Battlefield - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak a jsme na místě, ale něco je špatně. Jak to Klaus tak rychle dokázal? Má snad někoho nového. Tohle přece není normální.
Omlouvám se, že je díl tak krátký, ale jinak to prostě nešlo. Pokusila jsem se psát co nejvíc, ale byla škola, pokoušela jsem se o zlepšení známek a neměla na psaní moc času.

06.07.2011 (18:00) • MaiQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1158×

Za půl hodiny jsme byly na místě. Před námi se tyčilo jedno z mála skladišť, které tu byly. Opravdu nikdy nepochopím, co Klaus vidí na těch skladištích. Asi to bude jeho tajná – teď už vlastně ne – úchylka.

„Elena a Bonnie to vezmou zadem. Já a Mera předem,“ rozdával pokyny Damon. Naštvaně jsem si odfrkla. Ihned se na mě podíval, se zamračeným výrazem.

„Nějaký problém?“

„Jo, budu muset jít ve dvojici s tebou. To je dostatečně velký problém,“ odpověděla jsem mu a nahodila zhnusený výraz.

„Jestli chceš, můžeš jít s Elenou a Bonnie. Zvládnu to i sám,“ odpověděl mi. Naštvaně jsem se na něj podívala a měla sto chutí mu ten obličej, s tím arogantním úsměvem pěkně zpravit. Jakmile jsem nato pomyslela, začaly mě svrbět ruce. Zasněně jsem se na něj podívala a představovala si, jak mu ten obličej zkrášluji.

„Ne, já to s tebou přežiji. Ještě to tak, aby mi potom všichni nadávali, že jsem na tebe nedávala pozor, než jsi umřel,“ odpověděla jsem s klidem a vydala se k hlavnímu vchodu. Damon se ihned objevil vedle mě. Celou dobu, co jsem šla ke vchodu jsem na sobě cítila jeho pohled. Znervózňovalo mě to a taky až moc štvalo. Tohle není normální. Nakonec jsem to už nevydržela a podívala se na něj.

„Hele, opravdu by mě zajímalo, proč se na mě díváš, jako bych ti sežrala babičku,“ zasyčela jsem zostra. Pokrčil rameny a předběhl mě. Zalapala jsem po dechu. Mě nikdo nebude ignorovat. Chtěla jsem na něj začít řvát, ale pak mi došlo, jaký má účinek už jen tohle mluvení. Předešla jsem ho a rukou ho zastavila. Naštvaně se na mě podíval.

„Mohla bys uhnout? Snažím se tu dostat do skladu,“ zvýšil na mě hlas. Kousla jsem se do rtu a potichu na něj zasyčela, aby byl zticha. Ve chvíli, kdy jsem mu tohle řekla, naštvaně se nafoukl. Asi nějak tak musel vypadat krocan před vraždou a já opravdu neměla daleko k tomu, abych mu přinejlepším jen trochu zmenšila počet vlasů na jeho hlavě.

„Vevnitř jsou upíři, nezapomeň, že máme úžasný sluch,“ zašeptala jsem. Přikývl a obešel mě. Povzdechla jsem si a vydala se za ním. Jakmile jsme přišli ke vchodu, porozhlédla jsem se po nějakém otevřeném okně. Měla jsem štěstí. Jedno tu bylo. Nedělalo mi žádný problém se k němu dostat. Trvalo mi to ani ne minutu. Damon mě celou dobu pozoroval a pak to vyřešil tak, že se prostě změnil na havrana – nebo krkavce – a vzlétl ke mně. Protočila jsem oči a seskočila do haly, dopadla jsem neslyšně. Stejně dopadl i Damon. Pomalu jsem se začala plížit na konec beden, kterých tu bylo požehnaně. Jakmile jsem byla u konce, podívala jsem se do haly. Byla prázdná. Pro jistotu jsem se ještě nadechla. Necítila jsem tu žádné upíry, tedy žádné, kteří by tu stále ještě byli. Naštvaně jsem zasyčela a kopla do nejbližší bedny. V té chvíli se na druhé straně objevili Bonnie s Elenou.

„Zítra budeme pokračovat. Sbalíme si doma nějaké věci a vydáme se je stopovat. Tak nám to nebude dlouho trvat,“ řekla jsem a vydala se ke dveřím, které jsem s klidem pootevřela a vyšla ven. Nedívala jsem nato, jestli šli za mnou, v téhle chvíli mě to naprosto nezajímalo. V hlavě jsem měla jen jediné, jak zjistili tak rychle, že je sledujeme? Tohle není normální.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction