Battlefield - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Blížíme se do finále. Ale ještě nějakou chvíli to se mnou musíte vytrpět. ;) Ale teď už se podívejme na to, jak pokračuje hledání. :D

22.07.2011 (15:00) • MaiQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1093×

Skočila jsem na postel, ale hned jsem z ní zase vylítla a skončila na zemi na zadku. Až moc pružná. Rozesmála jsem se. Zvuk mého smíchu mě vyděsil. Já se zasmála. Jak dlouho jsem něco takového neudělala, alespoň padesát let, nejméně. Překvapivě se mi to ale líbilo a tak jsem se znovu zachechtala a poté znovu a znovu, ukončilo to až zaklepání na dveře. Přesto jsem si ale zanechala úsměv a šla i s ním otevřít. Za dveřmi stál Damon, ani jeho společnost mi nesebrala úsměv.

„Co si přeješ?“ zeptala jsem se, jakmile to bylo použito společně s úsměvem, vyznělo to spíš jako nadšené zazpívání, než jako normální otázka.

„Tahle situace je opravdu hrozně vtipná,“ odpověděl mi pozval se do pokoje. Zavřela jsem za ním dveře a otočila se na něj. Potlačila jsem úsměv a pokusila se mluvit úplně normálně.

„Co chceš?“ zeptala jsem se ho. Podařilo se mi zaujmout neutrální tón hlasu.

„Kdy zaútočíme,“ zeptal se.

„Za dvě hodiny,“ v té chvíli mi došlo, co to znamená. Měl pravdu. Tahle situace nebyla ani trochu humorná, nechápu, jak jsem se mohla nechat takhle rozptýlit.

„Ještě před setměním?“ zašeptal ohromeně. Uchechtla jsem se a ukázala na svůj prsten.

„Jasně, já vím, ale proč tak brzo?“ zeptal se.

„Copak, chceš Elenu pro sebe?“ řekla jsem posměšně. Propaloval mě pohledem, který rozhodně nebyl zdvořilí.

„Chceš,“ konstatovala jsem a otevřela dveře. „Jdeme se ozbrojit,“ zavelela jsem a ukázala jsem mu, aby vyšel první. Zakroutil hlavou, pokrčila jsem rameny a vešla do chodby. Procházeli jsme chodbou k jeho pokoji. Bylo ticho, ne to, které je příjemné, právě naopak. Tohle bylo tísnivé ticho. Necítila jsem dobře, potřebovala jsem mluvit.

„Chápu to. Tohle mi udělala má starší sestra, když jsem byla ještě člověk. Taky mě to…“ pokusila jsem se nějak uvolnit atmosféru, ale naprosto jsem nechápala, proč jsem mu říkala zrovna tohle.

„Mně je to jedno,“ odpověděl mi a přešel přede mě. Smutně jsem se pousmála. Když se má sestra provdala za muže, kterého jsem z celého svého srdce milovala, utekla jsem. Jenže jsem patřila mezi ty holky, které si nedokázaly pomalu sami ani dojít na záchod a tak má psychika nevydržela a já jsem se rozhodla se zabít dřív, než umřu na podchlazení, nebo na nějakou zlou nemoc. Pokusila jsem se oběsit, kousek od chaloupky, ve které jsem chvíli před tím sebrala pevný provaz. Ve chvíli kdy jsem přestávala vnímat okolí, šel kolem Klaus. V té době hledal všechny možné lidi, které nikdo nehledá a přeměňoval je. Odvázal mě a poté se ode mě napil a sám mi dal kousek své krve. Pár vteřin předtím, než mě zabil, jsem stačila zamumlat kouzlo, které mi udrželo mou moc i poté, co jsem se stala upírem. Svou sestru jsem pak viděla ještě jednou, když jsem se jí šla pomstít a zabila jsem ji. To díky ní jsem se proměnila na právoplatného upíra. Její krev byla tou, kterou jsem si vybrala a hned druhou obětí byl její manžel. Měla jsem na něj vztek, ne takový jako na ni, ale dostatečný. Jako posledního jsem zabila jejich novorozené dítě. Byla jsem v té chvíli zaslepená vidinou krve. Od té doby si to vyčítám, to dítě za nic nemohlo, sice jsem poté zabila ještě spousty dětí, ale tohle bylo jen pár hodin naživu a já mu vzala život. A navíc jsem s ní měla společné geny, mohla jsem ji vychovat jako svou a já ji zabila. Tohle bylo poprvé a naposledy, kdy jsem něčeho takového zalitovala. Je lepší být někdo, kdo nemá žádné zábrany, kdo nemá duši, být zlým. Vyhovovalo mi to, mohla jsem prostě najednou vypnout všechny pocity a zabíjet tak dlouho, jak jsem chtěla.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem na zemi a brečím. Byla jsem tak zahloubaná do svých myšlenek, že mi to uniklo. Poprvé za dlouhé roky jsem dala průchod svým citům a ty mě pohltili. Najednou jsem nechtěla být taková, jaká jsem. Začínalo na mě vše doléhat, všechny ty vraždy. Zabité děti. Jejich vyděšené pohledy.

Uvědomila jsem si, že mě někdo drží. Slzami jsem nemáčela své oblečení, ale něčí jiné. Mezi vzlyky jsem se nadechla. V téhle chvíli jsem mu byla vděčná, byla jsem ráda, že tu se mnou Damon je. Potřebovala jsem tu někoho mít a on byl, ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, ta nejlepší volba.

Čekal až se vybrečím. Někdy mi na uklidněnou přejel po zádech rukou, jindy zašeptal uklidňující slova. Jakmile jsem se dostatečně uklidnila. Podívala jsem se na něj a usmála se.

„Nikomu to prosím neříkej,“ zašeptala, hlas se mi stále ještě třásl. Přikývl a pak udělal něco, co mě naprosto vykolejilo. Políbil mě.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction