Another Fire - 22. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Sydney se vrací do devátého kraje. Domů. Ale není šťastná. Celá její osobnost je rozpolcená a ona sama nedokáže snést, co udělala...

Kapitola je trochu... ze Sydneyiny hlavy.

11.09.2013 (13:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 650×

Pozorovala jsem ubíhající krajinu.

Jak se lesy střídaly s poli a místy s loukami. Bylo to téměř kouzelné představovat si, jak za těmi lesy žijí jiní lidé, které neznám a nikdy nepoznám. Že je svět mimo Capitol a devátý kraj.

Kouzelné a podivně neskutečné.

S lehkým úsměvem jsem se ztrácela ve svých myšlenkách a chvílemi měla pocit, že blázním.

Hned po korunovaci jsem se přemístila zpátky na ubytovnu, ale už nemělo smysl otálet. Hned, jak to šlo, jsem vyrazila i s Marcusem domů.

Domov. Lukova rodina mě nepochybně nenávidí a s nimi určitě i další. Ale tušila jsem, že jim to nevydrží dlouho. Díky mému vítězství dostane kraj více zásob a lepší podmínky. Jen na rok, ale i to se počítá. Velmi počítá.

Cítila jsem v sobě jakýsi klid, který jsem nechápala. Myslela jsem si, že po tom všem se zhroutím a už nikdy ty kousíčky neposkládám zpátky. Že zešílím a nebudu moci být ani chvíli sama se sebou.

No, pokud jsem byla šílená, bylo to velmi uklidňující šílenství. Ale i přes to všechno se ty výkřiky zoufalství a bolesti skrývaly pod povrchem.

Do jídelny vešel Marcus. Usmál se, ale i on byl zvláštně otupělý. Hodil rychlý pohled na několik skleněných lahví s alkoholem a ruka mu jen cukala, avšak nakonec se posadil naproti mně.

„Jak to zvládáš?" zeptal se a já k němu stočila pohled s krajní nelibostí.

„Nevím. Necítím to. Je to, jako by se to stalo někomu jinému. Vidím to přes sebou, ale stejně tak jsem to mohla vidět v televizi. Chápeš, co myslím?"

Přikývl.

„Jo. Měl jsem to podobně."

Pro změnu jsem zase pokývala já a znovu se zahleděla z okna.

„Všichni mě budou nenávidět, co?" pronesla jsem po chvíli bez jakékoliv emoce. Marcus se nadechnul, ale pak jen nezřetelně kývnul.

„Ne všichni. Ale někdo jistě."

„Díky."

„Za co?" nechápal. Zadívala jsem se mu do očí.

„Že mi nelžeš," odpověděla jsem s trpkým úsměvem. Marcus mě chvíli přejížděl pohledem, jako by si mě teprve teď všiml. Na sobě jsem měla tmavě modré šaty s rozevlátou sukní, nijak zvlášť výjimečné. Nebylo na mě nic k obdivování.

„Co je?" nevydržela jsem jeho pohled.

Chvíli neodpovídal a já už měla téměř pocit, že s otevřenýma očima usnul.

„Změnila ses," zašeptal, ale tak, že jsem ho slyšela.

Povzdechla jsem si a opřela jsem hlavu o stěnu vagónu.

„Netušíš, jak moc," ucedila jsem a zvedla se z křesla. Měla jsem Marcusovy přítomnosti tak akorát, abych už ho nemohla dál snášet. Jeho soucitné pohledy a chápající slova mi lezla na nervy. Nepotřebovala jsem pochopit, potřebovala jsem čas, abych se s tím srovnala sama.

Z okna jsem spatřila pole, které mi jasně řekla, že domov se blíží.

Ten čas mít zřejmě nebudu.

Vlak zastavil a já měla srdce až v krku.

Ozývaly se zvuky, hlasy davu, ale jak byly míněny, to už jsem netušila. Mírotvorci se srotili okolo vstupu do vlaku a Marcus se rozhodl vyjít jako první.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla. Chtěla jsem mu říct, že nepotřebuju chránit, ale asi by mi nevěřil. Já sama jsem tomu nevěřila.

Z okna jsem spatřila své rodiče.

Celá hruď mě zabolela a já jen vytřeštěně zírala do jejich šťastných tváří.

Mají radost, že jsem se vrátila.

Mají radost, že umřeli raději jiní než já.

Dveře se otevřely a Marcus vyklopýtal ven. Za ním jsem se pomalu vydala já.

Zkusila jsem zamávat davům v devátém kraji a oni mě doprovodili potleskem. Místy jsem slyšela hvízdnutí.

Dobrota v některých tvářích mě až vyděsila.

Byla jsem přece vrah! Měli se tak ke mně chovat! Měli na mě házet rajčata a vajíčka. Měli mě vyhnat, vydědit z jejich kruhu. Ne mě oslavovat.

Na rameni jsem ucítila Marcusovu ruku a zjistila jsem, že téměř stojím. Přidala jsem do kroku a na tváři si vynutila úsměv. Občas jsem zamávala a klestila jsem si cestu až k vesnici vítězů.

Na konci davu byli moji rodiče.

Jakmile mě znovu spatřili, rozběhli se ke mně a matka mě okamžitě objala. Něco říkala, nějaká slova, stejně tak otec, ale nedávalo mi to žádný smysl. Byla jsem pohlcena ve svém malém provinilém vesmíru natolik, že jsem ani nevnímala, kdy mě každý z jedné strany odváděl do nového domova. Až na prahu domu, který jsem si jako vítězka vysloužila, jsem si uvědomila, co se děje. Jaký život odteď povedu. Co mě čeká.

A věděla jsem, že nemůžu.

Celý kraj slavil.

Skutečně slavil.

Přišla první dodávka surovin a všichni měli najednou dostatek. Obchody doplnily zásoby a na polích bylo prázdno.

Samozřejmě dočasně.

Dívala jsem se z půdy svého domu na klasy ohýbající se ve větru a vzpomněla jsem si na šaty, které mi asi před týdnem a něco zaslal Cinna na rozhovor.

Máma a táta byli skvělí a snažili se mi udělat radost. Několikrát se tu stavil Marcus, ale pokaždé jsem vyklouzla oknem a přes parapet pryč. Už během jednoho dne jsem se to naučila poměrně rychle.

Z přízemí se ozvalo volání k večeři a mně se sevřelo srdce.

Kdyby moji rodiče věděli, že na večeři už nedorazím, byli by asi zklamaní. Máma se naučila rychle vařit na novém vybavení a její jídlo teď chutnalo nadmíru báječně. A s novými kapitolskými surovinami měla najednou spoustu nápadů.

Nepochybovala jsem, že jídlo bude výborné, ale neměla jsem v úmyslu se ho vůbec dotknout.

Zastrčila jsem si za pas velký nůž s pilkou, který jsem potajmu koupila hned druhý den po svém návratu do kraje, a začala se znovu slaňovat z okna.

Ani ne za dvě minuty jsem stála na zemi a začala jsem se plížit stíny pryč. Byl podvečer a já tak ještě viděla, kam mířím, ale dávala jsem si záležet, aby nikdo neviděl mě.

Jakmile jsem byla z dohledu oken vesnice, rozběhla jsem se do polí.

Hned za lány byl ostnatý drát, který znemožňoval vstup do přilehlého lesa, ale to jsem ani neměla v úmyslu. Hnala jsem se mezi klasy a z očí mi tryskaly slzy. Nakonec jsem zakopla o vlastní nohy a zřítila jsem se na zem.

„Já nemůžu. Nemůžu," vzlykala jsem tiše a schoulila jsem se do klubíčka. Pohlédla jsem na nebe. „Já to nezvládnu, nemůžu. Nemůžu s tím žít. Nechci je trénovat, nechci jezdit po krajích, já nechci. Vrať se sem místo mě. Proč jsi to nemohl vyhrát ty a ne já?" pokračovala jsem ve své samomluvě a slzy mi máčely tričko.

Pomalu jsem se zvedala na nohy a zpoza pasu jsem vytáhla nůž.

Jeho špičku jsem přiložila na krční tepnu a zatnula jsem zuby.

Upřela jsem pohled na plot, kterým po celém obvodu vedla elektřina. Luka to zabilo, napadlo mě. Elektřina ho zabila. Mučili ho s ní a já ho pak musela zastřelit. Jako zvíře.

Vzpomněla jsem si na noc, kdy jsme spolu mluvili upřímně o tom, co nás čeká v aréně. Vzpomněla jsem si, jak mě políbil.

Bude si celý život muset léčit šrámy na duši.

Osud vítěze je horší než smrt.

Vzpurně jsem přitlačila na nůž a zpod čepele se vytékal tenký pramínek krve.

Chtěla jsem to udělat.

Chtěla jsem to ukončit.

Ale hlavou se mi pořád honil Luke. Jeho nepatrné, krátké úsměvy. Jeho ironie a vnitřní jistota a síla. Jak bojoval proti profíkům. Jak se mě snažil chránit.

A jak zemřel.

Ruka s nožem mi klesla.

„To vy za to můžete, ne já!" zakřičela jsem a mrskla nůž proti elektrickému plotu.

Ten se však odrazil a letěl ke mně.

Na mě.

Ucítila jsem náhlou, silnou bolest. Moje krev zkropila vlající obilí a já se zhroutila na zem v postupně otupující agonii.

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction