jsem položila ruku na kliku, hlasitě jsem polkla. Stiskla jsem kliku a dveře pomalu otevřela…

Myslím, že se mi na chvíli zastavilo srdce, zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. Ne, ne, ne! Měla jsem chuť křičet. Nejdřív jsem viděla, jak Adrian líbá tu husu Barbie na krk, až pozdě mi došlo, že má krk od krve. A vůbec nevypadala, že by jí to vadilo. Spíš, že prožívá nejlepší okamžik svého života. Adrian si mě hned všiml, vytřeštěně se na mě podíval. Neměla jsem sílu otočit se utéct, i když mi to malá část mozku, která fungovala, nařizovala. Odstrčil ji a pomalu se zvedl. Čím víc se ke mně přibližoval, jsem se já vzdalovala. Nabízelo se jedno slovo, upír. Otřel si pusu a otevřel pusu, aby promluvil. Všimla jsem si vystouplých špičáků. Zrychlila jsem krok, otočila jsem se, abych nezakopla. Doběhla jsem ke dveřím, klepaly se mi ruce, takže mi chvilku trvalo, než jsem otevřela. Adrian stál těsně za mnou, vyběhla jsem před dveře a přirazila mu je před obličejem.

Běžela jsem po ulici a lidé se za mnou otáčeli, nechtěla jsem zastavit, ani když mě začalo píchat v boku. Zapomněla jsem tam kabelku, takže jsem vyběhla nahoru a položila se na zvonek. Uslyšela jsem rychlé kroky, ve dveřích stál Mark, tvářil se vážně a napjatě. Nešetrně jsem do něj strčila a vešla do chodby. Zavřela jsem dveře a zamknula.

„Callie, počkej, prosím,“ chytl mě za ruku. Podle jeho výrazu jsem zjistila, že mu Adrian volal.

„Ne, ty o tom víš?!“ křičela jsem. Klepaly se mi ruce. „Já viděla, viděla jsem,“ koktala jsem. „On z ní pil!“ řekla jsem rázně, jako by to nechápal.

Chytl mě za ramena. „Není to tak, jak to vypadalo,“ ohrnul mi vlasy z obličeje a zadíval se mi do očí. „Není nebezpečný,“ snažil se. Rozesmála jsem se.

„Ne-není nebezpečný?! Buď je to upír, nebo úchylák! Jedna věc lepší než druhá!“ smála jsem se a po tváři se mi koulely slzy. „Proč si mi to neřekl?!“ bušila jsem mu do prsou. Otevřel pusu, ale zase ji zaklapl. Asi mu došlo, že tohle se nedá nijak ospravedlnit. Pokrčil rameny a chytl mě do náručí. Šel se mnou do koupelny, slyšela a viděla jsem všechno jako z dálky. Slyšela jsem někoho strašně křičet, uvědomila jsem si, že jsem to já…

Na tělo mi chrstla ledová voda. Seděla jsem ve vaně a Mark na mě mířil sprchou, ze které tekla studená voda. Trochu jsem se uklidnila a začala normálně myslet. Došlo mi, že jsem prodělala hysterický záchvat.

„Callie, vnímáš mě?“ promluvil na mě tiše Mark a vypnul sprchu. Přikývla jsem. Natáhl ke mně ruku, s vděkem jsem ji přijala a nechala jsem si pomoct z vany, hodil mi ručník. „Počkám vedle,“ kývl na dveře.

Svlékla jsem ze sebe mokré oblečení a, osušila jsem se, zabalila se do osušky a přešla do svého pokoje. Tam jsem na sebe natáhla domácí šaty. Vydala jsem se za Markem, který čekal v obýváku.

„Posaď se, prosím,“ požádal mě. Poslechla jsem ho, ale sedla jsem si co nejdál od něj. „Callie, věř mi, když ti říkám, že Adrian není nebezpečný,“ cukla jsem sebou když vyslovil jeho jméno. Dívala jsem se na něj, jako by to byl on, kdo se tu zbláznil a ne já.

„Víš jistě, že mluvíš o té stejné,“ zarazila jsem se, „bytosti?“ nemohla jsem říct osobě. Zazvonil zvonek, trhla jsem sebou a měla jsem nutkání utéct do svého pokoje. Určitě je to Penny, opakovala jsem si v duchu. Přesto jsem cítila, že je to někdo jiný. Vyčítavě jsem koukala za Markem, který šel otevřít. Chtěla jsem utéct k sobě do pokoje a zabarikádovat se tam, ale vydržela jsem sedět na místě.

Do místnosti opravdu nevešla Penny. První vkročil Mark a za ním Adrian, tvářil se strašně smutně, na moment mi ho bylo líto, ale jenom na moment.

„Nechám vás tu,“ řekl potichu Mark. Vyděšeně jsem se na něj podívala. „Věř mi, Cal,“ dodal, asi aby mě uklidnil. Nervózně jsem se chytila opěrek křesla. Adrian popošel blíž ke mně a já se vtlačila víc do křesla, všiml si mé reakce a zastavil se. Nešťastně se na mě podíval.

„Callie, prosím, nech mě to všechno vysvětlit,“ zašeptal. Vysvětlit? Co chce k čertu vysvětlovat?! Chtěla jsem ho odmítnout, vyhodit ho ven, ale jeho výraz mě trochu obměkčil. Zavřela jsem oči a otočila jsem se jinam, nechtěla jsem, aby mi ho bylo líto.

„Poslouchám,“ procedila jsem skrz zuby potichu. Rychle jsem polykala a zhluboka dýchala. Nenaznačila jsem mu, aby si sedl, takže zůstal stát na místě. Vyhovovalo mi to tak, pořád jsem měla dost prostoru k případnému útěku.

„Já…“ zadrhl se. „Jsem upír,“ potvrdil mou domněnku. „Ale je to složitější,“ pokračoval. „Jsou dva druhy upírů, morojové a strigojové. Já jsem moroj, morojové se normálně rodí, jsou prostě živí. A nevraždí, jinak by se z nich stali strigojové. Strigojové jsou mrtví a aby se stali, tím čím jsou, musel je někdo proměnit, taky vraždí pro krev.“

„A jak mám vědět, že ty nejsi strigoj?“ přerušila jsem ho.

„To bys poznala, věř mi,“ pousmál se. „Mají červené oči a na sluníčku shoří,“ dodal. Trochu jsem se uklidnila, i když samozřejmě mohl lhát.

„Dejme tomu, že říkáš pravdu,“ přikývla jsem. „Co dál? Protože, jak jsem si všimla, ty taky piješ krev!“ zavrčela jsem.

„Samozřejmě, že piju krev, jsem upír, ale jenom od dárců. Ti s náma žijou… Mimo naše komunity je těžší sehnat krev, ale jsou takoví, hmm lidé, jako Mary.“ Tak Barbie se jmenuje Mary. „No a pak jsou tu dhampýři,“ jmenoval dál. Jestli to tak bude pokračovat dál, měla bych si to začít zapisovat. „Ti jsou vlastně napůl lidé a napůl upíři.“ Takže mutanti? „Jsou silní a chrání moroje před strigojema, bojují s nimi. Protože strigojové zabíjejí moroje, nebo je proměňují,“ odmlčel se. „Stíháš to?“ zeptal se.

„Více méně,“ přikývla jsem.

„Dhampýři jsou hodně podobní lidem a nepijí krev. A je tu něco, co se tě ještě týká,“ dodal po menší odmlce. Přidal se k nám Mark.

„Callie, prosím tě, hlavně si nech nejdřív všechno vysvětlit, než budeš dělat ukvapená rozhodnutí,“ požádal mě Mark.“ Znervózněla jsem. Je Mark upír? Tahle myšlenka mě nikdy nenapadla… Blbost!

„Pokusím se,“ zaskřehotala jsem, vyschlo mi v krku.

„Callie. Já. Jsem.“ Ne, ne, ne! „Dhampýr,“ dokončil pomalu Mark. Musí to být sen, prosím, křičela jsem v duchu.

„To znamená, že…“ nadechla jsem se. Nechtěla jsem to říct. Buď je táta upír, nebo… „Tvoje máma,“ vydechla jsem. I přes tohle všechno mi mozek pracoval poměrně dobře. Táta být upír nemohl, protože to by znamenalo, že i já bych byla… dhampýr. Ale Mark má jinou mámu, umřela při porodu…

„Jo, máma byla morojka. Táta chtěl, abych měl normální život, ale on o tom ví taky,“ oznámil mi rovnou. Měla jsem pocit, že se proti mně spiknul celej svět.

„A máma?“ Jestli se ukáže, že o tom vědí všichni okolo mě, tak…

„Ta o ničem neví, ale Callie, nesmíš nikomu nic říct,“ prosil mě naléhavě. „Nikdo se o upírech nesmí dozvědět, prosím, slib nám to,“ žádal mě.

„Jako bych mohla vyběhnout na ulici a začít křičet: Upír!“ ušklíbla jsem se kysele. „Asi bych brzo skončila ve vypolstrovaný cele.“ Pořád jsem to zpracovávala. Naštěstí nejsou nebezpeční, teda, jestli nelžou.

„Takže, co?“ zeptal se Mark. „Víš, nic se nemusí změnit… Pořád jsme stejní.“ Propíchla jsem ho pohledem. I když… Bylo lákavé dělat, že se nic nestalo.

„Chci si promluvit s Adrianem,“ řekla jsem tiše. „U mě v pokoji,“ dodala jsem. Už jsem se necítila tak vyděšená a nechtěla jsem nechat nedořešenej náš vztah. Ještě jsem netušila, jestli se s ním chci rozejít…

Pečlivě jsem za náma zavřela dveře. Posadila jsem se na postel, Adrian si sedl vedle mě. Bojovala jsem s pokušením se odsunout, ale prostě mi přišel pořád jako… on.

„Spal si s ní?“ vylétlo mi z pusy dřív, než jsem to stihla promyslet. Rychle na mě pohlédl a přísahala bych, že jsem v jeho očích viděla pobavené ohníčky, ale pokud tam nějaké byly, teď byly zastřené smutkem. Uvědomila jsem si, že má strašně smutný oči.

„Od doby, co tě znám ne,“ řekl rozhodně. Olízla jsem si rty. Aspoň něco. „Chceš, abychom se rozešli?“ zeptal se přiškrceným hlasem.

„Nevím… Ne, myslím, že ne… Přála bych si, aby to byl sen,“ přiznala jsem. Když jsem řekla sen, zatvářil se divně. „Co je?!“ podívala jsem se na něj.

„Morojové ovládají živly, někdo oheň, další vodu… A já éter,“ zpytavě se na mě podíval. Kývnutím hlavy jsem ho vybídla k pokračování. „Éter umožňuje různé věci, já můžu proniknout někomu do snu, taky se dá éterem léčit, vidím aury lidí i upírů.“ Zatočila se mi lehce hlava. Ty sny, tak skutečné.

„Mluvila jsem s tebou ve snu,“ konstatovala jsem. „Proto byly tak skutečný.“ Nadechla jsem se. „Nikdy si mi neublížil?“

„Ne, miluju tě, na to se nic nezměnilo,“ ujistil mě. Trochu jsem se pousmála. I přes vztek, lítost a spoustu další pocitů jsem cítila lásku. Věděla jsem, že ho pořád miluju, zřejmě bych ho milovala, i kdyby byl ten strigoj.

„Taky tě miluju,“ zašeptala jsem. Přisedla jsem si k němu blíž. Chtěla jsem mu věřit… Ne, věřila jsem mu. Sama jsem ho objala kolem krku a lehce jsme ho políbila.

„Proč jsem si nikdy nevšimla těch špičáků?“ napadlo mě.

„Další schopnost éteru, můžu změnit skutečné vnímání, vytvořit iluzi a taky používat silnější nátlak,“ řekl lehce. Zahučelo mi v uších.

„Tys… Tys na mě použil ten nátlak?!“ řekla jsem chladným hlasem pomalu.

„No,“ zkousl si ret. „Řekl jsem ti, že jsem upír, ale… Nevzalas to moc dobře.“ Vytřeštila jsem na něj oči. Jasně jsem si vzpomněla na ten den…

„Jak dlouho jsi mi na to dal?“ zajímalo mě. „Jak dlouho jsem věděla, že jsi upír, než si to… smazal?!“ zvedla jsem se z postele.

„Callie, nechtěl jsem…“ začal. Ne, nechtěla jsem já. Nechtěla jsem ho poslouchat, vidět…

„Využíval jsi mě stejně jako Alex! Mark měl pravdu, nemůžu si vybrat normálního kluka! Vypadni!“ křičela jsem. „Jdi pryč,“ hlesla jsem nakonec. Chtěl něco říct. Odvrátila jsem se od něj a zacpala jsem si uši. Zvedl se a odešel z pokoje. Pár minut po tom, co za ním zaklaply dveře, zaklepal Mark.

„Můžu?“ zeptal se opatrně.

„Klidně, asi mě už nic nepřekvapí,“ řekla jsem podivně mrtvým, klidným hlasem, který vůbec nezněl jako můj.

„Doufal jsem, že to vezmeš líp,“ zkusil to. S úšklebkem jsem se na něj podívala.

„Líp? Vzala jsem to dobře!“ křikla jsem. „Vzala jsem to, že je upír, že ty jsi… dhampýr, ale nevezmu to, že mnou manipuloval tak, jak se mu hodilo!“

„Dělal to kvůli tobě.“ Propíchla jsem ho pohledem.

„To tys nechtěl, abych s ním chodila,“ podívala jsem se na něj. „Kvůli tomu?“

„Ne, ale kvůli tomu, že Adrian byl dokař,“ řekl prostě. Takže jemu nevadilo, že bych chodila s upírem, vždyť on sám jím napůl byl, ne?

„Za chvíli ti přijede Penny, nebudu dělat problémy, jenom mi řekni… Ona je člověk?“ Když už máme dneska takovej sdílnej den, že jo.

„Penny je stoprocentní člověk,“ ujistil mě. Přikývla jsem, aspoň v tom nejsem sama. „A ne, ona se to nikdy nedozví,“ odpověděl na nevyřčenou otázku.

„Nic jí neřeknu,“ slíbila jsem. „Nech mě, prosím,“ požádala jsem ho. Mlčky odešel. O čtvrt hodiny později zazvonila Penny, bavili se spolu. Já byla sama v pokoji, potmě. Přemýšlela jsem a po tvářích mi stékaly slzy. Zvedla jsem se a chodila po pokoji, rukama jsem se objímala, jako bych se mohla rozsypat. Přišla mi esemeska. Vytřeštěně jsem se podívala na displej, Adrian, hlásil telefon. S nezájmem jsem ji smazala, bez přečtení. Po deseti minutách začal telefon zvonit. Naštvala jsem se. Vzala jsem ho do ruky a bez přemýšlení jím hodila vší silou o protější zeď. Rozletěl se na několik kusů, bez zájmu jsme na ně koukala. Pokud to Mark slyšel, dobře hrál, že ne. S Penny se dívali na nějakou komedii a strašně se smáli.

Věděla jsem, že je ošklivý, že jim to nepřeju, ale prostě mě jejich smích týral. Bezmocně jsem se sesunula po zdi na zem a rozbrečela jsem se. Nechápala jsem, proč zrovna já nemůžu mít normální život, třeba jako Jane. Došlo mi, že jí to nikdy nebudu moct říct, že budu s Adrianem chodit do stejný školy, že ho budu vídat… Hodiny ukazovaly půl dvanáctý v noci. Zapnula jsem počítač a začala jsem zjišťovat lety do Kalifornie…

16. kapitola 18. kapitola

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Forgiveness - 17. kapitola: